Kabát z map

 

Probudil jsem se brzy ráno
a zjistil,
že hodiny na stěně
počítají něco jiného než čas.

Nejdříve jsem je nechal být.
Každý má přece právo
na vlastní způsob měření.

Potom jsem obešel pokoj
a pozdravil předměty,
které se mnou bydlely déle
než někteří lidé.

„Dobré ráno, hrnku,“ řekl jsem.
„Spalo se ti dobře?“

Na hrnku se nepatrně zachvělo světlo
a já usoudil,
že odpověď byla příznivá.

Jen staré křeslo mlčelo.
To mě trochu znepokojilo,
protože obvykle vědělo nejvíc
o věcech, které jsem nikdy neřekl.

Na parapetu leželo peříčko,
které tam večer nebylo.

Vedle něj malý lístek:

„Přišla jsem si pro vzpomínku,
kterou jste zapomněl odložit.“

Podepsán nebyl nikdo.

V tom se ozvalo zaklepání
ze skříně,
ačkoli skříň neměla dveře
už několik let.

Opatrně jsem k ní přistoupil.

Uvnitř seděla žena
v kabátě ušitém z map neznámých krajin.

„Nebojte se,“ řekla.
„Nejsem ztracená.
Jen hledám cestu,
která ještě nebyla vymyšlena.“

Zeptal jsem se jí,
co dělá v mé skříni.

Pokrčila rameny.

„Někdy se nejkratší cesty
schovávají na nejméně vhodných místech.“

Přijal jsem to bez většího překvapení.

Pozval jsem ji tedy na čaj
a ona se omluvila,
že nemůže zůstat dlouho.

„Musím navštívit jeden mrak.
Už několik dní předstírá,
že je hora.“

Když odešla,
pokoj vypadal stejně jako dřív.

Jen na křesle se objevila
drobná nit.
Nikam nevedla.

A hodiny na stěně
se konečně rozběhly.

Ukazovaly okamžik,
který právě přicházel.

Pod starou vrbou

Ráno přicházelo pomalu.

Na kameni u řeky
ležela kapka rosy
a v ní kus oblohy.

Vánek rozvoněl trávu
a voda odnášela
stíny větví.

Sedla jsem si
pod starou vrbu.

V tom tichu
se na chvíli vrátilo
něco, co bylo dávno pryč.

Vysoko nad hladinou
přecházeli ptáci.

Jeden se na chvíli oddělil
od ostatních
a potom je znovu našel.

Když jsem vstala,
slunce už bylo výš.

Vrba zůstala u řeky.

Jen její stín
šel chvíli se mnou.

U potoka

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.

Malý kámen

Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.

A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a znovu položil na oblohu.

„Může se světlo unavit?“ zeptala jsem se.

„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zůstáváme dlouho ve stínu.“

Sedli jsme si na lavičku u cesty
a ticho se posadilo vedle nás.

Měla jsem ráda jeho mlčení.

Nebyla v něm prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.

Po chvíli se ozval:

„Lidé často hledají pravdu,
jen aby ji zavřeli do krabice
a připsali k ní své jméno.“

„A co s ní pak dělají?“

„Říkají, že ji našli.“

„A přitom?“

Podíval se do korun stromů.

„Možná celou dobu
hledala ona nás.“

„Myslíte, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.

Tiše se zasmál.

„To by byla nuda.“

„Proč?“

„Přestali bychom se překvapovat.
A možná bychom přestali hledat.“

Zvedl ze země malý kámen
a chvíli ho obracel v dlani.

„Co vidíte?“

„Kámen.“

„A já něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu zůstane i potom.“

„Takže něco, co nás přežije?“

Pokrčil rameny.

„Možná nejde o to,
že něco trvá věčně.“

Přejel prstem po kameni.

„Možná stačí,
když se na okamžik dotkneme něčeho,
co nás přesahuje.“

Vítr pohnul větvemi.

Mraky se rozestoupily
a na cestu dopadlo světlo.

Najednou mě napadlo,
že některá setkání nepřicházejí proto,
aby nám dala odpovědi.

