... podél starých rozpadlých zdí,
zkřehlá, sklíčená, mlčící,
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí...
v hlavě hlasy, vyprávění
o životě, marném snění,
jsem nic, předzvěst smrti a zapomnění...
ach! již půlnoc, hvězdy zaseknuté na kopí,
pomerančové lampy stínohry,
šumění deště barvy rozpíjí...
svět je mokrý,
placatý,
tak málo hloubavý,
tak málo laskavý,
viny,
viny,
viny...
Tu zaslechnu: „Ušáčku, snad se nebojíš?"
Jako v pohádce, stát se tak vílou,
šaty z chmýří pampelišek, bílých
jak lidská duše být nemůže,
na nožkách střevíce,
a po oblacích, s úsvitem širým
vydat se do zahrad laskavosti, naděje,
popatřit rozkvetlou louku s rosou,
zrcadlí nebe...
Mezi zmoklinami
propast podivných tvarů a nestvůr
bez soucitu,
hřích, zloba, zrada...
osamění.
Hlubina ještě potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
Tu na druhé straně příkopu zahlédnu tebe, usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Překonat propast beznaděje a smutku,
přestože vílou nejsem...
Až svým pohledem rozhýbáš bezvětří,
slunce a měsíc
narazí na ostří zemské osy,
jen hvězdy rozbrázdí tmu...
ve spěchu převléknu si šaty,
sklopím oči... potom ti snad
řeknu
co pro mě znamenáš
La Petite Fille De La Mer ( Vangelis )
Víš, kolik štěstí vejde se do dlaní
když za ruku mě bereš?
pod široširým nebem víc než
světla slunce
a v odlesku mléčné dráhy hvězdy v něm!
zahrady provoněné jasmínem,
tlesk modrého deště,
bílá srst oveček,
a všechno, co lze si jen představit.
Naučil jsi mne v lásku nevěřit... to bolí...
i tak skrz tvoje dlaně vidím
tajuplné nahé srdce,
něžné, smělé,
setkání odvahy a víry...
jsme jen, že jsme se shledali...
šeptám
milý
_
Mží tenký déšť jak slitovný pláč,
vpíjí slzy černozem, kořeny pastvin, bučiny háj.
Tu zvlhlé nebe slunce prozáří,
z oblouku vystaví barevnou duhu,
stoupám po ní vzhůru
za oběžnou dráhu. Tam
ochutnám kopec Polárky,
Mléčnou mlhovinu,
proměním trny v pulzující hvězdu.
A budu-li mít štěstí, zahlédnu
malého Medvěda s mámou medvědicí.
Toužím s sebou být chvíli_
pak vrátím se domů.
Zdroj: http://hvezdy.astro.cz/nazvoslovi/517-maly-medved
V závětří, jako ptáci,
sny vetkaly do prostoru tajemnou kružbu drah,
zrušily těsné míry,
nejasné uniká.
Spěchej, tiše mlč, je třeba vidět, hmatat,
hledat něco za...
Přežít je možné pouze s ideály.
... v životě ponoř se,
kde je nejprudší,
nejhlubší...
Ce que dedans est vraiment,
otevři svou bytost dokořán!
Chvíli se zdálo,
že za sluncem je ještě jedno slunce,
okolo ruch, jen ve mně ticho,
a není to o tom, že tu jsme,
a potom nebudeme...
lidský cit, ten intimní přebytek filosofie,
soucit, přátelství, štěstí... ale i pochyb zavanutí,
všudypřítomné nic
pod tíhou marnosti
větví se, bují__
čím drobné života jsou sny?
