Večer u řeky

 

Večer se pomalu usadil na zábradlí mostu.

Nejdřív jen tak nenápadně.

Jako pták.

Pak se rozlil po střechách.
Dotkl se komínů,
které ještě chvíli držely nebe.
Usedl do korun stromů.

A pozvolna se blížil k řece.

Řeka byla tmavší než před hodinou,
ale pořád ještě ne dost,
aby si přestala pamatovat oblohu.

Po proudu plula větev.

Dlouho.

Tiše.

Nikam nepospíchala.

Měla jsem chuť jí závidět.

V oknech na druhém břehu
se postupně rozsvěcela světla.

Některá žlutá.

Některá bílá.

A jedno modré,
které vypadalo,
že tam svítí omylem.

Zajímalo by mě,
kolik životů se právě odehrává za těmi okny.

Kolik rozhovorů.

Samot.

Kolik lidí si vaří čaj
a dívá se přitom ven,
aniž by věděli proč.

Od nádraží se ozval vlak.
Neviděla jsem ho.
Jen ten zvuk,
který se chvíli nesl nad řekou,
než se rozpadl o večer.

Připomněl mi fotografii,
kterou člověk náhodou najde v zásuvce,
a chvíli si není jistý,
zda vzpomíná,
nebo si jen něco domýšlí.

Nad řekou se objevil první netopýr.

Kroužil sem a tam.

Bez ustání.

Ještě chvíli jsem tam stála.

Večer už sestoupil až k vodě.

A na druhém břehu
někdo rozsvítil další světlo.

Malý kámen

Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.

A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a položil zpátky na oblohu.

„Může se i světlo unavit?“ zeptala jsem se.

Chvíli mlčel.

„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zapomeneme,
jak se na něj dívat.“

Seděli jsme na lavičce u cesty,
po které nikdo nešel.
Ticho se posadilo vedle nás.

Měla jsem ráda jeho mlčení.

Nebyla to prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.

„Myslím,“ řekl po chvíli,
„že lidé někdy hledají pravdu jen proto,
aby ji mohli zavřít do krabice
a napsat na ni své jméno.“

Usmála jsem se.

„A co s ní potom dělají?“

„Chlubí se, že ji našli.“

„A přitom?“

Podíval se na stromy nad námi.

„Přitom pravda možná celou dobu hledala je.“

Nevím,
proč mě ta věta zasáhla.

Možná kvůli tomu,
že v jeho hlase nebyla jistota.

Jen zkušenost někoho,
kdo už několikrát ztratil cestu
a zjistil,
že ani bloudění není bez směru.

„Myslíš, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.

Zasmál se tiše.

„To by byla velká nuda.“

„Proč?“

„Protože bychom se přestali překvapovat.“

Zvedl ze země malý kámen
a položil si ho do dlaně.

„Podívej.“

„Co vidíš?“

„Kámen.“

„A já vidím něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu bude dlouho po nás.“

„Takže nesmrtelnost?“

Pokrčil rameny.

„Nevím.“

Přejel prstem po hladkém povrchu kamene.

„Ale možná není v tom,
že něco zůstane napořád.“

Odmlčel se.

„Možná je v tom,
že se na chvíli opravdu setkáme
s něčím, co tu bylo vždycky.“

Vítr pohnul větvemi.

Nad námi se pomalu rozpadaly mraky.

A já jsem si najednou pomyslela,
že některá setkání nejsou od toho,
aby nám dala odpovědi.

Některá přijdou jen proto,
aby v nás rozsvítila místnost,
do které jsme dlouho nevstoupili.

Přicházíš

Odněkud z míst,

kam nedohlédne ani vzpomínka,

přicházíš.

S tichem,

které umí otevírat blízkost.

Nevstoupíš.

Jen se nepatrně nakloní svět,

aby ti udělal místo.

Ve vzduchu cosi neviditelného

se znovu učí dýchat.

A najednou vím, 

že jsem celou dobu čekala

právě na tebe.

Jsi tu,

můj příteli.

Otevřené okno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

I podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Snad kdyby ses vrátil dříve.

 

Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něco šeptaly.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Jako ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

Svět mi připadal
jako namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Šla jsem dál.

Máky zůstaly u cesty.

Ještě dlouho jsem cítila,
že krajina se za mnou dívá.

Prázdná židle

 

Šla jsem si vypůjčit klid

Paní v knihovně
se na mě dlouze podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a dlouho se díval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl tiše.

„Ano,“
odpověděla jsem.
„Prý si musí nejdřív zvyknout na můj hlas.“

„To je rozumné,“
řekl.

„Některá ticha
potřebují člověka dřív,
než člověk potřebuje je.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Od té chvíle
jsem nebyla sama.

Seznam

 

Mnoho let jsem nosila v kapse
malý seznam věcí,
které jsem ještě chtěla vidět.

Byla tam místa,
kam se chodí jen jednou za život,
jména lidí,
které jsem měla potkat,
a několik obyčejných věcí,
o kterých jsem věřila,
že bez nich nebude den úplný.

Jednoho rána
jsem ten seznam vytáhla.

Papír byl zažloutlý,
některá slova vybledla
a uprostřed
byla malá skvrna od čaje.

Nevzpomínala jsem si,
kde se tam vzala.

„To je dobré znamení,“
řekl muž,
kterého jsem potkala
u staré lavičky.

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„Že už nepotřebujete vědět
úplně všechno.“

Seděl tam s knihou,
kterou nečetl.

„Proč ji tedy máte?“
zeptala jsem se.

„Některé knihy
nejsou na čtení.“

„Na co tedy?“

Pohladil obálku.

„Aby člověk věděl,
že někde existují slova,
která zatím nepotřebuje.“

Podívala jsem se na svůj seznam.

„Měla jsem tam tolik plánů.“

„A splnily se?“

„Některé ano.
Některé ne.“

„A které byly lepší?“

Zamyslela jsem se.

„Nevím.“

Přikývl.

„Možná právě ty.“

Seděli jsme chvíli mlčky.

Nad námi se ve větvích
pohybovalo světlo,
které vypadalo,
jako by se vracelo
na místo,
kde už kdysi bylo.

Vzala jsem tužku
a ze seznamu
pomalu škrtla
jedinou věc:

Najít správný okamžik.

„Toho se vzdáváte?“
zeptal se.

Usmála jsem se.

„Ne.
Jen jsem zjistila,
že už přišel.“

Potom jsem papír složila
a nechala ho ležet
na lavičce.

Možná ho někdo najde.
Možná ne.

Ale od té chvíle
jsem měla zvláštní pocit,

že věci,
na které čekáme celý život,
nejsou daleko.

Jen tiše doufají,
že si jich všimneme.