Pallasit

 

Byl pozoruhodný člověk.

Někdy míval pocit,
že jeho duše je příliš lehká
na to, aby ji země dokázala udržet.

Chodil pomalu
a do kapes si ukládal kameny,
které mu připomínaly,
že i tíha může být druhem něhy.

Jednou jsem ho spatřila,
jak na opuštěném nádraží
přemlouvá hodiny, aby nikam nespěchaly.

Tvrdil, že čas je neklidný pes,
který se utrhl z vodítka
a teď pobíhá mezi včerejškem a zítřkem.

Měl v očích podivuhodný klid,
jaký mívají lidé,
kteří už dávno přestali hledat cíl
a začali si všímat cesty.

Jeho smích se podobal vodě,

v níž se na okamžik zachvěla obloha.

Říkal, že každá myšlenka

má někde na světě své malé tělo
a že některé z nich
jsou tak nesmělé,
že se raději vydávají za motýly.

Potom se rozhlédl,
jako by právě zaslechl
něco důvěrně známého
v řeči vzdálených planet.

A já na okamžik
nevěděla, kde jsme...

Otevřel okno mezi dvěma skutečnostmi,
aby dovnitř pronikl vítr
z krajiny, která se nevešla 

do žádného snu.

Když odcházel,
nechal na lavičce kámen.

Zvedla jsem ho
a sevřela v dlani.

Pallasit.

Black - Wonderful Life

Dalekohledy

Nejdřív nebylo nic.
Nebo možná bylo,
jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a z divokého chaosu
se rodily hvězdy.

Pak přišla hmota.
Vířila, shlukovala se,
měnila podobu
a vršila nejrůznější chyby.

Jedna z nich
se jmenovala Země.

Netrvalo dlouho
a ožila.

Nejdřív jen nepatrným pohybem.
O něco později zábleskem paměti,
kde najít potravu,
co pálí,
co bolí
a co se raději nezkouší podruhé.

Svět se konečně
ozval, voněl, hřál i studil.

Jednoho dne
se někdo podíval vzhůru.

Začal počítat hvězdy,
vymýšlet příběhy,
stavět dalekohledy
a snažil se dohlédnout dál.

Zjistil,
že prvky jeho těla
vznikly kdysi ve hvězdách.

To ho zarazilo.
A pátral dál.

Třídil částice,
měřil světlo,
mapoval mozek
a hledal místo,
kde by mohlo být ukryté
to zvláštní:
já.

Nenašel ho.

Jen neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
labyrint drobných dějů.
Ale žádný malý člověk,
který by uvnitř seděl
a všechno pozoroval.

Žádné místo,
na které by se dalo ukázat
a říct:
Tady jsem já.

A přesto tu byl.
Četl.
Myslel.
Pochyboval.

Občas se zastavil u okna
a hleděl do hvězd,
nebo jen
na osamělé světlo v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,
jak zvláštní je být součástí
něčeho tak obrovského —
proč právě tady,
proč právě teď?

Odpověď nepřicházela.
Otázka zůstávala.

Po miliardách let
se to, co kdysi nemělo oči,
začalo dívat.

Na hvězdy.
Na sebe.

Jednoho dne
se vesmír prostě
na chvíli zastavil
v člověku
a zeptal se:

Nemohl bych být… raději někdo jiný?

Výtah

 

Stála jsem u výtahu
a přemýšlela,
proč se domy stavějí do výšky.
Možná měly vést do podzemí,
ale někdo při kreslení
otočil plány vzhůru nohama
a od té doby
se stavějí nahoru.

Napadlo mě taky,
jestli by nebylo praktičtější,
kdyby se lidé dorozumívali ozvěnou.
Řekli by větu
a ta by si sama našla
toho správného posluchače.
Aspoň by nedocházelo k omylům.

Výtah nepřijel.
Místo něj
se otevřela stěna.
Vyšel z ní pán,
který nesl pod paží
úterý.
Bylo trochu pomačkané.

„Promiňte,“ řekl.
„Nevíte,
kde se tady odevzdávají
nepoužité dny?“

„To netuším.“

„Škoda.
A středa mi doma
přerůstá přes parapet.“

Přikývla jsem.
Některá tvrzení
je lepší nerozporovat.

„Čím se vlastně živíte?“

„Překládám ticho.“

„To musí být obtížné.“

„Ani ne.
Horší jsou závorky.
Ty se neustále otevírají
a málokdy mají chuť se zavřít.“

Pomyslela jsem si,
že by se mělo založit
ministerstvo závorek.

„To už existovalo,“
odpověděl,
aniž bych cokoli řekla.

„Jenže se nakonec
uzavřelo samo do sebe.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Znáte Gödelovy věty o neúplnosti?“

„Jen tolik,
že dokazují,
že některé pravdy
si musí dát práci samy se sebou.“

Usmál se.

„A co teprve jízdní řády.
Ty také nevědí,
co se stane
mezi dvěma zastávkami.“

Vtom se ozvalo cinknutí.
Přijel výtah.

