Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.