Kořeny

 

Pryskyřice ze stromů pomalu
odkapává čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

A mezi stébly
list
se chvěje.

Výš už jen nebe
obléká měkkou modř po dešti,
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy. 

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Ta přichází bosá.

V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.

Vracíš se
s vůní jehličí.

Nevím,
jestli ses dotýkal stromů,
nebo ony
na chvíli

uvěřily člověku.