Host blogu, paní Tilda a její Mechanický pes

Když byla Janina malá holka, doma psa neměli. Ani kočku, morče nebo závojnatku načuřeně plující v titěrném akvárku. Jo, měli kdysi andulky, modrou a zelenou, ale ty jí k srdci nijak nepřirostly a dávno zapomněla, jak vlastně skončily.
Když se vdala, v nové rodině se za tu dlouhou dobu vystřídali více, či méně úspěšně příslušníci několika plemen. Nejprve si obezřetně vybírali malá a středně velká plemena a až s více zkušenostmi volili psy velké – akitu inu, dobrmana nebo naposled čuvače.

Vždycky je vychovávala Janina. Měla více času než její muž, prací zavalený workoholik a vynikající odborník na IT technologie, Maroš. Jí to nevadilo a s láskou a vždy čerstvou obětavostí se zaobírala těmi batolivými, kousavými a věčně učůravajícími děcky, jen aby z nich vychovala poslušné a oddané kamarády. Někdy to šlo skoro samo, někdy si zoufala, ale Marošovi si nepostěžovala. Chtěla psa, má psa. On vydělává, ona se stará o dům a jeho bezproblémový chod.

Na procházky chodila taky sama, ale to pro ni bylo spíše odměnou, radostí a únikem z prázdného domu. Ten poslední pes, čuvač Ezra, bílý jako sníh, ve štěněcím věku roztomilá koule, časem začal být panovačný a Janině dalo velkou práci z něj vydupat trochu poslušnosti. S žádným jiným psem si tolik nevytrpěla. „Asi už jsem na to stará. Ten halama mě hravě utáhne a porazí, jestli uvidí někde poblíž srnu nebo zajíce!“

Hlídala si při procházkách okolí snad více než samotný Ezra a vysokou viděla dříve, než on a stačila se zapřít patami, aby se jí nevyškubl. Někdy to pomohlo, někdy vyhrál pes. Když si myslela, že široko daleko není ani myš, když se jí zdálo, že pes samým steskem po svobodě chřadne na duši, pouštěla jankovitého Ezru navolno. Nevyplatilo se… Vždycky nějakou zvěř vyčmuchal a to se jí potom ztratil na desítky minut, než se udýchaný, mokrý a plný bodláků vrátil, aniž by se jí podíval do očí.
Stávalo se, že nejprve zapadl do nějaké strouhy nebo říčky a dlouze pil, než se donutil lehnout si rádoby bázlivě opodál na povadlou trávu nebo schlíple pochodovat za Janinými naštvanými zády…
Nebyla to žádná legrace, když okraje lesů hlídaly skenery a někde byly i nastražené záchytné sítě. Zvěře bylo málo a náruživých střelců, ochotných zaplatit za odstřel bylo o to více.
Ezra se naštěstí takovým malérům vyhýbal, ale zálibu v honu na cokoliv z něj ničím nevyhnala.
Nakonec chodil pouze na natahovacím vodítku a volně běhal jenom v oploceném parku nebo na zahradě.

Zemřel v požehnaném věku dvanácti let na zástavu srdce a Janina si maličko oddechla. Konečně nebude uklízet v zahradě bobky, nemusí přemlouvat Ezru, aby se nechal okoupat, nemusí na veterinu, nemusí ven v každém počasí, nemusí vláčet dvanáctikilové pytle granulí a nemusí vymotávat z dlouhých chlupů ty pitomé bodláky… Na chvíli byla spokojená a psův popel, pietně rozsypaný nad jeho oblíbeným zákrutem řeky, jako by to celé uzavřel.
Ne, psa už nechce. Je jí skoro pětašedesát a to je tak akorát na poklidné procházky v parku: ne ty desetikilometrové trasy v polích a mezi kopci!
Několik měsíců si užívala relativní svobodu, chodila jenom do parku a jenom když bylo hezky slunečno, relaxovala v knihovně a malé galerii na náměstí, sedávala v kavárně a pozorovala „cvrkot“ maloměsta. Ale tohle nebyla ona a brzy se nasytila a brzy si začala stýskat…

Maroš jel v režimu „udři se k smrti“ a na Janinu nebral ohledy. Trochu ztloustla tou změnou denního programu, ale on to stejně neviděl a kondice, kdysi tak dobrá, se pomalu vytrácela. Její manžel splnil, co si předsevzal a na konci září toho roku zkolaboval během cesty autem z dvoudenního semináře.

