V okraji světla

 

Na konci louky stojí starý žlab.

Už se z něj nepije.

Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.

Den se pomalu ztrácí v trávě.

Ne najednou.

Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vedla dolů k potoku.

Z polí přichází chlad.

Z vrby spadl list.

Dlouho se nic dalšího neděje.

Ještě jsou vidět meze,
hromada kamení za polem
i bílý kmen břízy.

V okraji světla
liška se mihne u cesty.

Pak už jen tuším,
kde co bylo.

A přece nic nechybí.

Některé věci jsou nejblíž právě tehdy,
když nejsou vidět.