Mnoho let jsem nosila v kapse
malý seznam věcí,
které jsem ještě chtěla vidět.
Byla tam místa,
kam se chodí jen jednou za život,
jména lidí,
které jsem měla potkat,
a několik obyčejných věcí,
o kterých jsem si myslela,
že jsou důležité.
Jednoho rána
jsem ten seznam vytáhla.
Papír byl zažloutlý,
některá slova vybledla
a uprostřed
byla malá skvrna od kávy.
Nevzpomínala jsem si,
kde se tam vzala.
„To je dobré znamení,“
řekl muž,
kterého jsem potkala
u staré lavičky.
„Jaké?“ zeptala jsem se.
„Že už nepotřebujete vědět
úplně všechno.“
Seděl tam s knihou,
kterou nečetl.
„Proč ji tedy máte?“
zeptala jsem se.
„Některé knihy
nejsou na čtení.“
„Na co tedy?“
Pohladil obálku.
„Aby člověk věděl,
že někde existují slova,
která zatím nepotřebuje.“
Podívala jsem se na svůj seznam.
„Měla jsem tam tolik plánů.“
„A splnily se?“
„Některé ano.
Některé ne.“
„A které byly lepší?“
Zamyslela jsem se.
„Nevím.“
Přikývl.
„To bývají ty nejhezčí.“
Seděli jsme chvíli mlčky.
Nad námi se ve větvích
pohybovalo světlo,
které vypadalo,
jako by se vracelo
na místo,
kde už kdysi bylo.
Vzala jsem tužku
a ze seznamu
pomalu škrtla
jedinou věc:
Najít správný okamžik.
„Toho se vzdáváte?“
zeptal se.
Usmála jsem se.
„Ne.
Jen jsem zjistila,
že už přišel.“
Potom jsem papír složila
a nechala ho ležet
na lavičce.
Možná ho někdo najde.
Možná ne.
Ale od té chvíle
jsem měla zvláštní pocit,
že věci,
na které čekáme celý život,
někdy nečekají na nás.
Jen tiše doufají,
že si jich jednou všimneme.
