V době, kdy stroje stavěly domy, opravovaly silnice, pěstovaly potraviny a pečovaly o nemocné, zůstal lidem poslední nelehký úkol.
Měli být šťastní.
Nikdo jim to sice nenařizoval, ale společnost do jejich spokojenosti investovala tolik prostředků, že by neúspěch mohl být považován za plýtvání.
Vzniklo proto Oddělení lidské spokojenosti. Sídlilo v budově, kterou navrhl počítač podle nejnovějších poznatků psychologie. Měla uklidňující barvu, příjemnou teplotu, dostatek denního světla a výhled do zahrady, v níž rostly pouze rostliny prokazatelně zlepšující náladu. Byly nenáročné na péči, nekvetly v nevhodnou dobu a jejich pyl nevykazoval žádné známky dráždivosti.
Přesto zůstával problém, který se nedařilo vyřešit ani tak důkladnou péčí o lidské pohodlí. Lidé po celém světě nebyli spokojení.
Každé pondělí se scházela komise, aby hledala příčinu.
„Chybějí jim podněty,“ řekla psycholožka. Před sebou měla několik barevných grafů, z nichž vyplývalo, že lidé tráví méně času řešením problémů než kdykoli předtím. „Odstranili jsme většinu starostí, a tím i potřebu zabývat se obtížemi. Navrhuji zavést dobrovolné komplikace.“
Předseda komise vzhlédl od zápisníku.
„To už jsme zkoušeli.“
„S jakým výsledkem?“
„Lidé si mohli objednat rozbitý spotřebič, nepříznivé počasí nebo menší finanční potíže. Po třech dnech žádali o vrácení do původního stavu. Jeden občan si dokonce stěžoval, že mu porucha pračky přišla příliš brzy po poruše lednice.“
Psycholožka si udělala poznámku.
„Možná potřebují soutěžit,“ navrhl další člen komise. „Když už nemusí soupeřit o prostředky k životu, mohli by soupeřit alespoň o uznání.“
„A co ti, kteří nechtějí soutěžit?“
„Ti by mohli soutěžit v nesoutěžení.“
Předseda si návrh poznamenal do zápisu.
Poslední promluvil muž v šedém obleku, odborník na společenské systémy. Byl zvyklý, že lidé při jeho řeči přestávají listovat dokumenty. Uměl své myšlenky podat tak přesvědčivě, že i nesouhlas začínal znít jako známka neporozumění.
„Myslím, že problém je jinde. Lidé byli po tisíce let zvyklí dokazovat svou nezbytnost. Pracovali, vyráběli, opravovali, vychovávali děti a soupeřili o postavení. Teď většinu těchto činností zastanou stroje. Ztratili důvod, proč se považovat za důležité.“
„A co kdybychom jim přidělili nové úkoly?“ zeptal se předseda.
„Pak by jen měli co dělat. To ještě neznamená, že by věděli, proč.“
Muž se opřel a spokojeně se odmlčel. Měl rád, když jeho poslední věta v místnosti chvíli doznívala.
U dveří seděla žena, která dosud neřekla ani slovo. Nebyla členkou komise. Pracovala v archivu a přišla pouze doručit několik dokumentů, které z neznámého důvodu neprošly elektronickým oběhem. Měla na klíně složku převázanou úzkou páskou.
Když odborník domluvil, zvedla hlavu.
„A co když nepotřebují být důležití?“ zeptala se.
Všichni se na ni podívali.
„Co tedy potřebují?“ řekl odborník.
Žena chvíli přemýšlela.
„Možná potřebují, aby si jich někdo všiml.“
„To je totéž,“ odpověděl muž. „Všimnout si někoho znamená přisoudit mu význam.“
„Nemyslela jsem to tak.“
„Jak jste to tedy myslela?“
Žena sklopila oči k dokumentům. Připadalo jí obtížné vysvětlit něco, co ještě před okamžikem považovala za docela prosté.
„Třeba když někdo nepřijde,“ řekla nakonec. „A někdo jiný se po něm začne ptát.“
Komise se na sebe podívala.
„Systém nepřítomnost eviduje automaticky,“ vysvětlil předseda. „Pokud má vaše připomínka technický charakter, můžete ji předat příslušnému oddělení.“
Žena přikývla, sebrala zbylé dokumenty a odešla.
Ještě téhož dne komise přijala opatření. Všem občanům bude nabídnuta možnost zapojit se do programu dobrovolné společenské potřebnosti. Umělá inteligence každému přidělí vhodnou osobu podle zájmů, temperamentu a vzájemné kompatibility. Účast nebude povinná, protože výzkumy opakovaně prokázaly, že lidé reagují nepříznivě na opatření, která vnímají jako povinná.
Program byl uveden do provozu o tři týdny později.
Přihlásit se dalo několika způsoby. Stačilo vyplnit krátký dotazník, odpovědět na několik otázek o svých zálibách a označit, jak často si člověk přeje být v kontaktu s ostatními. Kdo nevěděl, co má uvést, mohl zvolit možnost „Nechám se překvapit“. Tuto odpověď systém považoval za projev otevřenosti, pokud ovšem nebyla zvolena příliš často.
Program měl mimořádný úspěch.
