Fialky, Eskymák a Sněhová vločka /2

Fialky, Eskymák a Sněhová vločka   

      Vzpomenutá minulost

                                                   

Svět i vztahy v něm  připadají mi přečasto přízračné. Je málo lásky. Život hrajeme v ringu, kdo z koho, silnější trumfují slabší; lidské bytosti dělí se na muže a ženy. Zákon Života? Chci věřit, neobjeven.

Kdo jsi? Kdo jsem? Co je život, žijeme, nežijeme?  Proč toužíme po  ideálech, jež nikdo nezná? Touha  průzračným světlem  zahalena lehce zahřívá, při vnoru stále víc, až rozpaluje k  slzám bolavým. To když horoucí naději štěstí v poznání přetaví. Óm-arnosti.
  
                                                    ¨¨¨

Nenápadná reklama, všudypřítomná, bláznovství, sen, skutečnost?

"Směřujete k rovnováze bez života? Raději cestujte zpět v čase.  Do éry příznivějších podmínek. V lidské mysli je obsaženo všechno trvání Světa! Dopravíme Vás přes bariéru myšlenek. Vítejte  ve vzpomenuté Minulosti!"

Sluneční svit blankytného nebe překrývá houstnoucí mrak smutku, nenaděje.

Sféry vibrují, pronikají vědomím, boří,  pustoší; nehlučný vítr  z ráje fialky unáší. Zůstává poušť; žití bezžití. Sněhová vločka, osamělá,  pohasíná jas. Tu přivanul větřík severní vzkaz, letmý úsměv, Polárky zář. Nesmím nic vzdát! Toužím hledat Tebe, sebe, Nás. Něžně pevný vztah.  Jistotu bez okovů. Nevyhnutelnost  osudu?

Tajemství života lidská mysl skrývá.

Vzpomínám reklamu všudypřítomna, stroj času je v každém z nás.
Chvěji se, jsem však rozhodnuta. Hledat, co je věčné.  Zahlédnout okamžik, jenž  do prostoru hvězdy rozptýlil. Schopnost bez hranic milovat.

                                                 

                                                     ¨¨¨¨¨

V pradávných mořích proháněla se stvoření, jež v sobě skrývala i kousek člověka. Rybám podobné mořské bytosti. Ostracodermi, placodermi. Skoro strašidelné, hlava  v kostěném krunýři z tisíců drobných zoubků, po těle destičky. Obrněnci s obranným štítem proti všem. Uvnitř těla mícha,  na jejím konci malá zduřeninka. Mozek. Během časů, kdy ryby vystoupily  na pevninu,  vývoj přidával nové vrstvy, funkce. Mozek získával magičtější prostředky. Vnímat, poznávat  svět. Navždy však zůstaly  části původní,  dědictví Zvířat v nás. K návratům do hluboké minulosti.

                                                     

                                                 

Stroj času aktivován. Je třeba navodit Auru, přinutit  mozek vrátit se o milióny let zpět. Stimul musí být silný. Vůně fialek. Nesmělá vzpomínka  rozletí myšlenky,  zprvu volně, s přibývající vůní zrychlují do doby před zrozením,  až v šílené rychlosti naráží na oslňující  světlo, prostoupené z jiného světa.  Nastává zklidnění,  volně vplouvám.  Vše zprvu křišťálově průzračné. Cítím, jako bych tu již byla, ale ne tady, ve snu. Pocit je stejný,  tenhle moment již mnohokrát v životě jsem zakusila. Vracím se do  minulosti ve vzpomenutých myšlenkách. Čeká mne neznámý, a přece pozemský svět. Hledání smyslu života, či alespoň úsměvu v něm.                                                                                                         
                                                          ¨¨

Vplouvám. Kolem mne křišťálová průzračnost mění se v modrozelené světlo, prostupuje prostorem, vlní se, chvěje, tiše zvučí. Kdesi nahoře vznášejí se malinkatí živočichové,  pomalu se přibližují, skotačí. Jsou jako průhledné zvonky, však světélkují a prchají posléze vzhůru zpět. Zahlédnu z budoucí paměti paprsek Polárky. Světlo mění představy,  lomem nabývají měkké hebkosti. Vnímám velebné ticho, věčnost? je Věčnost  pustinou v čase?  nedořeknutou Myšlenkou? Nadějí?

Znenadání vycítím pohyb. Něco  sune se po dně. Prazvláštní bytost. Nebo spíše tvoreček. Vypadá jako oblázek. Ale  živý. Tělíčko pokrývá krunýř, hladký jako je hladké dno, po němž se pohybuje. Rejdí sem  tam, skoro jakoby hrál na schovávanou a něco či někoho hledal. Možná mořské červy. Ale pozor! Zanechává za sebou nepatrnou stopu. A blíží se dravá hvězdice. Malý trilobitek má  štěstí. Včas zahlédne složenýma očima hrozící nebezpečí, a stočí krunýřek k oklamání hvězdice. Zatočený v tvrdé skořápce, vypadá těžko stravitelný. Hvězdice se vzdaluje. Uff! Za chvíli se trilobitek připojil k ostatním. Je jich tu víc. Jsou úspěšnými obyvateli pradávných moří. A  v historii  planety prvními živými tvory, kteří  viděli, měli oči. Tělo z článkované hrudi, a téměř k nerozeznání navzájem podobné hlavový štít a ocasní štítek, důvtipná ochrana před útoky predátorů. Trilobit.

Pluji dál ve vzpomenuté minulosti. Cítím se rozptýlená do prostoru. Nemohu nic ovlivnit, jen  vnímám pocity. A toužím porozumět životu. Jeho  obrovské síle i nezměrné křehkosti. Najít počátek v sobě samé. Proč je  duše  nekonečná?
Proud  unáší mě dál. Daleko. Cítím nesmírnou volnost,  bez hranic. Co leží za hranicemi lidské myslí? Je tam něco? Spatřuji lesklou hladinu, snad jezírka naplněného průsvitnou vodou. Zářící paprsky jí prostupují. Malují zvláštní stíny na skalnatých stěnách.Ticho, klid vládne v melancholickém zákoutí. Ve vodě občas  mihnou se stíny, já ale  vnímám chrám nesmírnosti, bytí. V dálce v mlhavém oparu ční pahýly rozeklaných skalisek jako roztažené prsty. Prsty? Blížím se snad zázraku zrození ruky? Tiktaalik! Kde je? Mohu ho spatřit?