Pohřeb žehem – jiné se už nepovolovaly a jeho popel měl být rozptýlen do kosmického prostoru při maxi-úplňku. Byla to pocta vlády pro užitečné občany, ale on v závěti odmítl. Stejně tak odmítl i depozit svého mozku a odebrání tkáně pro klonování. Také pocta výjimečným lidem. Popel si přál rozptýlit na zahradě. To mu bylo splněno, ovšem materiál ke klonování mu odebrali při jednom kontrolním vyšetření. Bez jeho vědomí i bez vědomí manželky.


Tehdy vláda konečně oficiálně rozjela zatím roky utajený projekt a genialitu Maroše, jako posledního dílku skládačky, beze zbytku využila při novodobém vývoji robotických domácích mazlíčků. „Zvířata“ byla vždycky vyrobena v dospělém stádiu vývoje. Pes ani kočka nestárli a zachovali si po celou dobu používání stejný, nijak neopotřebovaný vnější obal. Jenom to, co bylo majiteli skryto, se podle potřeby opravilo, měnilo a vylepšovalo v servisních střediscích. Pokud měli v rodině dítě, postačilo k jeho uspokojení kotě nebo štěňátko vyvinuto na jednodušším a značně cenově výhodnějším principu – dokonalá mecha-hračka… Zkoušeli i robotické králíčky, morčátka nebo fretky, ale po těch nebyla poptávka natolik lukrativní, aby se rozjela sériová výroba.

Časem se uvažovalo i o panenkách ve velikosti dítěte – náhražky pro nešťastné jedináčky nebo bezdětné páry. Ale tady ještě vládla přísná byrokracie a etika zvedala důrazně ukazovák. Na tohle ještě není svět docela připraven…

Začátkem této nové epochy umělé huňaté populace se stala prezentace mechanického kocoura Felixe na světové výstavě v Bruselu.

Firmy, podílející se na projektu pohádkově zbohatly a prozřetelně značnou část peněz vložily do dalšího vývoje. Nejvyšší prioritou je dočasné utajení týmu klonů, těch nejlepších z nejlepších, bez morálních a jiných člověku vlastních zásad, kterým se záhy podařilo vyvinout dokonalou napodobeninu domácího mazlíka: tentokráte psa, na první pohled nerozpoznatelného od živého originálu. Všem je jasné, že anonymitu vývojářů nadlouho neutají, ale mají plán, jak zajistit, aby veřejnost tuto protilidskou realitu uznala, a ještě vedení poplácala uznale po zádech: v další fázi se zaměří na tu část obyvatelstva planety, která je tak, či jinak závislá na pomoci druhých. Paraplegici, těžcí diabetici, nevidomí a neslyšící, autisté i duševně postižení. Ti všichni dostanou za symbolickou cenu asistenčního psa, flexibilního a stoprocentně oddaného zvládnout svůj úkol: ulehčit žití svěřené osobě. Dalším želízkem v ohni je to, že umělí mazlíci nejsou nositeli žádných alergenů. Všichni nemocní, kteří se museli kontaktu s měkkou zvířecí srstí vyhýbat, i ti šťastnější a při penězích, jež se těšili aspoň z přítomnosti kočky Sphynx, Čínského chocholatého psa, Peruánského naháče nebo Amerického bezsrstého teriéra, ti všichni si budou moci pořídit chlupáče podle chuti. Další pochybné podniky s křížením a plemenitbou skončí a tím i nijak snadný život nahostrstých tvorů, jež příroda nestvořila.

Pokud se výrobek osvědčí bez nejmenší chybičky, nenajde se jediný hnidopich, který by měl protiargument.
Zatím se kynologická ani kočičí obec neznepokojuje. Ještě uběhne několik desítek let, než se výroba rozšíří a zlevní natolik, aby poptávka v chovných a výcvikových subjektech začala váznout… Někteří skeptici svou činnost zrušili a nechali se naverbovat do poradních týmů, po kterých nově budované továrny žíznily.

Po pár zdokonaleních, nezbytných testech na dobrovolnících z řad cvičitelů a chovatelů mnoha plemen a vychytání všech možných i nemožných eventualit, byl robopes uveden na celosvětový trh. Zájem byl obrovský, ač cena takové „hračky“ dosahovala dvou i více milionů – záleželo na zvolené rase a velikosti.

