Snad již někde jste zahlédli, louku se zelenou trávou, rozkvetlými pampeliškami, a dole na černohnědé zemi mezi kořínky a několika kameny sunout se pěkného velkého hlemýždě. Nebyl to hlemýžď ledajaký, byl až z daleké Horní Paseky. Připlul odtamtud na lupenu lopuchu po proudu bystrého, průzračného potoka. Nu, a ten náš hlemýžď, jak byl zcestovalý, řekl si, že už toho viděl dost a rozhodl se zůstat na louce se zelenou trávou. Chtěl žít tak nějak akorát a důstojně, i pustil se do opravování svého cestami potlučeného, rozbitého domečku. Měl hodně práce, proto nikam moc nelezl, jen občas vykoukl ven. I stalo se , že jednou zpozoroval lehounkou pavučinku u svojí velké a silné nohy. Bylo to vlastně tenounké vlákno, které hlemýždě spojilo s drobnou, odkvétající pampeliškou. Nad loukou zvedala se stříbřitá, okřídlená mlha, kolem bylo čarokrásně jako v pohádce, a hlemýžď zaslechl nesmělý hlas. Užasle poslouchal malou pampelišku, její tiché a líbezné vzdechy ve vánku něžných představ. Zalíbilo se hlemýžďovi přátelství s pampeliškou, radovali se spolu z kamarádů motýlů i broučků, zelené trávy, východů slunka nad loukou. Společné okamžiky staly se jejich důvěrnostmi, křehké radosti bohatstvím...
Jednou znenadání přihnala se bouře převeliká, obloha vylila divokost vod, a kalný pramen v temnosti průtrže přivalil na louku skleněný střep. Zasekl se do černozemě u hradu hlemýžďova, právě když živel tišil svou moc. Tráva i klasy již zvedaly pod náporem živlu polehlé stonky z rozpité bahnité země, a také hlemýžď konečně vylezl z domečku ven. Rozhlížel se, jaké napáchala bouře škody; všimnul si střepu v malé hlubince. Leskl se v paprscích slunce, jež zvolna prodíralo se z černoty ještě vodou sytých mraků. Hlemýžď díval se na střep dlouze, nic podobného nikdy neviděl, teprve po delší době spatřil v něm odraz pampelišky. Však jiné, než s kterou si dosud hrál a povídal. Tahle byla celá žlutá a moc krásná, obdivovaly ji skorem všechny keře a bodláčí i malé nepatrné kvítky, až myslela si, že louka je jen její zahradou. Tu zachtělo se jí v její lehkomyslnosti mnohem víc, pyšně vypínala se nad malou odkvétající pampeliškou. Hlemýždě oslepila žlutavým světlem, odrážejícím se ve střepině skla. Jaký smutek zahalil malou pampelišku, tuze a dlouho plakala. Jí milý hlemýžď nemyslel od té doby na nic jiného, než na žlutý lesk pyšné květiny. Znal pouze její odraz ve střepině, nevěděl jaká je doopravdy, ale vymýšlel, jak pyšné kytce se zalíbit : chvástal se, že byl až v daleké Horní Pasece. Zapomněl něžných radostí, jež s malou pampeliškou prožili, zapomněl na společné úsměvy a kouzelná rána vycházejícího slunce nad loukou. Byl opilý leskem odrazu žlutého světla ze střepiny rozbitého skla...
Růžové korálky
Kdyby všechny slzy z očí mých
stekly do moře hoře
byly by pouhou kaluží
vedle oceánu touhy k tobě
kdyby všechny úsměvy rtů tvých
oblomily skály
byl by svět kamínků plný
růžových nepoddajných
sesbírala bych je jeden po druhém
a navlékla do náramku
kdyby mezi námi byla propast ticha
vzala bych hrst korálků
poskládala cestu
s něhou láskou
k srdci tvému..
OdpovědětVymazatmě se móc líbi ta ta pohadka o hlemýzdkovi ale si mislím že tet střep ten do terého se pořád dívá je taková hlemýždotelevize, víš? jakkdyž se taťulda kouká porad na fodbalek.já bysem ho normálně kopnula do ulitky tak ahoj
marcelka.
