Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.

 

Ke slunci

Bylo pozdní odpoledne
a vzduch se skoro nehýbal.

Šel jsem tam bez zvláštního důvodu.

Seděla opodál
a mezi prsty obracela
stéblo trávy.

Uplynul nějaký čas, než se zeptala:

„Co myslíte, že drží člověka při životě?“

„Nevím.

Snad je to proud.“

„Proudění?“

„Tichá síla,
která nikam nespěchá,
a přesto
všechno uvádí do pohybu.“

„Máte na mysli tu,
co probouzí semeno
pod zemí,

protéká stromem
až do koruny,

vrací vodu
do mraků

a nese ptáka
při jeho letu?“

„Ano.

A v člověku
se jednoho dne ztiší
a začne se ptát,
kam vlastně teče.“

Natočila se ke mně.

„Takže příroda myslí?“

„Možná.“

„A my?“

Neodpověděl jsem hned.

„Jsme jen její způsob,
jak se podívat sama na sebe.“

Slunce mezitím
kleslo níž
a stín stromu
se nepatrně prodloužil.

„Ale proč jste přišel
právě sem?“

„Nevím.

Hledal jsem vás.“

„A našel?“

„Přímo naproti.“

Lehce se usmála.

„Tak to jsme měli
oba štěstí.“

„Proč?“

„Mohli jsme se minout.“

Pak se ve větvích
pohnul vzduch

a stéblo trávy
mezi jejími prsty
se na okamžik
naklonilo ke slunci.

Kabátek barvy švestek

Slunce pomalu klesalo za obzor
a cesta přede mnou se rozpíjela do šera.

Pak se v mlze cosi pohnulo.

Vyšla z ní žena.
Měla kabátek barvy přezrálých švestek
a v ruce tenkou větvičku.

„Nevíte náhodou,
kudy se chodí do míst,
kam nikdo ještě nešel?“

„To záleží,“ řekl jsem

„Na čem?“ zeptala se.

„Jestli tam jdete hlavou,
nebo nohama.“

Usmála se.

„A vy chodíte čím?“

„Většinou omylem.“

Sedla si na kámen
a kreslila větvičkou do prachu.

„Proč lidé neposlechnou
to první, co je napadne?“

„Protože si to začnou rozmlouvat.“

„A čemu nakonec dají přednost?“

„Tomu, co znají.“

Mlčela.

„A co děláte vy,
když nevíte, kterou cestou?“

Podíval jsem se před sebe.

„Čekám, jestli se některá nepohne.“

Zvedla oči.

„A pohne se?“

„Občas.“

Odložila větvičku
a vstala.

„Tak pojďte.“

„Kam?“

Ukázala do mlhy.

„To právě nevíme.“

Vykročila.

Chvíli jsem zůstal stát.

Pak jsem šel za ní.

U starého sadu

 

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.

„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

„A co když ne?"

Usmál jsem se.

„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Pozorovala trávu pod stromem.

„Našel jste někdy takovou chvíli?"

„Ano."

Zamyslel jsem se.

„Nebyla výjimečná."

Otočila se ke mně.

„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

„A to stačilo?"

„Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl, 
zůstalo jen šumění větví.

„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.

„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

„Možná máte pravdu," přikývla.

Stíny mezi stromy se prodlužovaly.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal ještě sedět.

Ne proto, že bych nechtěl jít dál.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Jsou místem,
kam jsme došli.

Na co čekáte?

Šel jsem po pěšině,
která vedla
snad někam.

Uprostřed seděla žena
a loupala z ticha
tenké šupiny odpoledne.

Posadil jsem se opodál.

Chvíli mezi námi nic nebylo.

„Na co čekáte?“

Neodpověděla.

Jen nastavila dlaň,
jako by zkoušela,
co unese vzduch.

Nad loukou pluly
mraky.

Stíny
se zachytávaly
o vrcholky trávy.

O kus dál stála hrušeň
s rozpukanou kůrou.

Pár plodů leželo v trávě.

Nikdo pro ně nepřišel.

Z okraje louky
se ozval strnad.

Několik tónů.
Pak zase nic.

Usmála se.

„To byl on.“

Čekali jsme,
jestli zazní znovu.

Slunce se zatím posunulo níž.

Žena vstala
a rukou si rozčísla vlasy.

Mezi klasy
kus cesty jsme šli ještě spolu.

Vedle tebe

 

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Stačí kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Zdálo se mi, že by to mohlo stačit.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

Kabát z map

 

Probudil jsem se brzy ráno
a zjistil,
že hodiny na stěně
počítají něco jiného než čas.

Nejdříve jsem je nechal být.
Každý má přece právo
na vlastní způsob měření.

Potom jsem obešel pokoj
a pozdravil předměty,
které se mnou bydlely déle
než někteří lidé.

„Dobré ráno, hrnku,“ řekl jsem.
„Spalo se ti dobře?“

Na hrnku se nepatrně zachvělo světlo
a já usoudil,
že odpověď byla příznivá.

Jen staré křeslo mlčelo.
To mě trochu znepokojilo,
protože obvykle vědělo nejvíc
o věcech, které jsem nikdy neřekl.

Na parapetu leželo peříčko,
které tam večer nebylo.

Vedle něj malý lístek:

„Přišla jsem si pro vzpomínku,
kterou jste zapomněl odložit.“

Podepsán nebyl nikdo.

V tom se ozvalo zaklepání
ze skříně,
ačkoli skříň neměla dveře
už několik let.

Opatrně jsem k ní přistoupil.

Uvnitř seděla žena
v kabátě ušitém z map neznámých krajin.

„Nebojte se,“ řekla.
„Nejsem ztracená.
Jen hledám cestu,
která ještě nebyla vymyšlena.“

Zeptal jsem se jí,
co dělá v mé skříni.

Pokrčila rameny.

„Někdy se nejkratší cesty
schovávají na nejméně vhodných místech.“

Přijal jsem to bez většího překvapení.

Pozval jsem ji tedy na čaj
a ona se omluvila,
že nemůže zůstat dlouho.

„Musím navštívit jeden mrak.
Už několik dní předstírá,
že je hora.“

Když odešla,
pokoj vypadal stejně jako dřív.

Jen na křesle se objevila
drobná nit.
Nikam nevedla.

A hodiny na stěně
se konečně rozběhly.

Ukazovaly okamžik,
který právě přicházel.