Během několika měsíců po světě běhá bezporuchová smečka několika stovek bíglů, setrů, vlkodavů, boxerů, buldočků i maltézáčků, dokonalých a nenáročných na péči. Žádné krmení, vyměšování, vitamíny, povinné vakcinace ani nemoci, žádný zdlouhavý výcvik s nejistým výsledkem a otravnými, namyšlenými a nerudnými experty na cvičištích. Jenom dvakrát do měsíce se musejí robopsi plně nabít, na osm hodin napojení v dobíjecím rámu, vtipně zabudovaným do boudy nebo pelíšku.

Na první pohled nic nepozná ani vyškolený plemenný poradce. Jejich vnější obal je k nerozeznání od organického: membrána, věrně napodobující kůži je teplá a srst láká k pohlazení jemnou vůní. V očích je obvyklé oddané světlo a pouze při bližším zkoumání je vidět v malé zorničce červená dioda velikosti špendlíkové hlavičky. Její světlo je více patrné při dobíjení, během procesu ochrany majitele nebo v šeru…


***


Janina hrabala v polovině listopadu listí – obří žlutavé dlaně z Liriodendronu, který má tak nádherné žlutozelené a voňavé květy, a ne nadarmo se vysoké dřevině říká tulipánovník. Nejméně čtyři kolečka labilní a natřásající se hmoty už vyvezla na kompost, když se z pod paty holínky náhle ozvalo pronikavé zapištění. Trochu nadskočila, ale hned v té vteřině věděla, že to není myš ani nic živého. Sehnula se a z listí vytáhla polozapomenutou gumovou hračku - Ezrova oblíbeného oranžového chameleona z měkkého pryže. Pamatuje si, že jej dostal k posledním narozeninám… Sluncem vybledlý a malinko popraskaný, dokázal ještě tence protestovat.

„Kde ty ses tady vzal…? Vždyť už je to skoro dva roky… To je divné…“

Hračku nevyhodila a odnesla ji domů jako pietu… A tehdy si řekla, že je to znamení a že do toho půjde ještě jednou, naposled…

O mechanickém psu samozřejmě věděla. K penzi si pravidelně střádala jako všichni na pozdější cestu svého popela do stratosféry. Nakonec si ale řekla: „K čemu to! Vždyť nebudu nic cítit a nic vědět, pouhá hrst špíny… Užiju to hloupé připojištění jinak – rozumně…“

A druhý den bez váhání vybírá ve městě do koruny spořicí účet a koncem týdne si vede po boku psa. Velkého černého setra. Záměrně volila plemeno, které ještě neměli. A barvu možná podvědomě (poslední pes v domě byl sněhově bílý…) Jméno má přiděleno už z továrny – podle třetí vylepšené série nesou roboty jméno od písmene „C“ – stejně jako kdysi vrhy v plemenné knize. Její nový přítel má jméno Cézar a Janina nemá v úmyslu je měnit. Je to přece mechanický pes bez emocí a bez mozku… Je jí fuk, jak na něj bude volat. Lidské řeči rozumí a plní všechny povely s radostí a bez váhání.

Janina musela projít i krátkým, ale hloubkovým psychologickým testem. Ten zavedli poté, co si pár zájemců robopsy koupilo za účelem ukájení sadistických choutek. Umělí tvorové nemají senzory bolesti a to těch několik bohem zapomenutých kreatur rajcovalo. Vysoké tresty v nápravném zařízení mimo civilizaci budou, doufejme, dostatečným varováním.
Po této zahanbující zkušenosti se provádějí testy způsobilosti vlastníka, než je zboží prodáno.

Cézar tiše a způsobně ťape po jejím boku a Janině se ten dávno zapomenutý prožitek moc zamlouvá.
„Začnu zase s dlouhými procházkami. Je to zdravé a potřebné… Stejně chodím ode zdi ke zdi, trápím se tak sama a čekám, až se sesypu… Dost a jdu zase žít naplno!“

Pes, jako by jí rozuměl, krátce štěkne a olízne jí dlaň ruky. Podrbe jej na střapaté hlavě skoro mechanicky – mechanický pes a mechanické podrbání, ha, ha, ha…

Po čase jej bere jako svého právoplatného psího přítele. César bydlí v boudě po svém předchůdci a má na matraci starého, napůl zteřelého chameleona. Dala mu jej tam a ani nepřemýšlela proč. Nepátrala, jestli si hračky všimne a jestli si s ní „hraje“.
Když jej napájí v dobíjecí jednotce, už jí po čase nepřipadá divné, nahmatat pod hrudní kostí umně ukrytý konektor k zapojení zlatého krouceného káblíku. Později se přistihla, že se mu za to omlouvá, jako by mohl cítit bolest nebo nepohodlí. Několik minut radši počká, jestli je Cézar v pořádku, než trochu uklidněná odchází. A dalo se skoro očekávat, že během dalšího roku bude pelech i s napájením v domě, u její postele…


