Kabátek barvy švestek

Slunce pomalu klesalo za obzor
a cesta přede mnou se rozpíjela do šera.

Pak se v mlze cosi pohnulo.

Vyšla z ní žena.
Měla kabátek barvy přezrálých švestek
a v ruce tenkou větvičku.

„Nevíte náhodou,
kudy se chodí do míst,
kam nikdo ještě nešel?“

„To záleží,“ řekl jsem

„Na čem?“ zeptala se.

„Jestli tam jdete hlavou,
nebo nohama.“

Usmála se.

„A vy chodíte čím?“

„Většinou omylem.“

Sedla si na kámen
a kreslila větvičkou do prachu.

„Proč lidé neposlechnou
to první, co je napadne?“

„Protože si to začnou rozmlouvat.“

„A čemu nakonec dají přednost?“

„Tomu, co znají.“

Mlčela.

„A co děláte vy,
když nevíte, kterou cestou?“

Podíval jsem se před sebe.

„Čekám, jestli se některá nepohne.“

Zvedla oči.

„A pohne se?“

„Občas.“

Odložila větvičku
a vstala.

„Tak pojďte.“

„Kam?“

Ukázala do mlhy.

„To právě nevíme.“

Vykročila.

Chvíli jsem zůstal stát.

Pak jsem šel za ní.

U starého sadu

 

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.

„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

„A co když ne?"

Usmál jsem se.

„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Pozorovala trávu pod stromem.

„Našel jste někdy takovou chvíli?"

„Ano."

Zamyslel jsem se.

„Nebyla výjimečná."

Otočila se ke mně.

„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

„A to stačilo?"

„Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl, 
zůstalo jen šumění větví.

„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.

„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

„Možná máte pravdu," přikývla.

Stíny mezi stromy se prodlužovaly.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal ještě sedět.

Ne proto, že bych nechtěl jít dál.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Jsou místem,
kam jsme došli.

Na co čekáte?

Šel jsem po pěšině,
která vedla
snad někam.

Uprostřed seděla žena
a loupala z ticha
tenké šupiny odpoledne.

Posadil jsem se opodál.

Chvíli mezi námi nic nebylo.

„Na co čekáte?“

Neodpověděla.

Jen nastavila dlaň,
jako by zkoušela,
co unese vzduch.

Nad loukou pluly
mraky.

Stíny
se zachytávaly
o vrcholky trávy.

O kus dál stála hrušeň
s rozpukanou kůrou.

Pár plodů leželo v trávě.

Nikdo pro ně nepřišel.

Z okraje louky
se ozval strnad.

Několik tónů.
Pak zase nic.

Usmála se.

„To byl on.“

Čekali jsme,
jestli zazní znovu.

Slunce se zatím posunulo níž.

Žena vstala
a rukou si rozčísla vlasy.

Mezi klasy
kus cesty jsme šli ještě spolu.

Vedle tebe

 

Možná jsem byl jen unavený

z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,

než svět potřeboval.

 

Říkali,

že části ze mě

už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Zůstala po tom místa,
kam jsem se už neuměl vrátit.

 

Byly noci,

kdy jsem se díval na hvězdy

a připadalo mi,

že vesmír je příliš veliký,

aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,

což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,

co připomínalo prach z komety.

Ale tvrdila,

že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad

mě překvapilo,

že někdo schovává

tajemství do těsta.

Podívala se na mě

a řekla:

„Vy jste ten,

kdo se snaží přijít na to,

proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A vy?“

„Já jsem se rozhodla

dnes nic neřešit.“

„A co budete dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,

co říct.

„Myslím,

že to stačí pro začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo znal něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Stačí kus prostoru,

kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Zdálo se mi, že by to mohlo stačit.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,

kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

 

A v tu chvíli jsem věděl,

že některé cesty

nejsou o místech.

Vedou k někomu.

Kabát z map

 

Probudil jsem se brzy ráno
a zjistil,
že hodiny na stěně
počítají něco jiného než čas.

Nejdříve jsem je nechal být.
Každý má přece právo
na vlastní způsob měření.

Potom jsem obešel pokoj
a pozdravil předměty,
které se mnou bydlely déle
než někteří lidé.

„Dobré ráno, hrnku,“ řekl jsem.
„Spalo se ti dobře?“

Na hrnku se nepatrně zachvělo světlo
a já usoudil,
že odpověď byla příznivá.

Jen staré křeslo mlčelo.
To mě trochu znepokojilo,
protože obvykle vědělo nejvíc
o věcech, které jsem nikdy neřekl.

Na parapetu leželo peříčko,
které tam večer nebylo.

Vedle něj malý lístek:

„Přišla jsem si pro vzpomínku,
kterou jste zapomněl odložit.“

Podepsán nebyl nikdo.

V tom se ozvalo zaklepání
ze skříně,
ačkoli skříň neměla dveře
už několik let.

Opatrně jsem k ní přistoupil.

Uvnitř seděla žena
v kabátě ušitém z map neznámých krajin.

„Nebojte se,“ řekla.
„Nejsem ztracená.
Jen hledám cestu,
která ještě nebyla vymyšlena.“

Zeptal jsem se jí,
co dělá v mé skříni.

Pokrčila rameny.

„Někdy se nejkratší cesty
schovávají na nejméně vhodných místech.“

Přijal jsem to bez většího překvapení.

Pozval jsem ji tedy na čaj
a ona se omluvila,
že nemůže zůstat dlouho.

„Musím navštívit jeden mrak.
Už několik dní předstírá,
že je hora.“

Když odešla,
pokoj vypadal stejně jako dřív.

Jen na křesle se objevila
drobná nit.
Nikam nevedla.

A hodiny na stěně
se konečně rozběhly.

Ukazovaly okamžik,
který právě přicházel.

Pod starou vrbou

Ráno přicházelo pomalu.

Na kameni u řeky
ležela kapka rosy
a v ní kus oblohy.

Vánek rozvoněl trávu
a voda odnášela
stíny větví.

Sedla jsem si
pod starou vrbu.

V tom tichu
se na chvíli vrátilo
něco, co bylo dávno pryč.

Vysoko nad hladinou
přecházeli ptáci.

Jeden se na chvíli oddělil
od ostatních
a potom je znovu našel.

Když jsem vstala,
slunce už bylo výš.

Vrba zůstala u řeky.

Jen její stín
šel chvíli se mnou.

U potoka

Vítr sestoupil z kopců
a na chvíli se ukryl
v koruně borovice.

Pak pokračoval dál.

U potoka ležel kámen,
napůl ve vodě,
napůl na slunci.

Sedla jsem si vedle něj.

Voda spěchala,
jako by někde
na ni čekal čas.

Kámen nikam nešel.

Dlouho jsem se dívala,
jak kolem něj
proud hledá svou cestu.

Nad údolím
přeletěl pták.

Nevěděl,
že ho pozoruji.

Jen na chvíli
změnil tvar oblohy.

Letěl tak lehce.