Křídla nad mezí

 

Na mezi zůstalo teplo
po odpoledním slunci.

Stébla trávy se nehýbala
a nad polem kroužil jediný pták.

Z dálky přicházel večer.

Šel pomalu,
bez jediného kroku,
a přesto byl každou chvíli
blíž.

A já tam ještě chvíli zůstala.

Bylo mi dobře.

Nad ouvratěmi

Září si pomalu rozepíná
poslední knoflíky
a tráva voní,
jako by léto
ještě neskončilo.

Stráň si protahuje záda
po horkém odpoledni
a šípky na mezi rozvěšují
po křovinách červené lampiony.

Havrani přelévají nebe
z pole do pole.

Nad špičkami stromů
se převalují oblaka.

Večer přitahuje okraje krajiny

a světlo mizí
mezi brázdami.

Hvězdy vycházejí
nad ouvratěmi.

Na střeše garáže

 

Našel jsem ji v noci
sedět na střeše garáže
a počítat hvězdy.

„Kolik jich už máte?“

„Nevím. Ale chtěla bych vědět,
jestli některá nechybí.“

Vzdálených sluncí bylo na obloze tolik,
že se v nich dalo
snadno ztratit.

Podal jsem jí svůj hrnek s čajem.

„A našla jste nějakou?“

„Jednu.“

„Chybějící?“

„Ne. Přebytečnou.“

Žádná z nich však nevypadala,
že by tam byla navíc.

„Jak to poznáte?“

„Ta nová na mě blikla.“

„Normálně blikají.“

„Já vím.“

Seděli jsme vedle sebe
a dívali se na hvězdnou oblohu.

„Myslíte, že někde existuje
planeta podobná té naší?“

„Určitě,“ řekl jsem.

„A možná na ní někdo právě teď
sedí na střeše garáže
a dívá se k nám?“

Naklonil jsem se k ní.

„To už je trochu moc.“

Pokrčila rameny.

„Vesmír je dost velký na to,
aby v něm byla náhoda
docela obyčejná věc.“

Mlčeli jsme.

Pak ukázala.

„Vidíte tamhle tu hvězdu?“

„Kterou?“

Zvedla prst o kousek výš.

„Tu, co tam včera nebyla.“

Hledal jsem ji.

„Jste si jistá?“

Usmála se.

„Ne.

Ale je hezké,
když si člověk občas
není jistý správně.“

Kopec

Ten kopec tam stál
už od rána
a vypadal,
že na něco čeká.

Tráva se na něm
lehce vlnila
a jednotlivá stébla
se občas sklonila,
jako by naslouchala
něčemu, co přicházelo
z hlíny.

V dubových větvích
se ozývalo šumění.

Možná vítr.
Možná špačci.

„Tak už něco řekni,“
pomyslela jsem si.

Ale kopec mlčel.

A já nevěděla,
jestli jsem přišla
povídat si s ním,
nebo sama se sebou.

Sedla jsem si do trávy,
dívala se do údolí
a začaly se vynořovat
vzpomínky.

Jedna byla modrá.
Druhá voněla po dešti.
Jiná v sobě měla
čísi hlas.

V korunách stromů
doznívalo světlo.
Ptáci ještě přelétali
z místa na místo.

Údolí vydechlo chlad.

Přemýšlela jsem o tom,
že svět je takový.

Nic v něm na mě nečeká.

Nemusím mít odpověď.

Jen chvíli sedět
kdekoli v trávě

a dívat se,
jak se stébla
ve větru zvedají
a zase sklánějí.

 

Ke slunci

Bylo pozdní odpoledne
a vzduch se skoro nehýbal.

Šel jsem tam bez zvláštního důvodu.

Seděla opodál
a mezi prsty obracela
stéblo trávy.

Uplynul nějaký čas, než se zeptala:

„Co myslíte, že drží člověka při životě?“

„Nevím.

