Vůně smoly

Na mezi pod starou hrušní.

Říjen si skládá světlo
do dlouhých záhybů
a vzduch je tak průzračný,
že by se jím dalo prohlédnout
až na dno vlastních myšlenek.

Na strništi postávají vrány,
jako by něco hlídaly,
co už dávno odešlo.

Vítr probírá suché listí
a vybírá z něj
jen tenký šelest.

Potok za mezí
si mumlá pro sebe.

Voda nikdy nevysvětluje,
proč se vrací na stejná místa.

Nad stodolami se vznáší kouř
a večer jej pomalu rozpouští.

Den se zmenšuje.

Ne náhle,
spíš jako když ovce
jedna po druhé mizí za horizontem.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,

pak o těch,
které šly samy skrze nás.

Má večer vlastní dech?

Někdy se zdá,
že prochází kolem
bez jediného zvuku,

a přece je po něm
všechno o trochu tišší.

Pole chladne.

Hlína přijímá tmu.

Nosíš mi v kapsách vůni smoly.

Já tobě ticho,
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.