Plyšová planeta

Tento příběh je pro tebe.

Na Počátku všeho bylo Tajemství, snad jako matematický bod, okamžik Jsoucí. Zrodil se Úsvit, zažehnul hvězdy, osvětlil rozsáhlý Vesmír, sliboval neslýchanou píseň, neviděné sny. Trvalo miliardy let, z kousku malého Prostoru vyloupla se Země, v záři Slunečních paprsků počala růst. Viděla vznikat oceány, pevniny, vrásnit horské hřbety, i jejich posléze zvolna mizení; zakusila vzestupy a pády nesčetných rostlin, živočichů. Světlo pravidelně měnilo se v soumrak, a naopak. Země, pamětlivá počátečního Tajemství, nebránila příchodu člověka. Den a slunce učily dychtivosti po světle, pokrmu. Noc zvedala oči ke hvězdám, k duchovnímu naplnění. Vesmír spolu se Zemí stvořily duši. Ač křehcí, přejeme si být pevní, a jsme nedokonalí v touze být moudří. Tak plyne čas. Zdánlivě nekonečný.
-

Mluví k vám Helen. Člověk. Prosím, nezašlápnout, neohýbat, neničit. Nerozkládat. Jsem jedna z mnoha miliard lidí planety Země. Jsem jejím dítětem, členem. Tak proč se cítím mezi všemi osamocena, sama? Nepatrnou částečkou v čase. Putuji spolu s ostatními s domovskou planetou sluneční soustavou, Mléčnou dráhou, řítíme se vesmírným prostorem, kde opravdické peklo není ani tak žhavé jako ledovou prázdnotou. Na dosah tepelné smrti. Absolutní nule. Tichu, v němž ani sněhové vločky nemohou žít. V nicotě zamrzá vše živé.

Svět, přes svoji výjimečnost a rozmanitosti oplývá jednou zvláštností. Je to snad přírodní zákon? Vnímám neustálý pohyb až stereotyp, akci následuje reakce, nekonečný běh, řetězec reakcí, než zkolabují v podivný chaos, nebo zmrtvělé bezvětří. Uragán bezobsažného nekonečna. Zhroucení přítomnosti. Derealizace nadějí?

Přes plachou bezradnost, snažím se o pochopení, porozumění - kromě základního přežití usiluji o naplnění života. Důstojného. Na bázi člověka, bytosti, jež v sobě vystavěla křehkou touhu přesahující emoční rovnici. Lásku. Nedosažitelný ideál, jenž dosažitelnou vůlí a intelektem žiji. Nedokonale. S pocity rozpačitosti, nejistoty, smutku. Zklamání? Ze sebe. I se soucitem s potřebami člověka. Představy, jimiž vytlačuji úzkost, chlad, i když svět kolem křičí křiklavými barvami, či utápí se v ponuré šedi. Ideály, jež vyvádějí ven, pryč ze světa instinktů, pudů, soupeření, kdo z koho, kde spolupráce je převážně výstrahou a nutností, jak přebít, přechytračit druhé. Urvat si kousek pohodlí. Mluvím o světě lidí, přestože marně si o sobě představujeme něco jiného.