Snad je to proud.“

„Proudění?“

„Tichá síla,
která nikam nespěchá,
a přesto
všechno uvádí do pohybu.“

„Máte na mysli tu,
co probouzí semeno
pod zemí,

protéká stromem
až do koruny,

vrací vodu
do mraků

a nese ptáka
při jeho letu?“

„Ano.

A v člověku
se jednoho dne ztiší
a začne se ptát,
kam vlastně teče.“

Natočila se ke mně.

„Takže příroda myslí?“

„Možná.“

„A my?“

Neodpověděl jsem hned.

„Jsme jen její způsob,
jak se podívat sama na sebe.“

Slunce mezitím
kleslo níž
a stín stromu
se nepatrně prodloužil.

„Ale proč jste přišel
právě sem?“

„Nevím.

Hledal jsem vás.“

„A našel?“

„Přímo naproti.“

Lehce se usmála.

„Tak to jsme měli
oba štěstí.“

„Proč?“

„Mohli jsme se minout.“

Pak se ve větvích
pohnul vzduch

a stéblo trávy
mezi jejími prsty
se na okamžik
naklonilo ke slunci.

Kabátek barvy švestek

Slunce pomalu klesalo za obzor
a cesta přede mnou se rozpíjela do šera.

Pak se v mlze cosi pohnulo.

Vyšla z ní žena.
Měla kabátek barvy přezrálých švestek
a v ruce tenkou větvičku.

„Nevíte náhodou,
kudy se chodí do míst,
kam nikdo ještě nešel?“

„To záleží,“ řekl jsem

„Na čem?“ zeptala se.

„Jestli tam jdete hlavou,
nebo nohama.“

Usmála se.

„A vy chodíte čím?“

„Většinou omylem.“

Sedla si na kámen
a kreslila větvičkou do prachu.

„Proč lidé neposlechnou
to první, co je napadne?“

„Protože si to začnou rozmlouvat.“

„A čemu nakonec dají přednost?“

„Tomu, co znají.“

Mlčela.

„A co děláte vy,
když nevíte, kterou cestou?“

Podíval jsem se před sebe.

„Čekám, jestli se některá nepohne.“

Zvedla oči.

„A pohne se?“

„Občas.“

Odložila větvičku
a vstala.

„Tak pojďte.“

„Kam?“

Ukázala do mlhy.

„To právě nevíme.“

Vykročila.

Chvíli jsem zůstal stát.

Pak jsem šel za ní.

U starého sadu

 

Potkali jsme se u cesty,
která vedla podél starého sadu.

Nevím, proč jsem tam tehdy šel.
Prostě jsem zabočil.

Seděla pod jabloní
a v dlaních obracela spadané listy.

„Proč si myslíte, že lidé pořád něco hledají?"

Řekla to tiše,
jako by se neptala mě,
ale večera kolem nás.

„Možná proto, že věří,
že někde čeká to, co jim chybí."

„A co když ne?"

Usmál jsem se.

„Pak možná nehledáme věci,
ale chvíle, ve kterých jsme byli blízko sami sobě."

Pozorovala trávu pod stromem.

„Našel jste někdy takovou chvíli?"

„Ano."

Zamyslel jsem se.

„Nebyla výjimečná."

Otočila se ke mně.

„Pamatuji si jen,
že jsem tehdy po dlouhé době
nikam nespěchal."

„A to stačilo?"

„Překvapilo mě,
že ano."

Nad sadem se smrákalo.
V koruně jabloně se ozval pták.
Když utichl, 
zůstalo jen šumění větví.

„Dlouho čekáme na něco,
co všechno změní," řekl jsem.

„A někdy si teprve všimneme toho,
co vedle nás bylo celou dobu."

„Možná máte pravdu," přikývla.

Stíny mezi stromy se prodlužovaly.

Vstala
a vydala se cestou, kterou přišla.

Já jsem zůstal ještě sedět.

Ne proto, že bych nechtěl jít dál.

Jen jsem měl pocit,
že některé okamžiky nejsou začátkem cesty.

Jsou místem,
kam jsme došli.