Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Telátka u napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi stébly
doznívá světlo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházely po jedné,
jako telátka od napajedla.

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

Zůstalo ticho.

Krajina ještě dýchá

 

Na konci louky stojí starý žlab.

Už se z něj nepije.

Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.

Mihotají se v ní mušky a drobná havěť,
dokud se den nezačne ztrácet v trávě.

Ne najednou.

Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vede dolů k potoku.

Z polí přichází chlad.

Z vrby spadl list.

Dlouho se nic dalšího neděje.

Ještě jsou vidět meze,
hromada klestí
i bílý kmen břízy.

V okraji světla
liška se mihne u cesty.

Pak už jen tuším,
krajina dýchá.

Tečky

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde se stráně zelenají
a končí hluk.

Nechala vítr
pročesat myšlenky.

A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.

Poté bych vystoupala k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila bych si šířku oblohy,
klid hor
a od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom znovu dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka bych se naučila vytrvalost.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak  první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcí krajinu.

Krása není v tom,
co trvá navěky,

ale v tom,
co se každý den znovu rodí.

Pak bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.

Zapomenuté pírko

V trávě leží ztracené pírko.

Vítr s ním občas pohne,

aby si nemyslelo,

že je samo.

Mapa

Stará mapa visí na stěně.

Celé roky poslušně ukazuje,
kde je sever.

Mám podezření,
že už ji to nebaví.

Včera večer
se totiž pootočila.

Jen nepatrně.
O několik stupňů.

Dost na to,
aby se města tvářila zmateně.

Řeky si ničeho nevšimly.
Řeky bývají nad věcí.
Hory také.

Ale silnice byly nervózní.

Některé vedly najednou jinam.
Jiné se ocitly v koncích,
o nichž nikdy neuvažovaly.

Přes noc se situace zhoršila.

Ráno ukazoval sever
někam k prádelníku.
Nejspíš za ponožkami.
Nebo za starým vysavačem.
Těžko říct.

Mapa odmítá podávat vysvětlení.

Visí na stěně
a dělá, že se nic nestalo.

Jen občas zašustí rohem,
jako člověk,
který se snaží nesmát.

Myslím,
že ji nakonec nechám být.

Po tolika letech
má možná právo
jednou za čas
zabloudit.

A kdo ví.
Třeba sever
celou dobu nebyl tam,
kde jsme ho hledali.

Cesta, po které se chodí domů

Za vsí vede polní cesta.

Není nejkratší.
Ani nejrovnější.

Po dešti bývá plná kaluží.
V létě prašná.
V zimě tvrdá jako starý chléb.

Přesto po ní lidé chodí.
Už dlouho.
Možná déle,
než si kdo pamatuje.

Když jsem byl malý,
zdála se mi nekonečná.

Dospělí kráčeli vpředu.
Já se loudal za nimi.

Sbíral jsem kamínky.
Klacky.
A jednou i rezavý hřebík,
který jsem považoval za poklad.

Děti mívají velkorysou představu o pokladech.
Naštěstí.

Dnes po té cestě chodím sám.

Kaluže jsou menší,
než bývaly.
Nebo jsem větší já.
Těžko říct.

U jedné zatáčky roste hloh.
Pamatuji si ho.

Jenže tehdy byl nízký.
Teď je vysoký.

A tak přemýšlím,
jestli se změnil on,
nebo moje vzpomínka.

Na poli za cestou stojí strašák.

Má klobouk nakřivo.
Nikdo ho neopraví.

Možná proto,
že mu to sluší.

Vítr si pohrává s jeho rukávy.
Strašák vypadá,
jako by chtěl něco říct.

Ale nikdy to nedokončí.

To se stává i lidem.

Když dojdu na vrchol kopce,
vidím střechy domů.
Komíny.
Zahrady.

A někde mezi nimi okno,
ve kterém se večer rozsvítí světlo.

Pokaždé stejné.
Pokaždé trochu jiné.

A tehdy si uvědomím,
že domov není místo, kam člověk přijde.

Domov je místo,
které na něj potichu čeká.

Stejně jako ta cesta.

Rok za rokem.
Bez výčitek.
Bez otázek.

Jen tam leží
a vede krajinou
jako stará věta,
kterou už známe nazpaměť,
a přesto si ji rádi přečteme znovu.

Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů.

Noc pomalu přivírá víčka luk.

A já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít,

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit.

Odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde ho odnést,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...

Helene Grimaud - Ravel concerto in G Major