Na zastávce

Po kotníky zabořená

do žulových kostek

jako strom, nohy jako kořeny,

šaty v barvě hlíny.

Slunce bíle žhne
a zmrzlinář pod lípami tvaruje siluety polární krajiny,
pistáciové lišejníky,
mrazovou poušť vanilky, iglú z kokosových vloček.

V sousedství zaručeně v rohlíku párky bez střívek.

Nad převislým muškátem protějšího okna mžourají kočičí oči.

V propadlišti ulice s halasným skřípotem projíždí čas,

neviditelný,
jednou před a vzápětí potom.
Tu a tam lidé, skloněni nad mobily v písmenkové džungli zpráv,
slova kroutí hlasy,
fráze s prosvítající pravdou alabastrových soch.
Nevyřčené nesplněné ideály,

kamenné město bez mamutů s všudypřítomnou sítí.
Realita zasunutá do stojaté nečinnosti.

     Tramvaj přijíždí, mohu jet

                            

                                                               jinam... ?