***


Dny plynou v poklidu a harmonii, César je pravidelně dobíjen a nepotřebuje ani garanční roční kontroly, které jsou jeho paní hluboce proti mysli, protože jí znova připomenou, nakolik neživý je.
Janina pořád dobře naladěná, vyštíhlená a ve stáří krásná, nevynechá den, aby si s Césarem nevyrazili do kopců. Spokojeně jde loukou (vodítko se stalo historickou a zbytečnou relikvií) a Cézar kluše volně po jejím boku, srst na slunci nádherně modře opalizující. Potkají dvě srny, vyplašené hejno koroptví jim plácavě a s křikem vzlétne přímo před nosem a o kus dál se krčí v trsu trávy toulavá a zubožená kočka na lovu. Ani ojedinělý a dost vzácný zajíc, pelášící chvíli zmateně prašnou cestou v protisměru, v něm nevyvolává jinou než mdlou odezvu. Vyhodnotí objekty ve svém programu jako jiný živočišný druh, jeho člověku nijak nebezpečný a klidně pokračuje daným směrem, ani hlavou neotočí.
Podobné to je s pravými biologickými psy. Většinou jsou z Cézara v šoku, nedokážou jeho umělý pach nijak zařadit a raději předstírají nezájem nebo strach. A když se najde agresor, Cézar ze svých pórů vyšle oblak feromonů, které otrapu spolehlivě zastaví.
Pokud potkají ve vylidněné krajině člověka, i on projde bezpečnostní prověrkou v psově monitoringu. Kriminalita je poslední dobou dost vysoká a ani Janina není nadšená, když vidí, že uprostřed polí nejsou sami. Zlé úmysly příchozí neutají: Cézarova neomylná a citlivá čidla zareagují na tok špatných emocí a rázem je z mírumilovného psa tělesný strážce, jež s pomocí zabudovaného taseru útočníka znehybní a vysláním souřadnic navede policejní patrolu. (Takto už své paní dvakrát zachránil život. I když jednou se zloděj pokoušel ukrást jeho samotného s vidinou nemalého jmění, ale ani tehdy by zřejmě nedopadla dobře…)
Se svým nejlepším přítelem Janina hodně mluví. Mnohem více slov, než kdy věnovala svým předešlým psům. Mnohem víc vět, než kdy pronesla ke svému muži. Má pocit, že ji intenzivněji vnímá, chápe a poslouchá. A není to tím, že je tak naučený, naprogramovaný a neživý. Vytváří si k Cézarovi neobyčejné pouto, silnější než prostá láska ke zvířeti. Ani to nevnímá a ani nad tím nepřemýšlí. Najednou to tak je a ona to bere jako dar, odměnu a požehnání.



***


Čas je však neúprosná komodita a i když si jej mnozí kupují a uměle protahují pobyt na zemi, Janina tohle nechce. Nehodlá se ploužit po promenádách ještě ve stodvaceti letech, vylepšená a stejně vyprahlá, znuděná a unavená tak dlouhým životem. Nehodlá zabírat prostor a dýchat vzduch jiným a mladším. K lékaři nejde, když chodí za sluncem a třebaže její nohy protestují každé ráno víc a víc a záda bolí a v kloubech škaredě bodne, stejně bere psa a hůl a jde, kam je nohy nesou.

Možná to tušila, možná i sama chtěla, že to ráno vystoupali na její oblíbený kopec podobný homoli, řídce porostlý jalovcem a borůvčím. Chtěla si tam udělat piknik – lehký oběd a trocha spánku na teplém slunci sklonku léta, poklidné posezení s výhledem na okolní jemně zvlněnou krajinu, maličko už poznamenanou příslibem podzimu. Lehce vysílená tráva a některé stromy shazují listí dříve, jako by se jim už omrzelo nosit je na větvích. A taky už je ve stínu znatelně chladněji a od země to vlhce zábne, pokud ji nepohladí dlaň poledního tepla.