Jen tiše otevřou dveře
a rozsvítí v nás místnost,
do které jsme už dávno nevstoupili.

Večer u řeky

 

Večer se pomalu usadil na zábradlí mostu.

Nejdřív jen tak nenápadně.

Pak se rozlil po střechách.
Dotkl se komínů,
které ještě chvíli držely nebe.
Usedl do korun stromů.

A pozvolna se blížil k řece.

Řeka byla tmavší než před hodinou,
ale pořád ještě ne dost,
aby si přestala pamatovat oblohu.

Nikam nepospíchala.

Měla jsem chuť jí závidět.

V oknech na druhém břehu
se postupně rozsvěcela světla.

Některá žlutá.

Některá bílá.

A jedno modré,
které vypadalo,
že tam svítí omylem.

Zajímalo by mě,
kolik životů se právě odehrává za těmi okny.

Kolik rozhovorů.

Samot.

Kolik lidí si vaří čaj
a dívá se přitom ven,
aniž by tušili proč.

Možná člověk občas potřebuje vědět,
že svět pokračuje i tam,
kam nedohlédne.

Od nádraží se ozval vlak.
Neviděla jsem ho.
Jen ten zvuk,
který se chvíli nesl nad řekou,
než se rozpadl o večer.

Připomněl mi fotografii,
kterou někdo náhodou najde v zásuvce,
a chvíli si není jistý,
jestli se vrátila minulost,
nebo jen světlo z jiného dne.

Nad řekou se objevil první netopýr.

Kroužil sem a tam.

Asi zkoušel, jestli unese tmu.

Ještě chvíli jsem tam stála.

Večer už sestoupil až k vodě.

Na druhém břehu
někdo rozsvítil další světlo.

Otevřené okno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

I podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Snad kdyby ses vrátil dříve.

 

Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něco šeptaly.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

Svět mi připadal
namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Šla jsem dál.

Máky zůstaly u cesty.

Ještě dlouho jsem cítila,
že krajina se za mnou dívá.

Prázdná židle

 

Šla jsem si vypůjčit klid

Paní v knihovně
se na mě dlouze podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a dlouho se díval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl tiše.

„Ano,“
odpověděla jsem.
„Prý si musí nejdřív zvyknout na můj hlas.“

„To je rozumné,“
řekl.

„Některá ticha
potřebují člověka dřív,
než člověk potřebuje je.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Od té chvíle
jsem nebyla sama.

Seznam

 

Mnoho let jsem nosila v kapse
malý seznam věcí,
které jsem ještě chtěla vidět.

Byla tam místa,
kam se chodí jen jednou za život,
jména lidí,
které jsem měla potkat,
a několik obyčejných věcí,
o kterých jsem věřila,
že bez nich nebude den úplný.

Jednoho rána
jsem ten seznam vytáhla.

Papír byl zažloutlý,
některá slova vybledla
a uprostřed
byla malá skvrna od čaje.

Nevzpomínala jsem si,
kde se tam vzala.

„To je dobré znamení,“
řekl muž,
kterého jsem potkala
u staré lavičky.

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„Že už nepotřebujete vědět
úplně všechno.“

Seděl tam s knihou,
kterou nečetl.

„Proč ji tedy máte?“
zeptala jsem se.

„Některé knihy
nejsou na čtení.“

„Na co tedy?“

Pohladil obálku.

„Aby člověk věděl,
že někde existují slova,
která zatím nepotřebuje.“

Podívala jsem se na svůj seznam.

„Měla jsem tam tolik plánů.“

„A splnily se?“

„Některé ano.
Některé ne.“

„A které byly lepší?“

Zamyslela jsem se.

„Nevím.“

Přikývl.

„Možná právě ty.“

Seděli jsme chvíli mlčky.

Nad námi se ve větvích
pohybovalo světlo,
které vypadalo,
jako by se vracelo
na místo,
kde už kdysi bylo.

Vzala jsem tužku
a ze seznamu
pomalu škrtla
jedinou věc:

Najít správný okamžik.

„Toho se vzdáváte?“
zeptal se.

