Na druhé straně světa

 

Tma nemusí být prázdná.
Někdy se do ní vejde
docela hodně.

Stačí zhasnout

a počkat, až pokoj utichne.

Jednou večer

se přede mnou vynořilo moře.

Nevím, odkud přišlo.

Bylo modré až k obzoru

a u břehu průzračné,

zelené jako smaragdové sklo.

Slunce se na hladině

rozpadalo do tisíců drobných světel

a každá vlna si jedno odnášela.

Na samém pomezí dálavy

pluly ostrovy.

Některé byly nízké,

jiné vystupovaly z vody

jako hřbety obrovských zvířat,

která se rozhodla na chvíli spát.

Přes nejmohutnější

se vinula cesta.

Měla jsem pocit,

že kdybych po ní šla dost dlouho,

dovedla by mě až na druhou stranu světa.

Možná ještě dál.

Písek byl světlý a teplý.

Voda přicházela,

hladila ho

a zase ustupovala.

Po každé vlně

zůstávaly na břehu mušle.

Bílé, růžové, medové,

hladké a lesklé,

stočené do spirál.

Zvedla jsem jednu

a přiložila ji k uchu.

Bylo v ní slyšet moře

snad z pradávné Země,

kdy se teprve rodil život.

Poslouchala jsem dál.

Pak se přiblížila vlna

a pod hladinou

jsem zahlédla několik ryb.

Vodou jen procházely.

Na okamžik zůstaly u břehu

a zmizely.

Napadlo mě,

jestli mají sny.

A jestli ano,

vystoupí v nich někdy z vody?

Možná se jim zdá o něčem,

co nikdy neuvidí.

Třeba o dešti.

V tu chvíli

začalo za oknem pršet.

Nejdřív tiše.

Kapky klouzaly po skle

a světla za nimi se rozmazávala.

Dívala jsem se na déšť

a pak zase na moře.

A najednou jsem nevěděla,

které z nich je dál.

 

Piha

„Proč se na mě tak díváte?“

„Snažím se zjistit, jestli jste skutečná.“

„A?“

„Zatím to vypadá nadějně.“

„To je zvláštní způsob seznamování.“

„Je bezpečnější než otázky.“

„Jaké otázky?“

„Například jestli někoho máte.“

„To bych vám stejně neřekla.“

„Vidíte. Proto se raději dívám.“

„A co jste zjistil?“

Podíval jsem se znovu.

„Že máte na nose hvězdičku.“

„To je piha.“

„Škoda.“

„Proč?“

„Hvězda by byla zajímavější.“

Usmála se.

„Tak si ji nechte.“

„Co?“

„Tu hvězdu.“

A dál už jsme oba pro jistotu mlčeli,
aby nespadla.

Cedule u mostu

Šla jsem podél řeky.

Nikam zvlášť jsem nepotřebovala dojít,
jen jsem měla pocit,
že když půjdu dost dlouho,
něco se ve mně změní.

U starého mostu
visela na zábradlí cedule.

„Tudy se vracejí ti,
kteří ještě nevědí,
kam jdou.“ 

Okamžik jsem před ní stála.

Ale hned jsem se vydala dál
a most nechala za sebou.

Po nějaké době vysoká tráva
zakrývala skoro celou cestu.
Zbyl z ní jen úzký pruh mezi stébly.

Všimla jsem si,
že dál už není kudy.

Zastavila jsem u jedné břízky
a posadila se do trávy.

Krajina přede mnou
se rozpínala až k obzoru.

Přemítala jsem,
co je za ním.

Možná tam není nic.

A možná něco je.

Večer sestupoval
a zemi přikryla tma.

První hvězda se objevila
o něco dřív než ostatní.

Napadlo mě,
že také nevěděla,
kam patří.

Jen byla.

Pokukovaly jsme po sobě.

Mravenci 2

Seděla jsem na kameni
a krajina přede mnou měnila odstíny.

Po nějaké době jsem si všimla mravenců.
Jeden za druhým pospíchal
a každý z nich nesl
něco, co bylo větší než on.

Napadlo mě,
že člověk dělá totéž,
jen si k tomu pořídil domy,
kalendáře
a trochu složitější důvody.

Vítr obracel trávu
z jedné strany na druhou
a světlo v ní chvíli bylo
a chvíli nebylo.

Odněkud vzlétl pták.

Jeho křídla
na okamžik zastínila slunce
a já měla pocit,
že si ho někdo vypůjčil.

Když pták odletěl,
slunce se vrátilo
na stejné místo.

Jen já už tam nebyla.

Mravenci

  

Seděla jsem na kameni
a pozorovala mravence,
jak přenášejí něco,
co bylo větší než oni.

Napadlo mě,
že člověk dělá totéž,
jen si k tomu pořídil domy,
kalendáře
a trochu složitější důvody.

Pak odněkud vzlétl pták.

Křídly zastínil slunce,
až jsem měla pocit,
že si je někdo vypůjčil.

Ještě chvíli kroužil po obloze.

Vzpomněla jsem si,
co jsem kdysi slýchala.

Každý někam jde.

Tehdy jsem tomu věřila.

Dnes už si nejsem jistá.

Možná jen chodíme
odněkud někam
a občas si namlouváme,
že mezi tím byla cesta.

Když pták odletěl,
slunce se vrátilo
na své místo.

Jen já už tam nebyla.

Podzimní

Nad strništěm chladný den se zvedá,
z protější stráně vzlétá pták.

Přichází podzim, v plášti z listí
nese si vůni po dešti v kapsách.

Vrba se sklání u potoka,
jak někdo, kdo už dávno ví.

A vítr – poutník bez domova
po mezích sbírá otisky dní.

Na kopci

 

 

Napadlo mě vyjít si na kopec.

Chtěla jsem se podívat,
jestli odtud budou hvězdy
vypadat blíž.

Nevypadaly.

Byly stejně vzdálené,
jen jich bylo najednou víc.

Krajina pode mnou
pomalu tmavla
v modravém šeru.

V údolí ležely
poslední světlé pruhy
a obzor se měnil
v černou čáru.

Cesta už nebyla skoro vidět.
Ještě chvíli jsem ji rozeznávala,
a pak zmizela i ta.

Vzhlédla jsem k obloze
a vzpomněla si,
že jsem kdysi věřila,
že tam někdo je.

Přála jsem si mezi těmi světly
najít někoho,
s kým bych si rozuměla.

Někoho,
kdo by se díval
na podobné nebe.

Tehdy mi připadalo,
že může být
kdekoli.

Hvězd bylo přece tolik.

Znovu jsem stála na kopci
a dívala se nahoru.

Jen jsem už nevěděla,
jestli ještě někoho hledám.