Otevřené okno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem jednoho přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.

„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

Podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Pak jsem otevřela sklenici.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

 

Kdyby ses vrátil dříve.

Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něco šeptaly.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Jako ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

Svět mi připadal
jako namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Šla jsem dál.

Máky zůstaly u cesty.

Ještě dlouho jsem měla pocit,
že krajina se za mnou dívá.

Prázdná židle

 

Šla jsem si vypůjčit klid

Paní v knihovně
se na mě dlouze podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a dlouho se díval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl tiše.

„Ano,“
odpověděla jsem.
„Prý si musí nejdřív zvyknout na můj hlas.“

„To je rozumné,“
řekl.

„Některá ticha
potřebují člověka dřív,
než člověk potřebuje je.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Nevím,
kdo z nás dvou
koho přišel navštívit.

Na dosah

 

Mnoho let jsem nosila v kapse
malý seznam věcí,
které jsem ještě chtěla vidět.

Byla tam místa,
kam se chodí jen jednou za život,
jména lidí,
které jsem měla potkat,
a několik obyčejných věcí,
o kterých jsem si myslela,
že jsou důležité.

Jednoho rána
jsem ten seznam vytáhla.

Papír byl zažloutlý,
některá slova vybledla
a uprostřed
byla malá skvrna od kávy.

Nevzpomínala jsem si,
kde se tam vzala.

„To je dobré znamení,“
řekl muž,
kterého jsem potkala
u staré lavičky.

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„Že už nepotřebujete vědět
úplně všechno.“

Seděl tam s knihou,
kterou nečetl.

„Proč ji tedy máte?“
zeptala jsem se.

„Některé knihy
nejsou na čtení.“

„Na co tedy?“

Pohladil obálku.

„Aby člověk věděl,
že někde existují slova,
která zatím nepotřebuje.“

Podívala jsem se na svůj seznam.

„Měla jsem tam tolik plánů.“

„A splnily se?“

„Některé ano.
Některé ne.“

„A které byly lepší?“

Zamyslela jsem se.

„Nevím.“

Přikývl.

„To bývají ty nejhezčí.“

Seděli jsme chvíli mlčky.

Nad námi se ve větvích
pohybovalo světlo,
které vypadalo,
jako by se vracelo
na místo,
kde už kdysi bylo.

Vzala jsem tužku
a ze seznamu
pomalu škrtla
jedinou věc:

Najít správný okamžik.

„Toho se vzdáváte?“
zeptal se.

Usmála jsem se.

„Ne.
Jen jsem zjistila,
že už přišel.“

Potom jsem papír složila
a nechala ho ležet
na lavičce.

Možná ho někdo najde.
Možná ne.

Ale od té chvíle
jsem měla zvláštní pocit,

že věci,
na které čekáme celý život,
někdy nečekají na nás.

Jen tiše doufají,
že si jich všimneme.

Kyselé odpoledne

Dnes ráno
jsem našla na prahu
malý kousek odpoledne.

Ještě byl studený.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrál.

Nikam jsem nespěchala.

Spěch má zvláštní vlastnost,
čím víc ho krmíš, tím větší má hlad.

Kolem poledne přišel přítel.
Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne, takový měkčí.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře.
Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.
A večer po nich bolí měsíc.“

„To jsem nevěděla.“

„Ani já,“ řekl.
„Ale jednou se mi to zdálo.
A od té doby si dávám pozor.“

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

Je už třetí den.

Pořád neví,
že zůstalo.

Zítřejší ráno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

přivázat vítr,
aby se večer
vrátil sám.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi i tam,
kde je příliš mnoho lidí,

a sedává vedle vás
jako někdo,
koho si nemůžete vybavit.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl prázdnou sklenici,

opatrně,
jako by byla plná.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.
„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„myslím, že lidé dělají chybu,

když si představují,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

Podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Řeky počkají,
až přejdeš most.

Ptáci zpívají,
i když je nikdo neposlouchá.

Chvíli jsme jen stáli.

Pak jsem otevřela sklenici.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
se rána vracejí
o něco méně prázdná.

Obyčejný den

 

Je obyčejný den.
Z pryskyřice tiše
odkapává medový čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
odpočívá dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách borovic a smrků
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím
spravovat samotu.

Vracíš se
provoněný jehličím.

Nevím,

kdo se koho dotkl.

Ty stromů,

nebo stromy
na okamžik
uvěřily člověku.