Telátka u napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez vysvětlení.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi dvěma závany větru
chvěje se stéblo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla...

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

A pak ticho.