Daleko

 

Vyšla jsem si večer na kopec.

Chtěla jsem se podívat,
jestli odtud budou hvězdy
vypadat blíž.

Nevypadaly.

Byly stejně vzdálené,
jen jich bylo najednou víc.

Krajina pode mnou
pomalu tmavla
v modravém šeru.

V údolí ležely
poslední světlé pruhy
a obzor se měnil
v jedinou černou čáru.

Cesta už nebyla skoro vidět.
Ještě chvíli se dala rozeznat,
a pak zmizela i ta.

Dívala jsem se nahoru
a vzpomněla si,
že jsem kdysi věřila,
že tam někdo je.

Toužila jsem mezi těmi světly
najít někoho,
s kým bych si rozuměla.

Někoho,
kdo by se díval
na podobné nebe.

Tehdy mi připadalo,
že by mohl být
kdekoli.

Hvězd bylo přece tolik.

Stála jsem na kopci
a dívala se nahoru.

Jen jsem už nevěděla,
jestli ještě někoho hledám.

Podvečer

 

Potkal jsem ji v podvečer
u řeky.

Měla na sobě modré šaty
a v nich tolik ticha,
že jsem úplně zapomněl,
co jsem jí chtěl říct.

„Vy mě pozorujete.“

„Jen trochu.“

„To se nesluší.“

„Tak se budu dívat jinam.“

„To by byla škoda.“

Mluvili jsme o ničem
a ani jednomu z nás to nevadilo.

Šli jsme podél vody.
Večer pomalu tmavnul.

Najednou se zvedl vítr
a odhrnul jí vlasy z ramene.
Připadalo mi,
že to udělal schválně.

Usmála se
a přistoupila blíž.

„Pojďte,“ řekla.

„Kam?“

Chvíli se dívala proti proudu.

„Ještě nevím.“

Po pár krocích se zastavila.

„Obejmete mě?“

„Smím?“

Položil jsem jí ruce kolem pasu
a čekal na ni.

„Umíte tančit?“

„To nevím.“

„Tak to zkuste.“

Vzal jsem ji za ruku
a udělal první krok.

Pak druhý.

A při třetím už tam nebyla.

Zůstal jsem stát
s její vůní na prstech.

Vítr mezitím zesílil.

Déšť na Alfa Centauri

Šel jsem krajinou,
kterou nikdo nezapsal do map.

V kapse jsem měl
kousek tmy
a hrst usušených hvězd,
které při každém kroku tiše šustily.

Říkali,
že za řekou
už cesta nevede.

Přesto jsem šel.

Voda mi sahala po kotníky
a mezi kameny
se zachytávalo světlo.

Větve se nade mnou skláněly,
jako by si něco šeptaly.
Nerozuměl jsem jim.

Pak se mezi stromy
cosi pohnulo.

A vzápětí jsem ji uviděl.

Ženu od mokré hlíny
s očima plnými bouřek.

Stála přede mnou
jako vzpomínka,
kterou jsem nikdy neměl.

Chtěl jsem něco říct,
ale nevěděl, jak začít.

Nakonec jsem zkusil:

„Jsem přece déšť,
který jste si přála.“

Dotkla se mě.

Jen lehce.

„Myslela jsem,
že budete mokřejší.“

Podíval jsem se na sebe.

„To přijde.“

Chvíli mlčela.

Pak se zeptala:

„Myslíte, že dnes bude
na Alfa Centauri pršet?“

„Těžko říct.
Tamní mraky se prý pohybují
proti směru času.“

„Takže když si vezmu deštník,
zmoknu včera?“

„Obávám se, že ano.
Ale třeba budete mít štěstí.“

„V čem?“

„Že tam zrovna bude svítit.“

A vytáhl jsem z kapsy
jednu hvězdu.

„To je Sírius.“

„Opravdu?“

„Ne.“

Začali jsme se smát.

Déšť zatím nikde.

Mapa místa, které nemělo důvod existovat

 

Kreslil jsem si mapu místa,
které nemělo žádný důvod existovat.

Byl to nepravidelný útvar,
připomínající pokus vesmíru
napodobit lidskou vzpomínku,
jen s několika drobnými chybami
v měřítku a vzdálenostech.

Čáry se ztrácely samy v sobě,
otáčely se kolem neviditelných bodů
a dávaly tvar něčemu,
co možná teprve hledalo, čím bude,
jestli horou, nebo myšlenkou.

