Jednoho večera

Jednoho večera
jsem ji potkal.
Tvrdila,
že zná konec světa.

„A jaký je?“

„Docela obyčejný.“

„To je všechno?“

„Co jste čekal?“

Šli jsme podél řeky.

Na hladině se odrážela světla
a každé z nich
vedlo někam jinam.

„Myslíte,“ zeptala se,
„že věci mají smysl,
i když o něm nevíme?“

„Asi ano.“

„A láska?“

Chvíli jsem mlčel.

„Nevím.“

„Tak proč někdy bolí
tak moc?“

Nevěděl jsem,
co jí na to říct.

Došli jsme k mostu
a když jsem se otočil,
nebyla tam.

Zůstal jsem sám
a díval se na světla
rozptýlená po vodě.

Najednou jsem si vzpomněl
na její první větu.

Možná konec světa
není místo,
kde všechno končí,
ale okamžik,

kdy se něco zavře
navždy.

Návrat

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří tuší,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

„Víte, někdy člověk odejde
a ani neví proč.

Nebo možná ví,
ale po nějaké době zapomene,
kam vlastně stále jde,“ přiznal jsem.

„Neznamená to samotu?“
namítla.

„Snad,“ usmál jsem se.
„Sám ale neznamená
být opuštěný.

Opuštěný je ten,
kdo nevidí,
že i tehdy
se vesmír
kolem něj pohybuje dál.“

A než jsem stačil znovu zachytit její pohled,
zmizela v podvečerním světle.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,
který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.

Na mezi

 

Na mezi zůstalo teplo
po odpoledním slunci.

Stébla trávy se jemně pohupovala
a ve vzduchu kroužil jediný pták.

Z dálky přicházel večer.

Šel pomalu,
bez jediného kroku,
a přesto byl každou chvíli
blíž.

Čekala jsem.

Nad ouvratěmi

Září si pomalu rozepíná
poslední knoflíky
a tráva voní tak samozřejmě,
jako by léto
ještě neskončilo.

Stráň si protahuje záda
po horkém odpoledni
a šípky na mezi rozvěšují
po křovinách červené lampiony.

Havrani přelévají nebe
z pole do pole.

Nad špičkami stromů
se převalují oblaka, šednou.

Večer přitahuje okraje krajiny
a světlo mizí
mezi brázdami.

Hvězdy vycházejí
nad ouvratěmi.

Na střeše garáže

 

Našel jsem ji v noci
sedět na střeše garáže
a počítat hvězdy.

„Kolik jich už máte?“

„Nevím. Ale chtěla bych vědět,
jestli některá nechybí.“

Vzdálených sluncí bylo na obloze tolik,
že se v nich dalo
snadno ztratit.

Podal jsem jí svůj hrnek s čajem.

„A našla jste nějakou?“

„Jednu.“

„Chybějící?“

„Ne. Přebytečnou.“

Žádná z nich však nevypadala,
že by tam byla navíc.

„Jak to poznáte?“

„Ta nová na mě blikla.“

„Normálně blikají.“

„Já vím.“

Seděli jsme vedle sebe
a dívali se na hvězdnou oblohu.

„Myslíte, že někde existuje
planeta podobná té naší?“

„Asi ano,“ řekl jsem.

„A možná na ní někdo právě teď
sedí na střeše garáže
a dívá se k nám?“

Naklonil jsem se k ní.

„To už je trochu moc.“

Pokrčila rameny.

„Vesmír je dost velký na to,
aby v něm byla náhoda
docela obyčejná věc.“

Mlčeli jsme.

Pak ukázala.

„Vidíte tamhle tu hvězdu?“

„Kterou?“

Zvedla prst o kousek výš.

„Tu, co tam včera nebyla.“

Hledal jsem ji.

„Jste si jistá?“

Usmála se.

„Ne.

Ale je hezké,
když si člověk občas
není jistý správně.“

Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.

 

Ke slunci

Bylo pozdní odpoledne
a vzduch se skoro nehýbal.

Šel jsem tam bez zvláštního důvodu.

Seděla opodál
a mezi prsty obracela
stéblo trávy.

Uplynul nějaký čas, než se zeptala:

„Co myslíte, že drží člověka při životě?“

„Nevím.

Snad je to proud.“

„Proudění?“

„Tichá síla,
která nikam nespěchá,
a přesto
všechno uvádí do pohybu.“

„Máte na mysli tu,
co probouzí semeno
pod zemí,

protéká stromem
až do koruny,

vrací vodu
do mraků

a nese ptáka
při jeho letu?“

„Ano.

A v člověku
se jednoho dne ztiší
a začne se ptát,
kam vlastně teče.“

Natočila se ke mně.

„Takže příroda myslí?“

„Možná.“

„A my?“

Neodpověděl jsem hned.

„Jsme jen její způsob,
jak se podívat sama na sebe.“

Slunce mezitím
kleslo níž
a stín stromu
se nepatrně prodloužil.

„Ale proč jste přišel
právě sem?“

„Nevím.

Hledal jsem vás.“

„A našel?“

„Přímo naproti.“

Lehce se usmála.

„Tak to jsme měli
oba štěstí.“

„Proč?“

„Mohli jsme se minout.“

Pak se ve větvích
pohnul vzduch

a stéblo trávy
mezi jejími prsty
se na okamžik
naklonilo ke slunci.