Zítřejší ráno

 

Vyndala jsem z kapsy
včerejší pondělí

a položila je na parapet

vedle sbírky
nepoužitých ozvěn

na dnešním seznamu stálo

přesadit sever
do většího květináče

narovnat stín
který se cestou domů
někde pomačkal

přivázat vítr
na dlouhou šňůru

aby se večer
vrátil sám

mimochodem

ticho
je velmi společenské

jen nemluví
s každým

když si vás oblíbí

chodí za vámi
i tam
kde je příliš mnoho lidí

a sedává vedle vás

jako někdo
koho si nemůžete vybavit

zrovna když jsem o tom přemýšlela

potkala jsem přítele

kráčel pomalu

v náručí nesl
prázdnou sklenici

opatrně
jako by byla plná

„co to neseš?“
zeptala jsem se

„zítřejší ráno,“
odpověděl

„je ještě křehké“

„a proč je ve sklenici?“

„aby se cestou
nerozlilo“

„to je rozumné,“
řekla jsem

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé

„víš,“
řekl po chvíli

„myslím,
že lidé dělají chybu

když si představují
že svět drží pohromadě
zákony“

„a čím tedy?“
zeptala jsem se

„drobnými ohledy“

třeba tím
že stromy
neupouštějí listí najednou

že řeky
počkají
až přejdeš most

že ptáci
zpívají
i když je nikdo neposlouchá

dlouho jsem nic neříkala

pak jsem otevřela sklenici

zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev

od té doby

svítá vždycky
o trochu dřív

když jdeme spolu.