Na okamžik
jsem nevěděl, kam dál.

Právě tehdy se objevila.

Na okraji mého obrazce stála žena.
Byla nejasná,
jako by ji světlo
ještě nedokreslilo.

Spíš naznačená.

Její oči byly plné krajiny,
kterou jsem nikdy nenavštívil,
a přesto jsem měl pocit,
že jsem v ní kdysi žil.

Pousmála se.

„Máte zvláštní výraz,“ řekla.
„Jako byste na něco čekal.“

„Nevím. Možná čekám na odpověď.
Nebo na otázku, která by ji potřebovala.“

Pohlédla na moje dílo.

„To jste vytvořil vy?“

„Samozřejmě.“

Chvíli si ho prohlížela.

„Tady jste měl pokračovat,“ řekla
a ukázala na místo, kde cesta končila.

Podíval jsem se tam.

Vzpomněl jsem si na všechny ty večery,
kdy jsem seděl nad mapou
a přidával jeden kopec za druhým,
jen abych nemusel rozhodnout,
co za nimi bude.

Některé jsem nakreslil dvakrát.
Jeden jsem dokonce třikrát přestěhoval,
protože se mi pokaždé zdál příliš blízko.

Usmál jsem se.

Nevěděl jsem proč.

Možná jsem najednou pochopil,
co mi na té mapě celou dobu chybělo.

Vzal jsem tužku
a vedl cestu dál.

Někam, kam jsem předtím
nechtěl jít sám.

Osamělý modřín

 

Na stráni osamělý modřín
a pod ním stará studánka.

Podzim si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to pomalu,
jako by se bál něco rozlít.

Některé dny voní po jablkách,
jiné po mokrém listí,
a všechny se nakonec ukládají
do stejné zásuvky paměti.

Pamatuj si mě.

Tu stojí kámen,
opatrovník svahu,
jenž celé roky nehnutě sleduje,
jak se krajina mění.

Šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí nebe
z jednoho pole na druhé.

Nad remízkem se loudají mraky,
jako hospodáři cestou domů.

A já přemýšlím o tom,
co jsem ztratila,

pak o tom,
co nacházím,
ale zdráhám se uvěřit.

Odpovědi se schovávají
jako zajíci ve vojtěšce.

Má vítr paměť?

Vrací se přece
na stejná místa –
k oplocenkám,
ke starým hrušním,
i k rozpadlým stodolám.

Krajina si neláme hlavu s budoucností:

rozbahní se,
zmrzne,
rozkvete,
a pokaždé začne znovu.

Mně zůstává ticho,
které se dá na okamžik nabrat do dlaní,

ale nejde ho odložit,

a všechno, co bylo,
se vrací jen tak,

jako dech,
který zapomněl, že patří tělu...

Jednoho večera

Jednoho večera
jsem ji potkal.
Tvrdila,
že zná konec světa.

„A jaký je?“

„Docela obyčejný.“

„To je všechno?“

„Co jste čekal?“

Šli jsme podél řeky.

Na hladině se odrážela světla
a každé z nich
vedlo někam jinam.

„Myslíte,“ zeptala se,
„že věci mají smysl,
i když o něm nevíme?“

„Asi ano.“

„A láska?“

Chvíli jsem mlčel.

„Nevím.“

„Tak proč někdy bolí
tak moc?“

Nevěděl jsem,
co jí na to říct.

Došli jsme k mostu
a když jsem se otočil,
nebyla tam.

Zůstal jsem sám
a díval se na světla
rozptýlená po vodě.

Najednou jsem si vzpomněl
na její první větu.

Možná konec světa
není místo,
kde všechno končí,
ale okamžik,

kdy se něco zavře
navždy.

Návrat

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří tuší,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

„Víte, někdy člověk odejde
a ani neví proč.

Nebo možná ví,
ale po nějaké době zapomene,
kam vlastně stále jde,“ přiznal jsem.

„Neznamená to samotu?“
namítla.

„Snad,“ usmál jsem se.
„Sám ale neznamená
být opuštěný.

Opuštěný je ten,
kdo nevidí,
že i tehdy
se vesmír
kolem něj pohybuje dál.“

A než jsem stačil znovu zachytit její pohled,
zmizela.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,
který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.