Zítřejší ráno

 

Vyndala jsem z kapsy
včerejší pondělí

a položila je na parapet

vedle sbírky
nepoužitých ozvěn

na dnešním seznamu stálo

přesadit sever
do většího květináče

narovnat stín
který se cestou domů
někde pomačkal

přivázat vítr
na dlouhou šňůru

aby se večer
vrátil sám

mimochodem

ticho
je velmi společenské

jen nemluví
s každým

když si vás oblíbí

chodí za vámi
i tam
kde je příliš mnoho lidí

a sedává vedle vás

jako někdo
koho si nemůžete vybavit

zrovna když jsem o tom přemýšlela

potkala jsem přítele

kráčel pomalu

v náručí nesl
prázdnou sklenici

opatrně
jako by byla plná

„co to neseš?“
zeptala jsem se

„zítřejší ráno,“
odpověděl

„je ještě křehké“

„a proč je ve sklenici?“

„aby se cestou
nerozlilo“

„to je rozumné,“
řekla jsem

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé

„víš,“
řekl po chvíli

„myslím,
že lidé dělají chybu

když si představují
že svět drží pohromadě
zákony“

„a čím tedy?“
zeptala jsem se

„drobnými ohledy“

třeba tím
že stromy
neupouštějí listí najednou

že řeky
počkají
až přejdeš most

že ptáci
zpívají
i když je nikdo neposlouchá

dlouho jsem nic neříkala

pak jsem otevřela sklenici

zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev

od té doby

svítá vždycky
o trochu dřív

když jdeme spolu.

Obyčejný den

 

Je obyčejný den.
Z pryskyřice tiše
odkapává medový čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
odpočívá dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách borovic a smrků
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím
spravovat samotu.

Vracíš se
provoněný jehličím.

Nevím,

jestli ses dotýkal stromů,

nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.

Pořád někde tady

 

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.

Telátka u napajedla

 

Na návrší kamenná zídka, za ní pastvina.

Září si rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě,
až člověka napadne,
že se věci dějí bez důvodu.

Šípky věší na křoví červené lampiony,
stráň si protahuje záda po horkém odpoledni,
špačci přelévají oblohu
z pole na pole.

Mezi stébly
doznívá světlo.

Po zídce přechází stín.

Mlčeli jsme o cestách,
které jsme nešli,
pak o těch,
které šly skrze nás.

Jistoty se rozcházely po jedné,
jako telátka od napajedla.

Barvy se noří do hlubších tónů.

Noc si přitahuje okraje krajiny.

Zůstalo ticho.

Krajina ještě dýchá

 

Na konci louky stojí starý žlab.

Už se z něj nepije.

Jen déšť v něm občas nechá trochu vody
a oblohu obrácenou vzhůru nohama.

Mihotají se v ní mušky a drobná havěť,
dokud se den nezačne ztrácet v trávě.

Ne najednou.

Nejdřív zmizí lesk z kamenů,
pak z pavučin mezi stébly
a nakonec i z pěšiny,
která vede dolů k potoku.

Z polí přichází chlad.

Z vrby spadl list.

Dlouho se nic dalšího neděje.

Ještě jsou vidět meze,
hromada klestí
i bílý kmen břízy.

V okraji světla
liška se mihne u cesty.

Pak už jen tuším,
krajina dýchá.

Tečky

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde se stráně zelenají
a končí hluk.

Nechala vítr
pročesat myšlenky.

A mraky,
ať odnesou vše,
co není důležité.

Poté bych vystoupala k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila bych si šířku oblohy,
klid hor
a od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom znovu dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka bych se naučila vytrvalost.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak  první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcí krajinu.

Krása není v tom,
co trvá navěky,

ale v tom,
co se každý den znovu rodí.

Pak bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.

Zapomenuté pírko

V trávě leží ztracené pírko.

Vítr s ním občas pohne,

aby si nemyslelo,

že je samo.