Nikdo by přece neměl tu drzost, aby si tohleto vymyslel. Takové absurdity se dějí jen ve skutečnosti, ne ve smyšlenkách. Životy jsme si sevřeli železnou obručí, mřížovím, ukovaným z jedině správných názorů a morálky. Stavíme si vězení a uzavíráme se v něm. Zrazujeme vlastní touhy. Podřizujeme se řádu a zvykům, jež vymažou i zbývající zbytky svobody, z člověka udělají pouhý stroj. Masu. Nic. Nikoho. Stín. Kdysi se takové "nic" nazývalo otrokem. Jsme otroky tak zvaného pokroku. Jsme civilizací vykradených duší. Nevnímáme stromy, květiny, oblaka na nebi. Jen když má pršet, abychom nezmokli. Nevnímáme východ slunce. Nevnímáme úsměvy. Někdy. Chvíli. Ne. Vůbec ne. Jediným skutečným právem je bolest. Bolest touhy za zavřenými dveřmi domnělé svobody. Svobody na tlačítka. Binárního kódu, jedna nula. Ta skutečná, vznešená svoboda, tam, někde mimo náš omezený prostor, jaká vlastně je? Neunesli bychom ji. Nebo možná ano, ale za cenu nejvyšší. Ztráty sítí a zhroucení vztahů. Změny sebe sama. Je oběť dostatečná k osvobození? Každou minutou rozptylujeme se do ztracena. Duchovně i fyzicky. Ve světě, ve kterém žijeme, hroutí se nám planeta naší duše. Přicházíme o její slunce, poezii. Bezcílný je rituál života. Přesto někteří stále ještě někam jdeme. Kam? Patrně nějaký cíl je, protože proč jinak je cosi, co nepřekonatelně nutí nás jít a jít...? Nohy boříme do prachu a zrakem pátráme v mlžinách rozbitého obzoru.

Město.. ztracených Tváří, strnulé masky, naprogramovaná pimprlata, ustrašení, agresivní, Kyberti; bez ranních červánků, široké oblohy, zmatek, skřípění, hlomoz a spěch, odkud? Kam?!.. rychle pryč z nevlídných míst, srdce mi tluče, utíkám.. hledám klíč, hurá, zavřu dveře, shodím plášť, stisknu tlačítko; zelená kontrolka svítí, vydechnu, chytím se myši; konečně v bezpečí, přátelé vtipkují, mávají, vítají.. haló, Kdo je tam?

Svět ztracených Iluzí.. tak dávno, vzpomínky těkají, je mi 5 roků, drobounká dívenka s dlouhými vlasy, astmatik, poprvé mimo zdi velkého města, cesta vlakem, pak pěšky, neznámo kam, polosamota, rozbitý domek, obrovská zahrada, dosud neviděný ráj.. postel v kuchyni pod oknem, za tenkou tabulkou skla tajemný dech, noc žije, přináší zvuky; jeden se opakuje, húúú huhúúú, blízkým lesíkem projíždí vlak, mohu se vydat kamkoliv, třeba až ke hvězdám... rostou na hvězdách květiny? 

Druhý den, opatrnými kroky, vstupuji do ráje, zahrada roztodivná, chybí asfalt a dlažba ulice; místo nich neznámý Prostor, zem, tráva, strom jabloně; rozběhnu se k dřevěným plaňkám, prohlížím cestu za plotem, za ní již nic než šerý les.. přirozený, tajuplný svět roztočil představy, klekám a zas úžas, několik kvítků v zelenavé trávě, zázrak!? ano, fialky, největší objev v mém životě... 

Země se točí, plyne čas; naděje, sny halí mlhavé zapomnění, posléze zmatek a panika, ač v nevzhledné skořápce hluboký cit, zůstává bolestná samota; za okny Města řinčení slepých myšlenek... 

Kontrolka svítí zeleným světýlkem, haló, Kdo je tam?.. Eskymák ze severního pólu! a Kdo jsi ty?.. malá Sněhová vločka.. Pojedem na saních?.. juchú, ráda; ledy roztají? 

Sněhobílý Svět za obzorem vzdálený; putuji mnoho sluncí, musím překonat tmavé stíny; nechci sen vzdát, nacházím malou holku a toužím zas objevovat.. zázraky fialek, křehkost a vůni Života.

