Osamělý modřín

Na stráni osamělý modřín a pod ním stará studánka

Říjen si přelévá světlo z dlaně do dlaně
a dělá to tak pomalu
jako by se bál něco rozlít

některé dny voní po jablkách
jiné po mokrém listí
a všechny se nakonec uloží
do stejné zásuvky paměti

poslouchej a pamatuj si mě

tu kámen
opatrovník svahu
jenž celé roky nehnutě sleduje
jak se krajina mění a přetváří

a šípkové keře zapalují drobné ohně
na okrajích mezí
a vrány přenášejí večer
z jednoho pole na druhé

nad remízkem se loudají mraky
těžké a zamyšlené
jako hospodáři cestou domů

přivírá noc pomalu víčka luk

a já přemýšlím o tom
co člověk ztratí
aby mohl něco najít

pak o tom
co najde
a stejně tomu neumí uvěřit

odpovědi se schovávají

jako zajíci ve vojtěšce

má vítr paměť?

vrací se přece
na stejná místa
k oplocenkám
ke starým hrušním
i k rozpadlým stodolám

krajina si neláme hlavu budoucností

rozbahní se
zmrzne
rozkvete
a pokaždé začne znovu

... již se mnou nejsi...

a tak mi zůstává ticho

které se dá na okamžik nabrat do dlaní
ale nejde si ho odnést domů

a všechno, co bylo
se vrací jen tak

jako dech
který zapomněl, že patří tělu...

Telátka od napajedla

 

Na návrší kamenná zídka a za ní pastvina

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě
až člověka napadne
že všechna moudrost možná začíná u věcí bez vysvětlení

sbírej a schovávej mě

tu stéblo
strážce krátkého závanu
jenž přebývá mezi dvěma poryvy větru

a šípky rozvěšují po křovinách červené lampiony
a stráň si protahuje záda po horkém odpoledni
a havrani přelévají oblohu
z pole do pole

nad lesem se převalují oblaka
kulatá jako myšlenky
které nikam nespěchají

přitahuje si noc okraje krajin

... mlčeli jsme o cestách
které jsme nešli
pak o těch
které šly samy skrze nás...

jistoty se rozcházejí po jedné

jako telátka od napajedla

má soumrak dlaně?

když přichází
dotýká se všeho stejně
starých pařezů
kopřiv
i kamenů vyoraných z hlíny

krajina nezná zdvořilé chování

roste
uschne
vrací se
a nikomu se neomlouvá

i když již se mnou nejsi

nosíš mi v kapsách semena bodláků

já tobě ticho
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.

Opuštěnky

 

Ne každá láska je krásná, někdy je neopětovaná, umlčená, zatlučená.

Je až s podivem, že vůbec vznikla, je jako stéblo trávy, co vytrčí z asfaltu uprostřed silnice...

Má mě rád?

Kostelík a víska v poli,
pod jabloní dívka stojí.
V dlani kvítek, tichý hlas:

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Chmuří se nebe, den pohasíná,
v červáncích zamlklá krajina dřímá.
Z věže zvon teskně vzlyká,
noc zvolna na celý kraj dýchá.

Má mě rád?

Nemá mě rád?

Stín se snáší nad úvozy,
ticho lehá do údolí.

Chladný jako podzim je svit měsíce...

Helene Grimaud - Ravel concerto in G Major 

Kde dupou zající

 

Ten den jsme opustili svoje samoty,
loudali se stezkou,
praskajícím houštím,
tam, kde dupou zajíci.

Ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný neklid v ostrůvcích přítmí
s tisíci drobnými střety,
drsná, nestrojená krása, přirozenost.

V mechu se ztrácely naše kroky
jako by země je chtěla utišit,
a dech se mísil s vůní hlíny,
vlhké a staré jako vzpomínky.

Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,  
šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady,
jen klouzat a být...

Znenáhla, kraj rozsvítily žluté klasy a země
splynula v azuru s oblaky.
V tichu hlubším než všechna ticha, před námi
rozlehlý svět se rozprostřel..

 

Katie Melua - Fields Of Gold

 

Unvorsum

 

Zdálo se mi, že dotýkám se Nekonečna.

 

Lehce zvolna nebem plují... rozfouknutý
vesmír v růži z mlhoviny,
houpavě zvlněné flotily
hvězd nad ouvratěmi,
majáky pulsarů a myriády galaxií,
matematické struktury s přesahem reality,
suma všech otázek a odpovědí,
iluze ilustrovaných lidí...

Možná tajemné místo, kde i bůh bloudí?

 

_

Kámen i hvězda vnímají podobně... ale proč,
proč mě svírá úzkost až hořím?
 
Mám tak málo času dotknout se Čehosi,
snu z dětství,
i když již vím,
nejspíš není,
nikdy nebyl v dosahu možností.
                             
V dlaních mi praskla bublina,
a já nedokážu pochopit, co se s ní stalo.

O kolik víc je celý vesmír?

_

V příkopu Mléčné dráhy stojí kamenná chalupa,
kryje ji zelený háj,
bílá letící oblaka,
a vodopád hlasů
pěnic a skřivanů.

Na střechu, sluncem pálenou, tiše, jemně

padají okvětní lístky jabloně,
třešní.

Ve světnici tlukot srdcí, úsměv,
prosvětluje víc,
než v nekonečnu hvězdy. 

 

_

Život ani smrt neznamenají nic... snad

láska,

neprochází smrtí,
buď je, nebo není,

a přece může vyrůst ve Věčnost!

_

 

"Comptine d'un autre été" Amelie - Piano Orchestral 

Amazonka

A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 1. Korintským 13:3

+++++++

 

 

Nikam již nespěchám.
Dosud však nechci vrátit,
snad Bohu,
čas propůjčený k žití.

Putuji dál –
jako Amazonka.

Odsud, z míst,
kde slunce ani nebe není,

nevidím růže,
neslyším slavíka.

Jen vítr šumí a naříká.

Propastná tůně z hlubin volá,
a všechny příboje, vlnobití
se přese mne valí.

 

Toužím zapečetit paměť, 

dojít tiše, mlčky
k prastarým dnům,

 

kdy země nás neznala,
v křečích a bolestech

rodila se z chaosu,

 

a začít snad znovu....

Ohé-ohé-ohá! 

 

 

 

 

 

 

Pomme - les séquoias 

 

Pěkný podvečer.

 

Přeji pěkný podvečer. 

Mívám volné pátky, tedy i dnes, a tak jsem se vydala na výlet po okolí obce Vonoklasy. Ušla jsem asi 11 kilometrů, cesta byla příjemná a stála za to, tu a tam mě minulo několik cyklistů na gravelových kolech, jinak po celou dobu jsem byla úplně sama, jen moje srdce, oči, nohy... Slunce hřálo, svítilo, jemně pofukoval vítr, na nebi se tu a tam vzdouvala oblaka... výhledy byly překrásné... chvílemi jsem měla pocit, jako by dálka se občas srazila na pouhý dotek dlaní, v tu chvíli bylo lze na všechno zapomenout... život mi připadal krásný a laskavý...