Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.
A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a znovu položil na oblohu.
„Může se světlo unavit?“ zeptala jsem se.
„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zůstáváme dlouho ve stínu.“
Sedli jsme si na lavičku u cesty
a ticho si přisedlo k nám.
Měla jsem ráda jeho mlčení.
Nebyla v něm prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.
„Lidé často hledají pravdu,“ řekl,
„jen aby ji zavřeli do krabice
a připsali k ní své jméno.“
„A co s ní pak dělají?“
„Říkají, že ji našli.“
„A přitom?“
Podíval se do korun stromů.
„Možná celou dobu
hledala ona nás.“
„Myslíte, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.
Tiše se zasmál.
„To by byla nuda.“
„Proč?“
„Přestali bychom se překvapovat.
A možná bychom přestali hledat.“
Zvedl ze země malý kámen
a chvíli ho obracel v dlani.
„Co vidíte?“
„Kámen.“
„A já něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu zůstane i potom.“
„Takže něco, co nás přežije?“
Pokrčil rameny.
„Možná nejde o to,
že něco trvá věčně.“
Přejel prstem po kameni.
„Možná stačí,
když se na okamžik dotkneme něčeho,
co nás přesahuje.“
Vítr pohnul větvemi.
Mraky se rozestoupily
a na cestu dopadlo světlo.
Najednou mě napadlo,
že některá setkání nepřicházejí proto,
aby nám dala odpovědi.
Jen tiše otevřou dveře
a rozsvítí v nás místnost,
do které jsme už dávno nevstoupili.
