Kdybychom byli předurčeni
k plazení po zemi tváří dolů
nic bychom o hvězdách nevěděli
že jejich lampy hoří
a rozsvěcují vysokou oblohu
(než za vsí zazní polnice kohoutů)
a kdybychom se plahočili v jílu a v temnotách
(k nezrozenému zítřku)
s každým příchozím podzimem pokryl by prach myšlenky
na hloubku tloušťky listu...
_
Text v této podobě jsem prvně umístila pod blogem prof. Klána / Nečetné příběhy, líbila se mi a inspirovala mě k odpovědi tato myšlenka, volně cituji : Je to právě imaginární svět, kde nelze
být identickým jeden s druhými, nedokázali bychom se potom
překvapovat...
Děkuji.
in-terestriálně romantické, tuším víru, naději, .., v Budoucnost, i když, to hlavní nám dává právě naše vlastní existence, "kterou" vnímáme okolí.
OdpovědětVymazatpřekvapovat, nevím, v textu není definován význam slova, stejně jako lze pochybovat o shodě v chápání významu většiny dalších slov užívaných námi, originálními jedinci(snad i proto máme-máte matiku:-)), ale s jistými druhy "překvapování" jsou problémy, nejbezpečnější reakcí je tomu předcházet, raději překvapujme sami sebe, právě protože nejsme identičtí a naše představy o "pozitivech" jsou/mohou být odlišné, navíc, naši svobodu/ochranné pásmo, nebo její/jeho pocit, mohou okolní interference, včetně "překvapení" značně narušovat, ale připouštím, je to otázka vývoje osobnosti, nebo přesněji "vývoje osobního softwaru", v jisté fázi možná nehledáme/nepovažujeme za "štěstí" ani formu jakéhokoli nečekaného/nezaslouženého obohacení, pocitového, materiálního, .., ale stav mysli, jejíž fluktuace je z větší části předvídatelná, i když stále ne plně pod kontrolou:-), a vyvrcholením "pocitů štěstí" bývají nejen krátko/dlouho-dobé cíle, dílčí úspěchy, ale též běžné záležitosti doprovázející každodenní existenci, za předpokladu přítomnosti již zmíněného "pocitu relativní svobody", kdy se necítíme být, kromě běžných homo-bio-potřeb, k ničemu nuceni.
v "imaginárním světě" je realita skrytá, objevování je náročné, dlouhodobé, srovnatelné s odhalováním největších tajemství, což znamená, že je celkem možné, že za vznikem, existencí, celého našeho vesmíru, může klidně být nějaký náš "předchůdce", tedy úplně stejný trouba, jako kdokoliv z nás, který chtěl prostě jen vyplnit původně (zdánlivě) prázdný prostor, ve skutečnosti vrcholné dílo zvané Rovnováha Ničeho; ptáte-li se "jak vznikl údajný 'trouba'", odpovím "některé věci vznikají přirozeně, samy/i od sebe, tedy bezpracně, bez námahy, není to krása?".
hezký den, pk.
Milý pane P.K.,
Vymazatděkuji za úžasný komentář!
Cituji Tvoji myšlenku:
"To hlavní nám dává právě naše vlastní existence, "kterou" vnímáme okolí."
I lidé jsou než součástí širšího prostoru, okolí, chováme se tedy v rámci jeho zákonitostí, možností. Jinak to snad ani nelze. Je otázkou, jak dalece je nám prostor možností znám a nakolik jsme v něm ochotni hledat vlastní cesty, vytrvat. Každý z nás, i ti nejchytřejší, nejkrásnější a nejvzdělanější, ba všichni jsme jako malá prachová částečka v prostoru působení množství těles a sil (Informací?). Každý si současně neseme zárodek nového života, skrýváme ho hluboko v sobě... a ze všech sil se snažíme ho zničit tím, jak přešlapujeme a potácíme se od jedné zkušenosti ke druhé...
Jen málokomu se podaří cílevědomě jít k hranici neznáma či nepoznaného.... a nabídnout světu jiný pohled... svůj vlastní a jedinečný (i kdyby se měl opakovat).
:-)
Tato moje reakce na Tvůj krásný komentář jistě se dá vyjádřit lépe a jinak, ale chtěla jsem alespoň nějak odpovědět, abych dala najevo radost! Děkuji :-)
Hezký den :-)