Poutníku osamělý

Kdysi chtěla jsem být
ne hledačem nejzazší pravdy,

jen letět s bílými oblaky
za obzor dnů,

snad na jiné planety,
kde láska a touhy nebolí...

postavit z lučního kvítí dům,
vykřesat z pazourku plamen,

aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
poutníku osamělý,
našel jsi teplo a klid,
otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
sluneční svit,
věřil, že šťastným lze být...
(neboť mysl vždy v sobě štěstí obsahuje)

pak spolu rozletět se s bílými oblaky
za obzor dnů,

kde budeme pouze já a Ty