Usmála jsem se.

„Ne.
Jen jsem zjistila,
že už přišel.“

Potom jsem papír složila
a nechala ho ležet
na lavičce.

Možná ho někdo najde.
Možná ne.

Ale od té chvíle
jsem měla zvláštní pocit,

že věci,
na které čekáme celý život,
nejsou daleko.

Jen tiše doufají,
že si jich všimneme.

Odpoledne

Dnes ráno
jsem našla na prahu
kousek odpoledne.

Leželo mezi listím
a zapomenutou kapkou rosy,
snad se cestou ztratilo
z nějakého většího dne.

Ještě bylo studené.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrálo.

Nespěchala jsem.

Kolem poledne přišel přítel.
Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne,
s příchutí střech a starých zahrad.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře,“ řekl.
„Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.“

„To jsem nevěděla.“

Usmál se.

„To většina lidí ne.“

Pak jsme už nemluvili.

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

Je třetí den.

Čekám,
jestli si pro něj přijde.

Zítřejší ráno

 Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí

a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

I podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Snad... kdyby ses vrátil dříve.

Obyčejný den

 

Je obyčejný den.
Z pryskyřice tiše
odkapává medový čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
odpočívá dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách borovic a smrků
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím
spravovat samotu.

Vracíš se
provoněný jehličím.

Nevím,

kdo se koho dotkl.

Ty stromů,

nebo stromy
na okamžik
uvěřily člověku.

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Telátka u napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi stébly
doznívá světlo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházely po jedné,
jako telátka od napajedla.

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

Zůstalo ticho.

Krajina ještě dýchá

 

Na konci louky stojí starý žlab.

Už se z něj nepije.

Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.

Mihotají se v ní mušky a drobná havěť,
dokud se den nezačne ztrácet v trávě.

Ne najednou.

Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vede dolů k potoku.

Z polí přichází chlad.

Z vrby spadl list.

Dlouho se nic dalšího neděje.

Ještě jsou vidět meze,
hromada klestí
i bílý kmen břízy.

V okraji světla
liška se mihne u cesty.

Pak už jen tuším,
krajina dýchá.

Tečky

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde se stráně zelenají
a končí hluk.

Nechala vítr
pročesat myšlenky.

A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.

Poté bych vystoupala k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila bych si šířku oblohy,
klid hor
a od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom znovu dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka bych se naučila vytrvalost.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak  první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcí krajinu.

Krása není v tom,
co trvá navěky,

ale v tom,
co se každý den znovu rodí.

Pak bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.

Zapomenuté pírko

V trávě leží ztracené pírko.

Vítr s ním občas pohne,

aby si nemyslelo,

že je samo.

Mapa

Stará mapa visí na stěně.

Celé roky poslušně ukazuje,
kde je sever.

Mám podezření,
že už ji to nebaví.

Včera večer
se totiž pootočila.

Jen nepatrně.
O několik stupňů.

Dost na to,
aby se města tvářila zmateně.

Řeky si ničeho nevšimly.
Řeky bývají nad věcí.
Hory také.

Ale silnice byly nervózní.

Některé vedly najednou jinam.
Jiné se ocitly v koncích,
o nichž nikdy neuvažovaly.

Přes noc se situace zhoršila.

Ráno ukazoval sever
někam k prádelníku.
Nejspíš za ponožkami.
Nebo za starým vysavačem.
Těžko říct.

Mapa odmítá podávat vysvětlení.

Visí na stěně
a dělá, že se nic nestalo.

Jen občas zašustí rohem,
jako člověk,
který se snaží nesmát.

Myslím,
že ji nakonec nechám být.

Po tolika letech
má možná právo
jednou za čas
zabloudit.

A kdo ví.
Třeba sever
celou dobu nebyl tam,
kde jsme ho hledali.

Cesta, po které se chodí domů

Za vsí vede polní cesta.

Není nejkratší.
Ani nejrovnější.

Po dešti bývá plná kaluží.
V létě prašná.
V zimě tvrdá jako starý chléb.

Přesto po ní lidé chodí.
Už dlouho.
Možná déle,
než si kdo pamatuje.

