Za vsí vede polní cesta.
Není nejkratší.
Ani nejrovnější.
Po dešti bývá plná kaluží.
V létě prašná.
V zimě tvrdá jako starý chléb.
Přesto po ní lidé chodí.
Už dlouho.
Možná déle,
než si kdo pamatuje.
Když jsem byl malý,
zdála se mi nekonečná.
Dospělí kráčeli vpředu.
Já se loudal.
Sbíral kamínky.
Klacky.
A jednou i rezavý hřebík,
který jsem považoval za poklad.
Děti mívají velkorysou představu o pokladech.
Naštěstí.
Dnes po té cestě chodím sám.
Kaluže jsou menší,
než bývaly.
Nebo jsem větší já.
To se těžko poznává.
U jedné zatáčky roste hloh.
Pamatuji si ho.
Jenže tehdy byl nízký.
Teď je vysoký.
A tak přemýšlím,
jestli se změnil on,
nebo moje vzpomínka.
Na poli za cestou
stojí strašák.
Má klobouk nakřivo.
Nikdo ho neopraví.
Možná proto,
že mu to sluší.
Vítr si pohrává s jeho rukávy.
Strašák vypadá,
jako by chtěl něco říct.
Ale nikdy to nedotáhne do konce.
To se stává i lidem.
Když dojdu na vrchol kopce,
vidím střechy domů.
Komíny.
Zahrady.
A někde mezi nimi
okno,
ve kterém se večer rozsvítí světlo.
Pokaždé stejné.
Pokaždé trochu jiné.
A tehdy si uvědomím,
že domov není místo,
kam člověk přijde.
Domov je místo,
které na něj potichu čeká.
Stejně jako ta cesta.
Rok za rokem.
Bez výčitek.
Bez otázek.
Jen tam leží
a vede krajinou
jako stará věta,
kterou už známe nazpaměť,
a přesto si ji rádi přečteme znovu.
