Amazonka

Utichl smích.

Sladkou touhu s bezmeznou důvěrou

spálil mráz ticha,
zdrcující beznaděj.
To když jsem spadla na kolena.

Nikoho neviním!

Jen sebe,

mou víru v Tebe.

Nikam již nespěchám,
však vrátit ještě nechci,

snad Bohu,

čas propůjčený k žití. 

Putuji dál... jako Amazonka,

osamělou stezkou, 
přízračným pralesem,

nebytím,
v němž slunce a nebe chybí.

Mou touhou nyní je zapečetit paměť.

Dojít k prastarým dnům,

kdy země nás neznala,

a v křečích a bolestech rodila z chaosu.

Začít snad znovu,

protože... 

stále Tě miluju.