Telátka u napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez vysvětlení.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi dvěma závany větru
chvěje se stéblo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházejí po jedné,
jako telátka od napajedla...

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

A pak ticho.

Pořád někde tady

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses zastavil.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že ses uměl zastavit skoro všude.

Jednou kvůli střepu na cestě.
Jindy kvůli kameni,
v němž ses rozhodl najít trilobita.

Někdy to bylo něco tak nepatrného,
že jsem to uviděla
až díky tobě.

Šla jsem dál.

Jenže krok
se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se
a dívala se na ně.

A na okamžik
jsem čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím, co.

Možná jen to,
že svět se umí na chvíli
ztišit jinak.

To mi chybí.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě není vidět.

Krajina ještě dýchá

 

Na konci louky stojí starý žlab.

Už se z něj nepije.

Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.

Mihotají se v ní mušky a drobná havěť,
dokud se den nezačne ztrácet v trávě.

Ne najednou.

Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vede dolů k potoku.

Z polí přichází chlad.

Z vrby spadl list.

Dlouho se nic dalšího neděje.

Ještě jsou vidět meze,
hromada klestí
i bílý kmen břízy.

V okraji světla

liška se mihne u cesty_

pak už jen tuším,
krajina dýchá.

Vůně smoly

Na mezi pod starou hrušní.

Říjen si skládá světlo
do dlouhých záhybů
a vzduch je tak průzračný,
že by se jím dalo prohlédnout
až na dno vlastních myšlenek.

Na strništi postávají vrány,
jako by něco hlídaly,
co už dávno odešlo.

Vítr probírá suché listí
a vybírá z něj
jen tenký šelest.

Potok za mezí
si mumlá pro sebe.

Voda nikdy nevysvětluje,
proč se vrací na stejná místa.

Nad stodolami se vznáší kouř
a večer jej pomalu rozpouští.

Den se zmenšuje.

Ne náhle,
spíš jako když ovce
jedna po druhé mizí za horizontem.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,

pak o těch,
které šly samy skrze nás.

Má večer vlastní dech?

Někdy se zdá,
že prochází kolem
bez jediného zvuku,

a přece je po něm
všechno o trochu tišší.

Pole chladne.

Hlína přijímá tmu.

Nosíš mi v kapsách vůni smoly.

Já tobě ticho,
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.

Od mechu tichosti

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde se začínají stráně zelenat
a končí hluk.

Nechala vítr
rozčesat myšlenky.

A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.

Poté bych vystoupala
až k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila si od oblohy šířku.
Od hor klid.
Od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom znovu dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka bych se naučila vytrvalosti.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst
i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak  první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcují krajinu.

Krása není ve věcech,
které trvají navěky,

ale v těch,
které se každý den znovu rodí.

Pak bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece než ráno bohatší.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.

Večer na mezi

Na mezi stál starý kbelík.
Promáčknutý.
Nakřivo.

Už dávno nesloužil tomu,
k čemu byl vyroben.

Rostly kolem něj kopretiny,
jako by si ho krajina
pomalu přivlastňovala.

Seděla jsem opodál v trávě.
Den ještě neskončil,
ale už o tom uvažoval.

Potok za olšinou
občas zachytil světlo
a poslal ho dál.
Jako zprávu,
kterou nikdo nemusí číst.

Nad polem létaly vlaštovky.
Tak nízko,
že se zdálo,
že hladí vzduch.

Od lesa přicházela vůně
nahřátého jehličí.

A někde v dálce
štěkal pes.
Ne naléhavě.
Jen aby svět věděl,
že tam je.

Dívala jsem se na starý kbelík
a napadlo mě,
že stárnutí možná není
jen ubývání.

Možná je to také
pozvolné splývání
s tím,
co člověk celý život míjel.

Kopretiny se pohupovaly ve větru.
Vlaštovky klesaly níž.
Večer se opřel o stráň.

A všechno vypadalo tak obyčejně,
až to bylo krásné.

Když jsem odcházela,
kbelík zůstal na svém místě.
Kopretiny také.

Jen jsem měla pocit,
že si odnáším něco,
co se nedá vzít do rukou.

Zapomenuté pírko

V trávě leží ztracené pírko.

Vítr s ním občas pohne,

aby si nemyslelo,

že je samo.