Pryskyřice ze stromů
odkapává čas.
Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.
Mezi stébly
ulpěl dech větru.
Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.
Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.
Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.
A noc?
Přichází.
V korunách stromů
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím spravovat samotu.
Vracíš se
s vůní jehličí.
Nevím,
jestli ses dotýkal stromů,
nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.
U starého mostku
roste bez.
Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.
Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.
Právě tady by ses rozhlédl.
Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.
Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.
Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.
Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.
Krok se mi zpomalil.
Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.
Potok pod mostkem
nesl pár listů.
Zastavila jsem se.
A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.
Nevím co.
Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.
Ne velká slova.
Ne rady.
Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.
Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.
A já si najednou uvědomila,
že některé lidi
nenosíme v paměti.
Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.
Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.
Jen tě nevidím.
Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.
Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.
Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.
Mezi stébly
doznívá světlo.
Po zídce přechází stín.
Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.
Jistoty se rozcházely po jedné,
jako telátka od napajedla.
Barvy se noří do hlubších tónů.
Noc si přitahuje okraje krajiny.
Zůstalo ticho.
Na konci louky stojí starý žlab.
Už se z něj nepije.
Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.
Mihotají se v ní mušky a drobná havěť,
dokud se den nezačne ztrácet v trávě.
Ne najednou.
Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vede dolů k potoku.
Z polí přichází chlad.
Z vrby spadl list.
Dlouho se nic dalšího neděje.
Ještě jsou vidět meze,
hromada klestí
i bílý kmen břízy.
V okraji světla
liška se mihne u cesty.
Pak už jen tuším,
krajina dýchá.
Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,
nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.
Šla bych tam,
kde se stráně zelenají
a končí hluk.
Nechala vítr
pročesat myšlenky.
A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.
Poté bych vystoupala k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.
Vypůjčila bych si šířku oblohy,
klid hor
a od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.
Potom znovu dolů.
Do údolí.
Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.
Od potoka bych se naučila vytrvalost.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst i ve stínu.
K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.
Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcí krajinu.
Krása není v tom,
co trvá navěky,
ale v tom,
co se každý den znovu rodí.
Pak bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.
A přece bohatší než ráno.
Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.
Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.
Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.
Touží se o něj podělit.
Stará mapa visí na stěně.
Celé roky poslušně ukazuje,
kde je sever.
Mám podezření,
že už ji to nebaví.
Včera večer
se totiž pootočila.
Jen nepatrně.
O několik stupňů.
Dost na to,
aby se města tvářila zmateně.
Řeky si ničeho nevšimly.
Řeky bývají nad věcí.
Hory také.
Ale silnice byly nervózní.
Některé vedly najednou jinam.
Jiné se ocitly v koncích,
o nichž nikdy neuvažovaly.
Přes noc se situace zhoršila.
Ráno ukazoval sever
někam k prádelníku.
Nejspíš za ponožkami.
Nebo za starým vysavačem.
Těžko říct.
Mapa odmítá podávat vysvětlení.
Visí na stěně
a dělá, že se nic nestalo.
Jen občas zašustí rohem,
jako člověk,
který se snaží nesmát.
Myslím,
že ji nakonec nechám být.
Po tolika letech
má možná právo
jednou za čas
zabloudit.
A kdo ví.
Třeba sever
celou dobu nebyl tam,
kde jsme ho hledali.
