středa 8. července 2026

Na dosah

 

Mnoho let jsem nosila v kapse
malý seznam věcí,
které jsem ještě chtěla vidět.

Byla tam místa,
kam se chodí jen jednou za život,
jména lidí,
které jsem měla potkat,
a několik obyčejných věcí,
o kterých jsem si myslela,
že jsou důležité.

Jednoho rána
jsem ten seznam vytáhla.

Papír byl zažloutlý,
některá slova vybledla
a uprostřed
byla malá skvrna od kávy.

Nevzpomínala jsem si,
kde se tam vzala.

„To je dobré znamení,“
řekl muž,
kterého jsem potkala
u staré lavičky.

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„Že už nepotřebujete vědět
úplně všechno.“

Seděl tam s knihou,
kterou nečetl.

„Proč ji tedy máte?“
zeptala jsem se.

„Některé knihy
nejsou na čtení.“

„Na co tedy?“

Pohladil obálku.

„Aby člověk věděl,
že někde existují slova,
která zatím nepotřebuje.“

Podívala jsem se na svůj seznam.

„Měla jsem tam tolik plánů.“

„A splnily se?“

„Některé ano.
Některé ne.“

„A které byly lepší?“

Zamyslela jsem se.

„Nevím.“

Přikývl.

„To bývají ty nejhezčí.“

Seděli jsme chvíli mlčky.

Nad námi se ve větvích
pohybovalo světlo,
které vypadalo,
jako by se vracelo
na místo,
kde už kdysi bylo.

Vzala jsem tužku
a ze seznamu
pomalu škrtla
jedinou věc:

Najít správný okamžik.

„Toho se vzdáváte?“
zeptal se.

Usmála jsem se.

„Ne.
Jen jsem zjistila,
že už přišel.“

Potom jsem papír složila
a nechala ho ležet
na lavičce.

Možná ho někdo najde.
Možná ne.

Ale od té chvíle
jsem měla zvláštní pocit,

že věci,
na které čekáme celý život,
někdy nečekají na nás.

Jen tiše doufají,
že si jich jednou všimneme.



Kyselé odpoledne


Dnes ráno
jsem našla na prahu
malý kousek odpoledne.

Ještě byl studený.

Položila jsem ho do misky s jablky,
aby dozrál.

Nikam jsem nespěchala.

Spěch má zvláštní vlastnost,
čím víc ho krmíš, tím větší má hlad.

Kolem poledne přišel přítel.
Zaklepal dvakrát,
potřetí už jen počkal.

„Máš něco k pití?“
zeptal se.

Nalila jsem mu sklenici deště.
Byl z minulého týdne, takový měkčí.

Pil pomalu,
jako by nechtěl ublížit žízni.

Dlouho jsme seděli.

Pak si všiml té misky.

„Copak tam schováváš?“

„Jen kousek odpoledne,“
odpověděla jsem.

„Ještě není hotové.“

Přikývl.

„To je dobře.
Nedozrálá odpoledne bývají kyselá.
A večer po nich bolí měsíc.“

„To jsem nevěděla.“

„Ani já,“ řekl.
„Ale jednou se mi to zdálo.
A od té doby si dávám pozor.“

Když odcházel,
zapomněl si u mě
své ticho.

Je už třetí den.

Pořád neví,
že zůstalo.



pondělí 6. července 2026

Zítřejší ráno

 


 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

přivázat vítr,
aby se večer
vrátil sám.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi i tam,
kde je příliš mnoho lidí,

a sedává vedle vás
jako někdo,
koho si nemůžete vybavit.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl prázdnou sklenici,

opatrně,
jako by byla plná.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.
„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„myslím, že lidé dělají chybu,

když si představují,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

Podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Řeky počkají,
až přejdeš most.

Ptáci zpívají,
i když je nikdo neposlouchá.

Chvíli jsme jen stáli.

Pak jsem otevřela sklenici.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
se rána vracejí
o něco méně prázdná.




sobota 4. července 2026

Obyčejný den

 

Je obyčejný den.
Z pryskyřice tiše
odkapává medový čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
odpočívá dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách borovic a smrků
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím
spravovat samotu.

Vracíš se
provoněný jehličím.

Nevím,

kdo se koho dotkl.

Ty stromů,

nebo stromy
na okamžik
uvěřily člověku.



pátek 26. června 2026

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.



Telátka u napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi stébly
doznívá světlo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházely po jedné,
jako telátka od napajedla.

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

Zůstalo ticho.





středa 24. června 2026

Krajina ještě dýchá

 

Na konci louky stojí starý žlab.

Už se z něj nepije.

Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.

Mihotají se v ní mušky a drobná havěť,
dokud se den nezačne ztrácet v trávě.

Ne najednou.

Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vede dolů k potoku.

Z polí přichází chlad.

Z vrby spadl list.

Dlouho se nic dalšího neděje.

Ještě jsou vidět meze,
hromada klestí
i bílý kmen břízy.

V okraji světla
liška se mihne u cesty.

Pak už jen tuším,
krajina dýchá.