Lidé si posílali zprávy, vyměňovali zkušenosti, doporučovali si knihy a navštěvovali společně vybraná místa. Někteří začali chodit na ranní procházky, jiní objevili radost z dlouhých rozhovorů o věcech, které neměly žádný praktický význam. Několik dvojic si dokonce domluvilo pravidelná setkání, ačkoli jejich vypočítaná kompatibilita původně dosahovala jen průměrných hodnot.
Jedna žena si v dotazníku přála člověka, který nebude příliš mluvit. Systém jí přidělil muže, jenž ve volném čase studoval historii mlčení. Po prvním setkání oba požádali o možnost pokračovat v programu.
Po půl roce se spokojenost obyvatel zvýšila o sedm procent.
Komise dostala ocenění za významný přínos společnosti. Na slavnostním ceremoniálu se její členové vyfotografovali před zelenomodrou stěnou a předseda pronesl krátkou řeč o úspěšném využití poznatků moderní vědy.
Potlesk trval přiměřeně dlouho.
Jen odborník na společenské systémy nebyl spokojený. Sedm procent mu připadalo málo, a tak požádal o podrobnou analýzu neúspěšných případů.
Systém vyhodnotil všechny účastníky, u nichž se předpokládaná spokojenost nedostavila v očekávané míře. Zahrnul také občany, kteří se do programu nepřihlásili, protože jejich nezájem mohl podle metodiky představovat zvláštní druh neúspěchu.
Odborník si zprávu otevřel jednoho rána, ještě než si stačil nalít kávu.
Seznam byl přehledný. U každého jména se nacházel stručný osobnostní profil a výsledek doporučených opatření. Většina záznamů byla označena zeleně, některé žlutě. Červených položek bylo jen několik.
Pak našel své jméno.
Na okamžik se domníval, že jde o shodu jmen. Zkontroloval identifikační údaje i své zařazení. Vše odpovídalo.
U kolonky Přidělená osoba stálo jediné slovo.
Nikdo.
Odborník si záznam otevřel podrobněji. Jeho osobnostní profil vykazoval vysokou míru samostatnosti, nízkou toleranci k nepředvídatelnému chování a mimořádnou potřebu uzavírat nevyřešené otázky. Systém dospěl k závěru, že přidělení jiné osoby by při současném nastavení jeho osobnosti pravděpodobně nepřineslo očekávaný efekt.
Zpráva byla věcná, srozumitelná a zřejmě správná.
To ho rozčílilo ještě víc.
Podal námitku proti zařazení mezi neúspěšné případy. Upozornil, že se do programu dobrovolně nepřihlásil, a proto nelze jeho výsledek považovat za neúspěch programu. Systém podle něj zaměnil neúčast za neúspěšnou účast.
Odpověď přišla během několika minut.
Vaše připomínka byla posouzena. Zařazení do analýzy neúspěšných případů odpovídá platné metodice.
Námitka byla zamítnuta.
Odborník si odpověď přečetl ještě jednou. Pak zavřel okno, otevřel ho znovu a zkontroloval, zda se v něm náhodou neobjevila možnost dalšího odvolání.
Neobjevila.
Večer cestou domů minul park, kterým obvykle procházel bez povšimnutí. Nebylo v něm nic zvláštního. Několik stromů, cesta vysypaná jemným štěrkem, nízký plot a lavičky rozmístěné v takových vzdálenostech, aby se návštěvníci mohli rozhodnout, zda chtějí být sami, nebo v přítomnosti jiných lidí.
Na jedné z laviček seděla starší žena.
Vedle sebe měla položenou kabelku. Nedívala se do telefonu, nečetla a nezdálo se, že by na někoho čekala. Jen pozorovala cestu, po níž občas prošel člověk se psem nebo někdo, kdo mířil domů.
Odborník zpomalil.
Napadlo ho, že kdyby si k ní někdo přisedl, kabelku by odsunula. Nebyl si jistý, proč ho právě tato drobnost zaujala. Snad proto, že v ní nebylo nic složitého. Žádné hodnocení kompatibility, žádný dotazník, žádná předběžná dohoda o délce setkání. Jen volné místo na lavičce a někdo, kdo by ho mohl využít.
Představil si, že si přisedne. Žena by se na něj možná podívala, posunula kabelku a znovu obrátila oči k cestě. Chvíli by mlčeli. Potom by snad jeden z nich řekl něco o počasí, o stromu, který letos brzy shodil listí, nebo o tom, že cesta po dešti dlouho nevysychá.
Nemuselo by z toho nic vyplynout.
Právě to ho překvapovalo.
V jeho práci se každá činnost posuzovala podle výsledku. I volný čas měl své ukazatele a kategorie. Tady si však dokázal představit rozhovor, který by nikam nevedl, a přesto by mu nevadilo, kdyby trval déle, než původně zamýšlel.
Přistihl se, že by si s někým takovým rád povídal.
Jen tak, bez zvláštního důvodu.
Druhý den ráno se rozhodl, že se do parku vrátí. Když dorazil na místo, žena tam nebyla.
Posadil se na lavičku a pozoroval cestu.
Po chvíli ho napadlo, že by si mohl nechat vypočítat pravděpodobnost, že se žena vrátí. Nakonec si to rozmyslel. Neměl totiž dost údajů.
