Kreslil jsem si mapu místa,
které nemělo žádný důvod existovat.
Byl to nepravidelný útvar,
připomínající pokus vesmíru
napodobit lidskou vzpomínku,
jen s několika drobnými chybami
v měřítku a vzdálenostech.
Čáry se ztrácely samy v sobě,
otáčely se kolem neviditelných bodů
a dávaly tvar něčemu,
co možná teprve hledalo, čím bude,
jestli horou, nebo myšlenkou.
Na okamžik
jsem nevěděl, kam dál.
Právě tehdy se objevila.
Na okraji mého obrazce stála žena.
Byla nejasná,
jako by ji světlo
ještě nedokreslilo.
Spíš naznačená.
Její oči byly plné krajiny,
kterou jsem nikdy nenavštívil,
a přesto jsem měl pocit,
že jsem v ní kdysi žil.
Pousmála se.
„Máte zvláštní výraz,“ řekla.
„Na něco čekáte?“
„Nevím. Možná na odpověď.
Nebo na otázku, která by ji potřebovala.“
Pohlédla na moje dílo.
„To jste vytvořil vy?“
„Samozřejmě.“
Chvíli si ho prohlížela.
„Tady cesta ale končí?“ zeptala se
a ukázala na místo,
kde jsem přestal kreslit.
Podíval jsem se tam.
Vzpomněl jsem si na všechny ty večery,
kdy jsem seděl nad mapou
a přidával jeden kopec za druhým,
jen abych nemusel rozhodnout,
co bude za nimi.
Některé jsem nakreslil dvakrát.
Jeden jsem dokonce třikrát přestěhoval,
protože se mi pokaždé zdál příliš blízko.
Usmál jsem se.
Nevěděl jsem proč.
Možná jsem najednou pochopil,
co mi na té mapě celou dobu chybělo.
Vzal jsem tužku
a vedl cestu dál.
Někam, kam jsem předtím
nechtěl jít sám.