Jak dostat se z pasti civilizace ven? Z civilizace bez důvěry a slabé víry v budoucnost. Téměř žádná není. Žít tady a teď, konzumovat vlastní existenci. Média, hračky, technika, virtuální přátelství, lásky krátkodobých rozkoší. Plodí jen prázdnotu a nenaplnění. Imaginární vesmír je mnohem krásnější než ten stupidně vytvořený "reálný". Má však fatální vadu, není ověřený. A právo být sám sebou? Všude zní, všude vidím nápisy, všichni říkají: Buď sám sebou! Pociťuj víc, létej, vznášej se. Věř! Můžeš vše. Kybernetický systém informací, sex s virtualitou, pátrání po neuchopitelných pravdách, postupné  izolování. Nenásilný rozklad společnosti, lidské sounáležitosti. Atomizace, rytmus, hip - hop! A na konci moderní ideál samostatného člověka, rovného ostatním v neumění být šťastný. V neumění žít. Bez potřeby usměvu, být čestný. Nejde o návrat k barbarství? Základní zákon zůstává stále jen vlastní přežití, vlastní zájmy! A Země se otáčí, putuje neznámo kam, ledovým vesmírným prostorem. Blíže a blíž tepelné smrti; tentokrát lidí.

 Již dávno, dívka s dlouhými vlasy.

 Stojí u okna a pečlivě hlídá poslední paprsky slunce,

 než  večer schoulí život do peřin.

 Bere kabátek a vybíhá ven.

 Do parku mezi vysoké stromy.

 Stmívá se.

 Sestra dne  s sebou přivádí tisíce světel a  luceren.

 Září na nebi i v očích té holky.

Vyhlíží přátelství mezi  hvězdami.

Je příliš nezkušená,

neví, že v místech, kde tryská smích, bývá i studnice se slzami.

Hodiny na věži odpočítávají city:

Bim bam bim bam bim...

Kolik úderů dělí  průzračně bezelstnou lásku ode dna propasti?

Uběhla léta.
Dívka ocitla se na okraji srázu.

Zvedá prosebně ruce k nebesům.

Touží milovat.

Být milována.

Prach Mléčných hvězd  padá.

Má jich plnou dlaň.

Padá.

Vlastně, nevzpomínám si, kdy spatřila jsem svoji první hvězdu. Vím přesto s určitostí, v tom momentu vše podstatné se rozhodlo. Vnímání reality. Pocit rozptýlení do prostoru. Splynutí s Universem. Touha porozumět, najít počátek. Hledat. Uvnitř sebe. Co leží za hranicemi lidské mysli? Je tam něco?

Pod oblohou zářivých hvězd dotkla se mě věčnost v přítomnosti. Přála jsem si, aby mimo Zemi vesmír pro život nebyl pustý a prázdný. Tušila jsem obtížnosti, toužila v dálavách mlhovin a hvězd najít blízkou duši, přítele. Někoho, s kým bych si mohla rozumět, povídat. Kdo bude znát moje myšlenky, vědět jak vypadám, přesto mě bude respektovat, mít rád. Toužila jsem najít přátelství, něžně krásné a veselé, s porozuměním, vzájemnou úctou, s touhou po dobrodružství. Tajemství světa. Srdce. Až na věky. Svého E.T. Mimozemšťana. Ale mohl jím být kdokoliv, třeba ze severního pólu Eskymák.

Struktura vesmíru je nezávislá na tom, jak jej člověk vidí a vnímá. Tedy, i  život je takový, jak na něj nahlížíme, pravou podstatu zřejmě nikdy neobjevíme. Všemu, co známe a víme, všemu co je, předchází mysl. Nedokonalá. Přesto, dalo by se říct, existuje jistá bláznivá logika. Díky ní jsou naše malá dobrodružství přesvědčivá, právě proto, že jsou tak nepravděpodobná.