Marcelko, ten hlemýžděk si myslí, že teprve teď je konečně šťastný..
VymazatAhoj :-)
Helena Zaurak
OdpovědětVymazatMusím se přiznat, že jsem nikdy moc nečetl ženskou prózu a poezii, nebudu se rozpovídávat proč, není to nutné. Ale na ACZ jsem se setkal, s mně neznámým fenoménem, ženské fantazie a vědomým, či nevědomým sebevědomím jejich nositelek. Již od počátku jsem chápal, že jsou pořádný soupeř a nevytěsnitelní lidé. Docela mne bavilo a baví, se jim přizpůsobit, nedělá mi žádné potíže, nechat se vtáhnout do kruhu. Dokonce kultivují a zaměstnávají mou fantazii takovým způsobem, že jsem tiše psal svou další knihu. Nevím, jestli to byly vstřícné provokace, na které jsem odpovídal, nebo jsem je opravdu autorsky zaujal. Každopádně jsem moc rád, že do Neznámého města mohu za nimi chodit. Samozřejmě i za některými psavými muži. Samotné ACZ a jeho většina blogerů, jakož i převážná část přispěvatelů jsou nemocní lidé, tak jako celá kultura. Marně čekám, že se tito lidé uzdraví. Zřejmě to bude trvat ještě dlouho a s největší pravděpodobností se toho nedočkám. Nicméně, přesvědčuji se, že jsem byl a jsem ve správné skupině, která se snaží, navzdory tomu všemu chtivému konzumu a scestí, najít cestu znovuzrození.
Jste jedna z nich. Povídka, kterou vstupujete do arény, je jen kousek od básnické prózy. Práce se slovem a fantazie na malém plácku, zdánlivě dětského tématu, slibuje budoucí zážitek velkého formátu. Těším se, že jednou, až budete mít 150 stran textu a rozložíte ho v tichu nedělního odpoledne na koberec, zkoncipujete tvář knihy. Motta, se kterými nebudete mít problémy, umocní výpověď, o kterou budete usilovat. Přeji Vám k tomuto nadhled a suverénní styl. Možná by se tam mohly schovat i Vaše milostné básně, které připomenou každému, jací jsme a budeme se jim chtít vyrovnat.
Přeji hezký den!
Milan Bukovecký
Pane Bukovecký,
OdpovědětVymazatmám z Vašeho textu velkou radost. Napovídá mi totiž, že i virtuální svět může člověka posouvat, rozšiřovat mu vědomí širšího prostoru. Je samozřejmě na každém z nás, jak si ve světě virtuálna počínat a co si vybereme, jak píšete, pro svoji kultivaci. Těší mne, že čtení mých občasných komentářů především v Neznámém městě na blogu pana prof.P.K., nebylo pro Vás zřejmě úplným marněním času. A ano, psala jsem ráda přesně z týchž důvodů, jaké zmiňujete. Bez Vás, mých "čtenářů", by vlastně asi ani nikdy nevznikl tento můj blog. Takže sluší se, abych nejenom Vám, pane Bukovecký, ale i všem dalším, kdo mi věnujete Vaši pozornost a vzácný čas, poděkovala: Děkuji. Kultivujete mne, o tom nemám pochybností! :-)
Pane Bukovecký, tak Vy tiše píšete novou knihu?! To je úžasné sdělení! :-) Jsem moc ráda, a jistě nejenom já jsem zvědava na její myšlenkový a poetický rozměr!! Blahopřeji.
Nu, a moje snahy a úmysly.. ráda bych pokračovala v "Eskymákovi", je to však velký úkol, který mě zatím příležitostně zaměstnává. V nejbližší době několika málo týdnů nebudu mít dostatek klidu ani času se tématu věnovat, i proto volím prozatím menší formy, jako jsou občasné básničky či pokus o "pohádku". A jestli se mi podaří napsat těch 150 stran? Upřímně, velmi bych si to přála!! A na práci se slovem a především fantazií se ohromně těším!! :-)
Děkuji za Vaši podporu, pane Bukovecký, nejen že si jí vážím, ale velmi mě těší.
Hodně štěstí a krásné dny!
Helena