Od mechu tichosti

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde se začínají stráně zelenat
a končí hluk.

Nechala vítr
rozčesat myšlenky.

A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.

Pak bych vystoupala
až k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila si od oblohy šířku.
Od hor klid.
Od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom znovu dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka bych se naučila vytrvalosti.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst
i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak  první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcují krajinu.

Krása není ve věcech,
které trvají navždy,

ale v těch,
které se každý den znovu rodí.

Poté bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.

Večer na mezi

Na mezi stál starý kbelík.
Promáčknutý.
Nakřivo.

Už dávno nesloužil tomu,
k čemu byl vyroben.

Rostly kolem něj kopretiny,
jako by si ho krajina
pomalu přivlastňovala.

Seděla jsem opodál v trávě.
Den ještě neskončil,
ale už o tom uvažoval.

Potok za olšinou
občas zachytil světlo
a poslal ho dál.
Jako zprávu,
kterou nikdo nemusí číst.

Nad polem létaly vlaštovky.
Tak nízko,
že se zdálo,
že hladí vzduch.

Od lesa přicházela vůně
nahřátého jehličí.

A někde v dálce
štěkal pes.
Ne naléhavě.
Jen aby svět věděl,
že tam je.

Dívala jsem se na starý kbelík
a napadlo mě,
že stárnutí možná není
jen ubývání.

Možná je to také
pozvolné splývání
s tím,
co člověk celý život míjel.

Kopretiny se pohupovaly ve větru.
Vlaštovky klesaly níž.
Večer se opřel o stráň.

A všechno vypadalo tak obyčejně,
až to bylo krásné.

Když jsem odcházela,
kbelík zůstal na svém místě.
Kopretiny také.

Jen jsem měla pocit,
že si odnáším něco,
co se nedá vzít do rukou.

Zapomenuté pírko

V trávě leží zapomenuté pírko.

Vítr s ním občas pohne,

aby si nemyslelo,

že je samo.

Pořád někde tady

U starého mostku
roste bez.

Každý rok trochu nakřivo,
jako by ho vítr
celá léta přesvědčoval,
aby změnil názor.

Právě tady by ses zastavil.
Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.
Spíš proto,
že ses uměl zastavit skoro všude.

A pokaždé to vypadalo,
že k tomu máš dobrý důvod.

Jednou kvůli broukovi na cestě.
Jindy kvůli kameni,
který připomínal psa.
Nebo mraku,
který připomínal kámen —
jen aby to bylo spravedlivé.

Šla jsem dál.
Ale stejně jsem zpomalila.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je až velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Tohle bys určitě okomentoval.
Nikdy jsem nevěděla jak.
Jen jsem věděla,
že po tvé poznámce
bude svět na okamžik
o něco zajímavější.

To mi chybí.

Ne velké rozhovory.
Ne rady.
Ne vzpomínky.
Spíš ten zvláštní talent
všimnout si něčeho,
kolem čeho ostatní projdou.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,
že některé lidi
nenosíme v paměti.
Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi občas připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.
Jen tě není vidět.

Mapa

Stará mapa visí na stěně.

Celé roky poslušně ukazuje,
kde je sever.

Mám podezření,
že už ji to nebaví.

Včera večer
se totiž pootočila.

Jen nepatrně.
O několik stupňů.

Dost na to,
aby se města tvářila zmateně.

Řeky si ničeho nevšimly.
Řeky bývají nad věcí.
Hory také.

Ale silnice byly nervózní.

Některé vedly najednou jinam.
Jiné se ocitly v koncích,
o nichž nikdy neuvažovaly.

Přes noc se situace zhoršila.

Ráno ukazoval sever
někam k prádelníku.
Nejspíš za ponožkami.
Nebo za starým vysavačem.
Těžko říct.

Mapa odmítá podávat vysvětlení.

Visí na stěně
a dělá, že se nic nestalo.

Jen občas zašustí rohem,
jako člověk,
který se snaží nesmát.

Myslím,
že ji nakonec nechám být.

Po tolika letech
má možná právo
jednou za čas
zabloudit.

A kdo ví.
Třeba sever
celou dobu nebyl tam,
kde jsme ho hledali.

Cesta, po které se chodí domů

Za vsí vede polní cesta.

Není nejkratší.
Ani nejrovnější.

Po dešti bývá plná kaluží.
V létě prašná.
V zimě tvrdá jako starý chléb.

Přesto po ní lidé chodí.
Už dlouho.
Možná déle,
než si kdo pamatuje.

Když jsem byl malý,
zdála se mi nekonečná.

Dospělí kráčeli vpředu.
Já se loudal za nimi.

Sbíral jsem kamínky.
Klacky.
A jednou i rezavý hřebík,
který jsem považoval za poklad.

Děti mívají velkorysou představu o pokladech.
Naštěstí.

Dnes po té cestě chodím sám.

Kaluže jsou menší,
než bývaly.
Nebo jsem větší já.
Těžko říct.

U jedné zatáčky roste hloh.
Pamatuji si ho.

Jenže tehdy byl nízký.
Teď je vysoký.

A tak přemýšlím,
jestli se změnil on,
nebo moje vzpomínka.

Na poli za cestou stojí strašák.

Má klobouk nakřivo.
Nikdo ho neopraví.

Možná proto,
že mu to sluší.

Vítr si pohrává s jeho rukávy.
Strašák vypadá,
jako by chtěl něco říct.

Ale nikdy to nedokončí.

To se stává i lidem.

Když dojdu na vrchol kopce,
vidím střechy domů.
Komíny.
Zahrady.

A někde mezi nimi okno,
ve kterém se večer rozsvítí světlo.

Pokaždé stejné.
Pokaždé trochu jiné.

A tehdy si uvědomím,
že domov není místo, kam člověk přijde.

Domov je místo,
které na něj potichu čeká.

Stejně jako ta cesta.

Rok za rokem.
Bez výčitek.
Bez otázek.

Jen tam leží
a vede krajinou
jako stará věta,
kterou už známe nazpaměť,
a přesto si ji rádi přečteme znovu.

Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen –
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění a přetváří.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
těžké a zamyšlené,
jako hospodáři cestou domů.

Noc pomalu přivírá víčka luk.

A já přemýšlím o tom,
co člověk ztratí,
aby mohl něco najít,

pak o tom,
co najde,
a stejně tomu neumí uvěřit.

Odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,

které se dá na okamžik nabrat do dlaní,
ale nejde ho odnést,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...