Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.
Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.
Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.
„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"
Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.
„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."
„A co když ne?"
Usmál jsem se.
„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."
Pozorovala trávu pod stromem.
„Našel jste někdy takovou chvíli?"
„Ano."
Zamyslel jsem se.
„Nebyla výjimečná."
Otočila se ke mně.
„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."
„A to stačilo?"
„Překvapilo mě,
že ano."
Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl,
zůstalo jen šumění větví.
„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.
„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."
„Možná máte pravdu," přikývla.
Stíny mezi stromy se prodlužovaly.
Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.
Já jsem zůstal ještě sedět.
Ne proto, že bych nechtěl jít dál.
Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.
Jsou místem,
kam jsme došli.
