Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích snivá krajina dřímá.
Za oknem zvon z dálky vzlyká,
noc zvolna na krajinu dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho padá mezi rovy.

Temný jako podzim je svit měsíce.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Helene Grimaud - Ravel concerto in G Major 

Kde dupou zající

 

Ten den jsme opustili svoje samoty,
loudali se stezkou,
praskajícím houštím,
tam, kde dupou zajíci.

Ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný neklid v ostrůvcích přítmí
s tisíci drobnými střety,
drsná, nestrojená krása, přirozenost.

V mechu se ztrácely naše kroky
jako by země je chtěla utišit,
a dech se mísil s vůní hlíny,
vlhké a staré jako vzpomínky.

Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,  
šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady,
jen klouzat a být...

Znenáhla, kraj rozsvítily žluté klasy a země
splynula v azuru s oblaky.
V tichu hlubším než všechna ticha, před námi
rozlehlý svět se rozprostřel..

 

Katie Melua - Fields Of Gold

 

Unvorsum

 

Zdálo se mi, že dotýkám se Nekonečna.

 

Lehce zvolna nebem plují... rozfouknutý
vesmír v růži z mlhoviny,
houpavě zvlněné flotily
hvězd nad ouvratěmi,
majáky pulsarů a myriády galaxií,
matematické struktury s přesahem reality,
suma všech otázek a odpovědí,
iluze ilustrovaných lidí...

Možná tajemné místo, kde i bůh bloudí?

 

_

Kámen i hvězda vnímají podobně... ale proč,
proč mě svírá úzkost až hořím?
 
Mám tak málo času dotknout se Čehosi,
snu z dětství,
i když již vím,
nejspíš není,
nikdy nebyl v dosahu možností.
                             
V dlaních mi praskla bublina,
a já nedokážu pochopit, co se s ní stalo.

O kolik víc je celý vesmír?

_

V příkopu Mléčné dráhy stojí kamenná chalupa,
kryje ji zelený háj,
bílá letící oblaka,
a vodopád hlasů
pěnic a skřivanů.

Na střechu, sluncem pálenou, tiše, jemně

padají okvětní lístky jabloně,
třešní.

Ve světnici tlukot srdcí, úsměv,
prosvětluje víc,
než v nekonečnu hvězdy. 

 

_

Život ani smrt neznamenají nic... snad

láska,

neprochází smrtí,
buď je, nebo není,

a přece může vyrůst ve Věčnost!

_

 

"Comptine d'un autre été" Amelie - Piano Orchestral 

Amazonka

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 1. Korintským 13:3

+++++++

 

 

Nikam již nespěchám.
Dosud však nechci vrátit,
snad Bohu,
čas propůjčený k žití.

Putuji dál –
jako Amazonka.

Odsud, z míst,
kde slunce ani nebe není,

nevidím růže,
neslyším slavíka.

Jen vítr šumí a naříká.

Propastná tůně z hlubin volá,
a všechny příboje, vlnobití
se přese mne valí.

 

Toužím zapečetit paměť, 

dojít tiše, mlčky
k prastarým dnům,

 

kdy země nás neznala,
v křečích a bolestech

rodila se z chaosu,

 

a začít snad znovu....

Ohé-ohé-ohá! 

 

 

 

 

 

 

Pomme - les séquoias 

 

Pěkný podvečer.

 

Přeji pěkný podvečer. 

Mívám volné pátky, tedy i dnes, a tak jsem se vydala na výlet po okolí obce Vonoklasy. Ušla jsem asi 11 kilometrů, cesta byla příjemná a stála za to, tu a tam mě minulo několik cyklistů na gravelových kolech, jinak po celou dobu jsem byla úplně sama, jen moje srdce, oči, nohy... Slunce hřálo, svítilo, jemně pofukoval vítr, na nebi se tu a tam vzdouvala oblaka... výhledy byly překrásné... chvílemi jsem měla pocit, jako by dálka se občas srazila na pouhý dotek dlaní, v tu chvíli bylo lze na všechno zapomenout... život mi připadal krásný a laskavý...

 

 

 

 

Že tu

 

Ptáš se mě, co hledám?
Únik. Odsud. Z různých míst.
Před strachem, samotou, prázdnem.
Před tím, že nedělám, co bych chtěla,
z čeho bych měla hřejivou radost.
Že prodávám své dny... smích.


Hledám dech v úžlabí strání
ve smrkovém kolébání
mezi stromy chomáče dlouhé trávy
bublavý potok a Vlčí propast
zvlněnou dálku Mléčné dráhy
protilehlý čas
vítr když hraje si
že tu
že tam

do končin a ještě mnohem dál

 

 

Tobě...

 

Kdybych měla vyjevit své city, ponejprv opustím
stezku osamělosti,
vystoupám s pokornou žádostí k vrcholu v oblacích,
půjčím si bílou a modř oblohy,
poprosím slunce o zlatou nit...

pak sestoupím dolů__
v údolí, pro vlhkost potoků
a hebkost trávy,
ulehnu pod dub pokrytý květy jabloní,
nechám se povznášet vůní k hvězdnému krajkoví...

a až se vrátím, srdcem bohatší o poznání,
v dlaních nabídnu ti kousek nesmrtelnosti_  lásky 

 

 

 __

Black (Colin Vearncombe) - Wonderful Life