Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka

Říjen si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to tak pomalu
jako by se bál něco rozlít

některé dny voní po jablkách
jiné po mokrém listí
a všechny se nakonec uloží
do stejné zásuvky paměti

poslouchej a pamatuj si mě

tu kámen
opatrovník svahu
jenž celé roky nehnutě sleduje
jak se krajina mění a přetváří

a šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé

nad remízkem se loudají mraky
těžké a zamyšlené
jako hospodáři cestou domů

přivírá noc pomalu víčka luk

a já přemýšlím o tom
co člověk ztratí
aby mohl něco najít

pak o tom
co najde
a stejně tomu neumí uvěřit

odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce

má vítr paměť?

vrací se přece
na stejná místa
k oplocenkám
ke starým hrušním
i k rozpadlým stodolám

krajina si neláme hlavu budoucností

rozbahní se
zmrzne
rozkvete
a pokaždé začne znovu

... již se mnou nejsi...

a tak mně zůstává ticho

které se dá na okamžik nabrat do dlaní
ale nejde si ho odnést domů

a všechno, co bylo
se vrací jen tak

jako dech
který zapomněl, že patří tělu...