Tolik si přeji zapomenout na sebe
a znovu uvidět věci jak jsou...
vydat se na cestu co nemá jméno
přejít horu modravou
zelené údolí s tisícem lučních květů a motýlů
naslouchat šumění větvoví stromů
průzračným bystřinám a potokům raků
brouzdat se bosýma nohama rozsvícenou hvězdnou oblohou
vnořit se do mlhy ve skalách pod vodopád kapradin
zapálit oheň
setkat se s divokým Vlkem
...
a s úsvitem probudit se za zpěvu ptáků a červánků nad hlavou
než slunko vyjde nad obzorem...
.. nejsem básnířkou.. ale přiznám se, měla jsem po dopsání textu radost, znovu jsem si uvědomila samu sebe a možnosti života, který bych tak ráda prožívala s úžasem a pokorou, přirozeně... vycházím z prvního řádku, v mém textu je nejdůležitější... a oslovuji v myšlenkách vysněného a zároveň skutečného člověka, člověka s konkrétními vlastnostmi (Vlkem)...Tebe...
OdpovědětVymazattext byl psán srdcem, i když, lopotila jsem se s ním po dva dny :-))
jsem šťastná, jinak bych psát nemohla...
:-)