Když jsem byl malý,
zdála se mi nekonečná.

Dospělí kráčeli vpředu.
Já se loudal za nimi.

Sbíral jsem kamínky.
Klacky.
A jednou i rezavý hřebík,
který jsem považoval za poklad.

Děti mívají velkorysou představu o pokladech.
Naštěstí.

Dnes po té cestě chodím sám.

Kaluže jsou menší,
než bývaly.
Nebo jsem větší já.
Těžko říct.

U jedné zatáčky roste hloh.
Pamatuji si ho.

Jenže tehdy byl nízký.
Teď je vysoký.

A tak přemýšlím,
jestli se změnil on,
nebo moje vzpomínka.

Na poli za cestou stojí strašák.

Má klobouk nakřivo.
Nikdo ho neopraví.

Možná proto,
že mu to sluší.

Vítr si pohrává s jeho rukávy.
Strašák vypadá,
jako by chtěl něco říct.

Ale nikdy to nedokončí.

To se stává i lidem.

Když dojdu na vrchol kopce,
vidím střechy domů.
Komíny.
Zahrady.

A někde mezi nimi okno,
ve kterém se večer rozsvítí světlo.

Pokaždé stejné.
Pokaždé trochu jiné.

A tehdy si uvědomím,
že domov není místo, kam člověk přijde.

Domov je místo,
které na něj potichu čeká.

Stejně jako ta cesta.

Rok za rokem.
Bez výčitek.
Bez otázek.

Jen tam leží
a vede krajinou
jako stará věta,
kterou už známe nazpaměť,
a přesto si ji rádi přečteme znovu.

Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů.

Noc pomalu přivírá víčka luk.

A já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít,

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit.

Odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde ho odnést,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...

Helene Grimaud - Ravel concerto in G Major 

Kde dupou zající

 

Ten den jsme opustili svoje samoty,
loudali se stezkou,
praskajícím houštím,
tam, kde dupou zajíci.

Ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný neklid v ostrůvcích přítmí
s tisíci drobnými střety,
drsná, nestrojená krása, přirozenost.

V mechu se ztrácely naše kroky
jako by země je chtěla utišit,
a dech se mísil s vůní hlíny,
vlhké a staré jako vzpomínky.

Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,  
šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady,
jen klouzat a být...

Znenáhla, kraj rozsvítily žluté klasy a země
splynula v azuru s oblaky.
V tichu hlubším než všechna ticha, před námi
rozlehlý svět se rozprostřel..

 

Katie Melua - Fields Of Gold

 

Unvorsum

 

Zdálo se mi, že dotýkám se Nekonečna.

 

Lehce zvolna nebem plují... rozfouknutý
vesmír v růži z mlhoviny,
houpavě zvlněné flotily
hvězd nad ouvratěmi,
majáky pulsarů a myriády galaxií,
matematické struktury s přesahem reality,
suma všech otázek a odpovědí,
iluze ilustrovaných lidí...

Možná tajemné místo, kde i bůh bloudí?

 

_

Kámen i hvězda vnímají podobně... ale proč,
proč mě svírá úzkost až hořím?
 
Mám tak málo času dotknout se Čehosi,
snu z dětství,
i když již vím,
nejspíš není,
nikdy nebyl v dosahu možností.
                             
V dlaních mi praskla bublina,
a já nedokážu pochopit, co se s ní stalo.

O kolik víc je celý vesmír?

_

V příkopu Mléčné dráhy stojí kamenná chalupa,
kryje ji zelený háj,
bílá letící oblaka,
a vodopád hlasů
pěnic a skřivanů.

Na střechu, sluncem pálenou, tiše, jemně

padají okvětní lístky jabloně,
třešní.

Ve světnici tlukot srdcí, úsměv,
prosvětluje víc,
než v nekonečnu hvězdy. 

 

_

Život ani smrt neznamenají nic... snad

láska,

neprochází smrtí,
buď je, nebo není,

a přece může vyrůst ve Věčnost!

_

 

"Comptine d'un autre été" Amelie - Piano Orchestral