Uvnitř nebyla kabina.
Jen dlouhá chodba
s několika otevřenými okny.

„Jedete?“ zeptal se.

„Kam?“

„To bychom mohli zjistit.“

Vešla jsem.
Dveře se tiše zavřely.

A celý dům
se dal do přemýšlení.

Simon & Garfunkel - The 59th Street Bridge Song 

Na druhé straně světa

 

Tma nemusí být prázdná.
Někdy se do ní vejde
docela hodně.

Stačí zhasnout

a počkat, až pokoj utichne.

Jednou večer

se přede mnou vynořilo moře.

Nevím, odkud přišlo.

Bylo modré až k obzoru

a u břehu průzračné,

zelené jako smaragdové sklo.

Slunce se na hladině

rozpadalo do tisíců drobných světel

a každá vlna si jedno odnášela.

Na samém pomezí dálavy

pluly ostrovy.

Některé byly nízké,

jiné vystupovaly z vody

jako hřbety obrovských zvířat,

která se rozhodla na chvíli si odpočinout.

Přes nejmohutnější

se vinula cesta.

Měla jsem pocit,

že kdybych po ní šla dost dlouho,

dovedla by mě až na druhou stranu světa.

Možná ještě dál.

Písek byl světlý a teplý.

Voda přicházela

a zase ustupovala.

Po každé vlně

zůstávaly na břehu mušle.

Bílé, růžové, medové,

hladké a lesklé,

stočené do spirál.

Zvedla jsem jednu

a přiložila ji k uchu.

Bylo v ní slyšet moře

snad z pradávné Země,

kdy se teprve rodil život.

Poslouchala jsem dál.

Pak se přiblížila vlna

a pod hladinou

jsem zahlédla několik ryb.

Vodou jen procházely.

Na okamžik zůstaly u břehu

a zmizely.

Napadlo mě,

jestli mají sny.

A jestli ano,

vystoupí v nich někdy z vody?

Možná se jim zdá o něčem,

co nikdy neuvidí.

Třeba o dešti.

V tu chvíli

začalo za oknem pršet.

Nejdřív tiše.

Kapky klouzaly po skle

a světla za nimi se rozmazávala.

Dívala jsem se na déšť

a pak zase na moře.

A najednou jsem nevěděla,

které z nich je dál.

 

Piha

„Proč se na mě tak díváte?“

„Snažím se zjistit, jestli jste skutečná.“

„A?“

„Zatím to vypadá nadějně.“

„To je zvláštní způsob seznamování.“

„Je bezpečnější než otázky.“

„Jaké otázky?“

„Například jestli někoho máte.“

„To bych vám stejně neřekla.“

„Vidíte. Proto se raději dívám.“

„A co jste zjistil?“

Podíval jsem se znovu.

„Že máte na nose hvězdičku.“

„To je piha.“

„Škoda.“

„Proč?“

„Hvězda by byla zajímavější.“

Usmála se.

„Tak si ji nechte.“

„Co?“

„Tu hvězdu.“

A dál už jsme oba pro jistotu mlčeli,
aby nespadla.

Cedule u mostu

Šla jsem podél řeky.

Nikam zvlášť jsem nepotřebovala dojít,
jen jsem měla pocit,
že když půjdu dost dlouho,
něco se ve mně změní.

U starého mostu
visela na zábradlí cedule.

„Tudy se vracejí ti,
kteří ještě nevědí,
kam jdou.“ 

Okamžik jsem před ní stála.

Ale hned jsem se vydala dál
a most nechala za sebou.

Po nějaké době vysoká tráva
zakrývala skoro celou cestu.
Zbyl z ní jen úzký pruh mezi stébly.

Všimla jsem si,
že dál už není kudy.

Zastavila jsem u jedné břízky
a posadila se do trávy.

Krajina přede mnou
se rozpínala až k obzoru.

Přemítala jsem,
co je za ním.

Možná tam není nic.

A možná něco je.

Večer sestupoval
a zemi přikryla tma.

První hvězda se objevila
o něco dřív než ostatní.

Napadlo mě,
že také nevěděla,
kam patří.

Jen byla.

Pokukovaly jsme po sobě.

Mravenci 2

Seděla jsem na kameni
a krajina přede mnou měnila odstíny.

Po nějaké době jsem si všimla mravenců.
Jeden za druhým pospíchal
a každý z nich nesl
něco, co bylo větší než on.

Napadlo mě,
že člověk dělá totéž,
jen si k tomu pořídil domy,
kalendáře
a trochu složitější důvody.

Vítr obracel trávu
z jedné strany na druhou
a světlo v ní chvíli bylo
a chvíli nebylo.

Odněkud vzlétl pták.

Jeho křídla
na okamžik zastínila slunce
a já měla pocit,
že si ho někdo vypůjčil.

Když pták odletěl,
slunce se vrátilo
na stejné místo.

Jen já už tam nebyla.