Stalo se. Hvězdy pohasly. Zhroutily se mi svět a víra. Nádherná. Plná slunce a polární záře. Bílých medvědů, roztomilých legračních tučňáků, zpívajících velryb, důvěry, divokých vlků. Mezi nimi nade všemi vznešený Vlk samotář, Člověk, na celém světě jeden z mála.
Zázraky se nekonají. Padla jsem na kolena. Emoční ztroskotání. Z matematiky vím, že existuje řada různých logik odlišných od té, kterou v běžném životě užíváme, nebo v níž mohou být tvrzení jen pravdivá nebo nepravdivá. Ponaučení? I když si myslíme, že již konečně jsme našli pevný bod, život stejně se bude ubírat svými cestami. Plakala jsem. Dívka v bílém. To, čemu se  říká duše, bolavé a  rozbíjené, opouštělo mě. Řítila jsem se do ztracena. Dlouhé týdny, měsíce. Bez povědomí, kam. Snad do míst podobných měsíční krajině. Vlekla se prašnými pustinami, vyschlým dnem moří, zálivy a bažinami. Jezerem osamělosti. Lacus Solitudinis. Odvrácená strana Měsíce. Život nebyl v tu chvíli důležitý. Jen bolest. Zpustošená naděje. Hloupý sen, co neměl se stát skutečností. Ledový závan z hlubin kosmické pravděpodobnosti.

Jsem osamělou divokou vlčicí,

ale jen v skrytu duše,

kam nikdo nevidí.

Toulám se po místech odlehlých, vzdálených.

Studí mne nejen tlapky z plání ledových.

Nekonečně zraněna, lovím snové ptáky na nebi.

Pohybuji se vesmírem.

Běžím životem.

Hloubím díru do temnot,

snad abych zahlédla,

co ve mně  zdánlivě nejslabší,

je nejsilnější a nejhoroucnější.

Něžný cit k Tobě.

Šepot nadějí.
Hauúúiiíííííí.
Hauúúiiíí..!

V člověku musí být přece víc než výjimečně vyspělé automatické schopnosti, procesy, reagující na hrozby a příležitosti. Ty mají i jiní živočichové. Třeba ptáci, orientující se podle hvězd. Nebo mravenci spolupracující během stavby mravenišť či při pěstování hub. Při válčení. Mravenci jsou jedni z nejagresivnějších tvorů v živočišné říši. Automatické procesy jsou téměř dokonalé. Mají za sebou tisíce produktových cyklů. Stejně tak počítače. Automatické roboty. Bioroboti - vlastně, co jiného je člověk, když ovládne ho  zloba a vztek? Nebo opačně, v propast strhující beznaděj. To se vědomí vypíná a nastupuje automat. Vládu nad tělem převezme automaticita a člověk se začne chovat  jako robot. Robota - člověka ovládají emoce a příkazy automatické mysli. Nehledá pravdu, ale argumenty na podporu zakořeněných a intuitivních domněnek. Ale vedle automaticity existuje také řízený proces. Soukromý vesmír. Dech jiné dimenze. Když zemřu, ztratila bych důležitou část existence. Nadechla jsem se. S nejlepší vůlí, v souhlasu s Universem. A tehdy jsem ho poznala. Mimozemšťana. 

Byl nehmotný jako proud fotonů, dosvit velkého třesku, odlesk stvoření,  neviditelné světlo, mikrovlny. Přicházel rovnoměrně ze všech směrů oblohy. Přízračný. Tajemný. Z počátků vesmíru. Vytvořil si od těch dob ohromující pavučinu kvantových spojení, která každou věc spojuje i s těmi nejposlednějšími částečkami hmoty v nejvzdálenější galaxii. Když prostupoval vědomím, cosi v mentální struktuře přijalo jeho jemné záření, poselství, vzkaz. Myšlenka. Chvějíc  se, pocítila jsem výjimečnost chvíle, posvátný okamžik, kromě mě jej nezakusil snad dosud nikdo na světě. Byla jsem připravena, že absolutně všechno bude jinak. A tak mě překvapila jednoduchá srozumitelnost. Vlastně myšlenka byla úplně obyčejná. Až jsem se lekla!  Nedokážu změnit svět. Nedokážu zastavit lidskou bídu, bolest, příkoří. Nedokážu nastolit  lásku, vážně to nedokážu.
Tu zahlédla jsem bílý květ. Až z nejzazšího cípu vesmíru. Nikdy jsem podobnou rostlinu neviděla. Abstraktní, fraktální, lilie vektor. Křehce krásná. Houževnatá, vytrvalá. Vítr ji nesehne, bouře nezdolá. Z posvátné knihy Pozemšťanů znám zmínku o stromu poznání a jeho ovoci. Květina, kterou mi daroval mimozemšťan, je symbolem cti, morálky. Zahubí ji smutek, neláska, ubližování. Zapomnění. Voní s dobrou vůlí, vzkvétá úsměvem.
Myšlenka pokračovala. Nemohu změnit svět, ale mohu něco udělat pro jedince, pro sebe. Žít čestně a důstojně. S pokorou. Čím déle a poctivěji budu na sobě pracovat, tím náročnější si mohu klást cíle. A ty pak něco přinesou. Když budu mít štěstí... lásku. Práce a láska jsou nejsilnějším přirozeným prožitkem. Nejvyšší hodnotou. Možná z vnějšku žádného smyslu nemá, ale z jiného pohledu, proč ji spíše nepřijmout, než odvrhnout? Stojí za úsilí, i s bolestí, kterou s sebou přináší. Je také ale nebem.

