Vílou nejsem

Bylo nebylo, jako v pohádce,
přála jsem si jen na  malou chvíli
stát se princeznou nebo vílou,

okusit jaké to je, mít šaty utkané
z vloček sněhových tak čistě bílých,

jak lidská duše nikdy být nemůže.

Na nožky nasadila jsem střevíce,

a pod klenbou hvězd zářivých vyšla hledat 
úsměvy v zahradách laskavosti a naděje,
rozkvetlou louku s rosou, když zrcadlí nebe.

Možná jsem zabloudila,

kráčela místy vyprahlými, opuštěnými,
kde  srdce již dávno nebijí, jsou z kamene.

Minula pustinu přízraků,  
bídu snů ztracených, nenaplněných.

Ocitla se na okraji propasti Chaosu,

tušila jakési tvary, jež se v ní skrývají,

prazvláštní podivné nestvůry
barev nevýrazných, bez touhy a soucitu,

ošklivé jako hřích, zloba, zrada, osamění.

Hlubina  ještě více potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu.
Ne! bezděky vykřikla jsem.  

V tu chvíli na druhé straně příkopu jsem zahlédla 
Tebe...

Usmíváš se. 

Podáš mi ruku?

Pomoz mi překonat propast smutku a beznaděje,

potřebuji Tě!

I když princeznou ani vílou nejsem...

Tuto báseň věnuji Petrovi, Tobě :-)