Nakonec neměla chuť a obloženého chleba sotva jednou ukousla. Nestihla se dosyta rozhlédnout po okolí ani natáhnout do křehkých kostí něco vitamínu „D“ a nezaznamenala už hlučný a starostlivý křik přelétajícího šípu divokých husí, mířících na nedalekou přehradní nádrž. Podivná mlha jí zastřela oči a intenzivní bolest hlavy a závrať a náhlá zima a třesavka tak prudká, že Cézar zmateně poposedl…

Janina nejistou rukou vypnula jeho GPS a úporně se soustředíc, gestem psa vyzvala, aby si k ní lehnul bokem. Zabořila mu ruce a tvář do teplého kožichu jak do povijanu a snažila se zklidnit lapající dech i divně tlukoucí srdce, které najednou nedrželo rytmus. Rezonance v hlavě sílí a závrať je natolik k nevydržení, že chce zase vstát, rozchodit to, utéct tomu co nejdál... Ale síly starou ženu zcela opouštějí a věk a aneurysma, dosud umně skryté v záhybech jejího mozku, ji nyní v dokonalé souhře sparing partnerů zabíjejí.

Janina má vjem. Vidí, jak se jí z hlavy uvolňuje hedvábný šátek života, hustě posetý obrazy jejích skutků a mizí v náhlém poryvu větru. Ona marně vztahuje nehmotné paže, aby látku zachytila a nejde to a cípy jí protékají prsty a třepí se na tisíce tenkých a barevných vláken, jež se kroutí a ztrácejí v řídkém vzduchu. A ona nakonec složí paže podél boků jako plachetnice stěžeň v absolutním bezvětří… A nahmatá konečky prstů hebkou srst Cézarova ucha… A ještě kolem malíčku omotané jediné a poslední průsvitné vlákno. A tohle konečné pouto jí dá sílu udělat, co musí a chce.

V té čímsi darované a poslední jasné chvíli se dokáže do Cézarovy tváře podívat a usmát se. V poslední chvíli, než její závity zaleje proud krve, políbí jeho mokrý a studený nos. A potom její tvář ztuhne v tom dokončeném gestu lásky a rty zůstanou nastavené k polibku. A smířené oči konečně uschovají růžové okvětní plátky víček, její hlava padá dozadu na pokrčený pléd se skotskou kostkou a tupá rána do temene nemá žádný význam. A její prsty se rozevřou jako leknín v časosběrném snímku a hedvábná nit se uvolní a rozplyne. A už není tady a není nikde a Cézar osamí. Obvody v jeho chlupaté hlavě situaci pochopí a vyhodnotí, ale údaje robot neodešle.

Lehne si zase k ženě, i když mu nikdo nedal povel, olizuje jí k nebi obrácené dlaně a potom omyje celou tvář. Milovanou a laskavou tvář. Nedal na sobě nic znát, ale city měl. Málo sice, avšak Janina je v něm vykřesala skoro z ničeho jenom tím, jaká byla. Až si pomalu začínal myslet, že je opravdu pes, živý a dokonalý výtvor přírody a ne továrny.
Věděl kudy domů, ale nebyl si jistý, jestli chce. Tušil, že jej z prázdného domu odvezou, pokud jej nenajde někdo jiný. Odvezou, restartují, vymění mírně opotřebované spoje a desky a on už nebude TÍM JANINÝM Cézarem. Bude novým přítelem člověka, nafoceným do on-line katalogu a k mání…
Myslel si a byl přesvědčen, že tohle nechce. Nechce milovat jiného člověka a žít jiný z mnoha životů. Chce být jenom jednou, stejně jako byla jeho majitelka. Stačilo mu to…

Nepředjímal, jestli při výrobě jeho složitého mechanismu některý z klonů něco maličko pozměnil, neřešil, jestli tahle malá vzpoura je v jeho a jenom jeho režii. Rozhodl se, protože nyní mohl, na chvíli zbaven poslušnosti člověku. Věděl, že se vybije za deset dní. Věděl, že po celou dobu bude na stráži u své jediné paní. Tady, na té nevysoké homoli, schovaní za borůvčím a nastavení slunci a větru a třeba dešti, budou spolu.
Cézar ležel bez hnutí po boku Janiny, sem tam ji lehce objal tlapou, sem tam ji očichal a otřel se nosem o ledovou tvář.


Nakonec se jeho složitý systém deaktivoval a hlavní procesor se nenávratně poškodil během nečekané a kratičké miniexploze v Cézarově hrudním koši. Ten se jedinkrát lehounce nadzvedl a zase propadl a životně důležitá řídicí jednotka se spekla do tmavorudé pevné hroudy ne nepodobné sevřené pěsti… Nebo srdečnímu svalu…

Autorkou povídky je paní Jana Bělíková, vystupující pod pseudonymem Tilda. Publikuji se svolením. Srdečně děkuji.