Začala jsem s Ním komunikovat, povídat si, snad jsem ho znala odjakživa,  jen ve mně dosud mlčel, nebo jsem ho neslyšela. Mohla jsem si ho představovat, jak jsem chtěla, nebylo žádného omezení. Byl proudem fotonů, který zanechal stopu při průletu slabým elektromagnetickým polem v mozku, mysli. Byl skutečným mimozemšťanem. Pojmenovala jsem ho Ťuiíl, podle laskavé bytosti z jiného světa, sci-fi, jež z dětství utkvěla mi v paměti. I můj mimozemšťan byl laskavý. Ukázal mi způsob cesty.

Po nějaké době. Zaslechla jsem veselé halekání, vlastně, jemně divoké vrčení! To můj přítel eskymák, nebo také Vlk samotář, mohutný a silný, čestný, chápající, přece s lidskými vlastnostmi. Vrátil se z jiné výpravy. 


Věnováno přítelkyni Sněhové vločce i dalším milovníkům klasického umění.

Na tmavomodře kobercové nebe vlítnul křiklavě zelený opeřenec korunovaný hřebínkem tvaru skautského loga, s obřím,  zlato-žlutým, kovově metalizovaným aluzobákem mezi párem očních korálků, a v rytmu chaoticky třepotajících křidélek vřískavě rapoval "krrrá krrá, yeah, jééé, pppppozorrrr mmmmmckaaáá"
než stačil dát repete, z nedaleko spídujícího dětského kočárku vystřelila bílá, chlupatá koule velikosti kopačáku, předníma tlapkama srazila ptáka k zemi a zalehla zděšeného křiklouna tělem, pokrytým lesknoucí se srstí z pravého umělého vlákna
peří s chlupy dekorovaly prostředí přesycené statickou elektřinou, jadrně jiskřivé ionty nenuceně přeskakovaly z atomu na atom

plyšový Teddy Bear, venčící adoptovanou manželskou dvojici Barbieho s Kenem, nezaujatě pozoroval pragmatickou scénu, vystřiženou z amerického celorodinného realityshowthrileru kulturní ikony Járy Springera (onoho času plnoúvazkově pózujícího v mauzoleu na Times Square)
po několika minutách urputného boje, jeden z posledních letců schopných pohledu z výšky na obskurně namyšlenou Plyšovou Planetu dovřískal; podlehl v rovném boji lepšímu, silnějšímu nepříteli, ovládajícímu  grandiózně, s pravou láskou spářené zájmy morálku se ctí.
Sněhová Koule s občanským jménem Snow Ball, více odborně Kočka divoká-plyšová, vyrobená z přírodních umělých materiálů, napájená dvěma AA (Atomový Akumulátor) tužkovými monočlánky, hrdě odkráčela ke kočárku, založila kořist do zavazadlového prostoru mezi koly, vláčně naskočila pod kapotu s nasprejovanou ikonou tradiční rodiny Panenky Makové a Emanuela Motýla
kočárek odstartoval k blízkému městu
kočkaplyšák surfovala tabletovým katalogem s nejasnou vizí nového kožichu; stávající obal byl opotřebovaný  častými opodstatněnými agresemi v kontextu válek za Plyšová práva
ambiciozně mžourala nabídkou nejmodernějších umělin Tygra Sibiřského; neurózní mrskání ocasem spustila informace "tygří róba vyráběna pouze v XXXL+  velikostech"
mňaouuímauuí
se smutným pomňouknutím dojela k Cukrové zdi nářků, nedělitelně rozdělující Teritorium, s čerstvě vylízaným nápisem
"rozdíl mezi umělou kočkou a umělým tygrem není velký, držíme-li oba dostatečně daleko od sebe"

