Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná ptáci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já najednou nevěděla,
jestli jsem přišla
mluvit s ním,
nebo se sebou.

Některé vzpomínky
se vynořily samy.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi dávný hlas.

Seděla jsem v trávě
a dívala se do údolí.

Stromy dýchaly.
Ptáci přelétali
z místa na místo.

A najednou mě napadlo,
že svět je prostě takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
v trávě

a dívat se,
jak se svět
pohybuje.