Poznala jsem, vím, jen stále se mi vkrádá do mysli, nikdo nemůžeme být zcela šťastni, není úplného štěstí.
Ne, že bychom si je nepřáli, nebo neprožívali okamžiky, kdy vystoupáme do závratných výšin a staneme se vesmírným člověkem.
Ne, že bychom si je nepřáli, nebo neprožívali okamžiky, kdy vystoupáme do závratných výšin a staneme se vesmírným člověkem.
Ale od chvíle, kdy spatříme hvězdy, nebo se zamilujeme, máme rádi, již nikdy neutišíme bolest v hrudi, neurčitou touhu po plnosti srdce i volném nebi.
Neboť hvězdy, ani ten, koho milujeme, nám nikdy nepatřily a nepatří, a přece toužíme po blízkosti.
Jakých vzdáleností můžeme dosáhnout, v lásce nebo mezi hvězdami?
Až k nejvzdálenější planetě sluneční soustavy? Mnohem dál?
Jaké vidiny, naděje a očekávání mohou takový let přesáhnout? A jak dlouho nám odhodlání vydrží?
Život mne poutá k Zemi. Tu naplno poznávám svůj lidský úděl, kdy nejniternější okamžiky prožívám větší měrou s přesahem samoty, leč tolik toužím po sdílení. Každý jsme více sám než s někým.
Hledám veselost v písních, nebo moudro v jakémsi plameni ducha (snad jako osvícení, radost z poznání). Ale i tady nacházím až palčivou bolest v hlubší žízni. Duchovno, které je nad životem, a přece bolí stejně, ne-li víc.
Potom mi nezbývá, než se posadit, a v mysli se uhnízdit v jiném světě... tam, kde vše je ze žuly, v žulovém světě, který i mne promění v šedivou žulu, takže dokážu sedět celé hodiny, celé týdny, roky, a čekat, abych se sama stala kamenem... a nehledala, co nenajdu... není... jen na nebi hvězdy.
Hledám veselost v písních, nebo moudro v jakémsi plameni ducha (snad jako osvícení, radost z poznání). Ale i tady nacházím až palčivou bolest v hlubší žízni. Duchovno, které je nad životem, a přece bolí stejně, ne-li víc.
Potom mi nezbývá, než se posadit, a v mysli se uhnízdit v jiném světě... tam, kde vše je ze žuly, v žulovém světě, který i mne promění v šedivou žulu, takže dokážu sedět celé hodiny, celé týdny, roky, a čekat, abych se sama stala kamenem... a nehledala, co nenajdu... není... jen na nebi hvězdy.
Sonda New Horizons u Pluta
 |
Prosím, povšimněte si srdce na povrchu planety...
|
omluvte mne, slečinko
OdpovědětVymazatsnad cynikem
nebo komikem jsem
však na povrchu Pluta vidím útvar připomínající středo-zadní část lidského těla; jistě, je možné, že plutokraté nesprávně pochopili orientaci zemské civilizace, a považují tuto atraktivní strukturu za symbol života na Zemi, stejně jako většina pozemšťanů, přesněji zemáků, nebo snad tuzemáků?.
štěstí lze chápat též jako stav, kdy jsme schopni vnímat sebe i okolí, vyhodnocovat situace, asociovat zdánlivě nesoudorodné elementy okolního světa, etc, dle libosti
štěstím může být pouhá možnost, schopnost měnit, upravovat, snad zdokonalovat sebe sama, budovat, (vlastní) operační systém, přidávat, optimalizovat funkce; a základem funkce je
FUN
so please, have some
http://www.orkugifs.com/en/images/have-a-fun-weekend_1031.gif
je tedy sama existence štěstím?
nevím, snad ano; život je pro živé standardem
ale mrtví zase nemusí (např.) ráno vstávat do práce
ouwey, nesnadný to výběr
na štěstí můžeme posoudit oba stavy; i když ten druhý, prozatím, jen teoreticky, nebo spirituálně
(v každém případě nás čekají vědecky významné objevy)
:-)
hezký víkend
p.k.
připustíme-li vůbec existenci štěstí, musíme akceptovat i jeho odvrácenou stranu.
Děkuji ti, pane P.K., za tvůj originálně pojatý, úžasný komentář, který vnímám jako snad nerozporující mé vlastní zamyšlení.
VymazatPrávě jsem dočetla starou knihu, jejíž děj se odehrává v prostředí drsné pralesní přírody, divoké končiny Sibiře, kde se pohybují hroziví medvědi, chytří vlci, mohutní sobi, v místech, kde je téměř nepropustná tajga s močály a bažinami, nad nimiž se v období krátkého tepla vznáší hejna mračen krvežíznivých komárů, v místech, kde jinak je podnebí nehostinné - vládkyní je tu zima; a kamkoli zamíříš, všude číhá samota, strašná samota.
Výzkumník - člen geologické expedice, cestovatel a lovec měl možnost setkat se a nějaký čas pobýt s Evenky (nebo se jim také říká Tunguzové), malou skupinou nespoutaných kočovníků. Dívala jsem se na wikipedii, "za sovětské éry v Rusku byli Evenkové nuceni vzdát se svého tradičního způsobu života a pracovat na státních farmách." Ne zřejmě však všichni byli ochotni opustit tradiční způsob života, a než by se vzdali svobody, raději žili v místech pro představy moderní civilizace naprosto nepřijatelných. A tady si dovolím citovat přímo z knihy v odpovědi na tvůj zajímavý komentář, i pro mé vlastní zamyšlení o tom, co je štěstí... prosím:
"Děda poznal v životě jen málo radostí. A je opravdu těžké uvěřit, že člověk, jehož život je tak namáhavý a plný zápasů, že člověk, jenž postrádá i nejprostší pohodlí, které poskytuje lidské soužití, že takový člověk může být šťasten. Ale vezměte Kararbachovi svízele lesního kočovníka, ukryjte ho před sněhovou metelicí mezi kamenné zdi, zbavte ho hrozivých nebezpečí - a učiníte z něho nejnešťastnějšího člověka na zemi. Podle mého soudu není snad pro člověka většího štěstí než schopnost překonávat nesnáze a v tom také záleží smysl života. Není rozhodující, že Kararbach chodí v prastarém kožíšku, spí na lůžku z chvojí, mrzne, hladoví - to všechno zase přejde. Stal se silným, a to je to podstatné, je tedy šťasten častěji než my. Zde uprostřed divoké přírody je opravdovým člověkem."
Myslím, je dnes málo takto silných lidí, ale ty jsi silný... možná nevíš, jsi tedy také častěji šťasten! :-))
A ještě pro zajímavost, když již zmiňuji Evenky, z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomí slovo šaman – dodnes si většinou udržují tradiční šamanistické náboženství. Nejvyšší evenský bůh se nazývá Ekšarí – bůh tajgy.
A tady jsem si našla pro představu, alespoň jeden obrázek, Stanová vysočina - Становое нагорье
http://6b.cz/bcx
Jsem moc ráda, pane P,K., že jsi se s tvým vlastním zamyšlením zastavil pod mým blogem :-)
Jen jsem neporozuměla, proč kromě tebe pomocí odkazu se sem vkradly růžové příšerky s rypáčkem!
Ale pro spravení dobrého vkusu ti nabízím lepší obrázek:
http://img1.obrazkyanimace.com/oa/096/003.gif
Krásný den! :-))