Smála jsem se. Šťastná. A možná neporozuměla.

Někdy nemohu přijít na to, jak moc je život takovým, jakým ho vidět chceme. Jsou okamžiky, kdy může být až nemožné žít podle vlastních představ. Upřímného cítění. Přes všechnu snahu, činy a úsilí. Potom nezbývá než prozkoumat znovu cestu. Nespočívá ani tak v hledání jiných krajin, jako v tom dívat se srdcem, ale také rozumem, rukama, celou svou bytostí. Poznat podstatu. Být otevřeni novým pohledům. S pocitem napojení na něco, co nás přesahuje.
Rozhodla jsem se. Život je půvabným, když uskutečňujeme své nápady. Ať jsou jakkoli bláznivé! 



Pro jednu věc musím utéct
z města až k mrakům vyhořelého,
ze světa bludných soch 
pod purpurovým nebem.

Musím najít svůj sen.
Posbírat ještě za rosy veselé myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
a vrátit se za tebou ke skále z vápence.
Vzít znovu do ruky kamínek pro štěstí
s maličkým trilobitem, jenž spolu jsme kdysi našli.
Až sen zas objevím, vím - zavýsknu radostí.
Vezmu kamínek do dlaní a poběžím,
daleko daleko,
kde vody se řinou sytou zelení.

Hodím kamínek po proudu potočním,
jak žabka poskočí,
jeden, dva, hop a třetí.
Tu paprsky v tříšti chladivého vlnkobití

a květy na břehu, co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně tak budu počítat ještě chvíli,
než kamínek klesne ke dnu,
navždy a navěky...

Ten příběh je pro tebe. Pro tebe, kdo ses ocitnul v mém životě, a navždy zůstaneš, ať se stane cokoliv. Neboť, když už jsme se potkali, zamilovala jsem si tě. Vím, kdo jsi. Jsi nejúžasnější dobrodružství, jaké žiju. 

víš kolik štěstí

vejde se do dlaní

když za ruku

mě bereš?

víc než světla

slunce nebe

a v čase nočním

hvězdy v něm!

tehdy skrz tvé dlaně vidím

něžné a smělé

tajuplné nahé srdce

v tvoje nahé srdce šeptám:

mám tě ráda
můj milý

a ať mě medvěd pohltí!

Vlčku

Epilog.

Pokud nějaký skutek nám přinese radost, a nejen krátkodobou, ale kdykoliv si jej uvědomíme, vzpomeneme, máme z něho potěšení, je to dobré. Pokud nikoli, znamená to, že byl nesmyslný. Mám radost, že jsem dokázala napsat, co cítím. S vědomím že, obecně, mezi pozorovanou skutečností a výpovědí neexistuje jednoznačná a nezpochybnitelná souvislost. Věřím, že k textu se ještě vrátím. Až napadne sníh. Očekávám pozvání, snad  někam blízko k severnímu pólu. Eskymo vynalezli totiž Eskymáci.

* V textu autorem samostatného příběhu "Plyšová planeta"  je Petr Kocourek, publikováno se svolením, děkuji  ♥

https://www.youtube.com/watch?v=0AC4ovCUs4Y

Hans Zimmer - A Way of Life