Probudil jsem se brzy ráno
a zjistil,
že hodiny na stěně
počítají něco jiného než čas.
Nejdříve jsem je nechal být.
Každý má přece právo
na vlastní způsob měření.
Potom jsem obešel pokoj
a pozdravil předměty,
které se mnou bydlely déle
než někteří lidé.
„Dobré ráno, hrnku,“ řekl jsem.
„Spalo se ti dobře?“
Hrnkem nepatrně zachvělo světlo
a já usoudil,
že odpověď byla příznivá.
Jen staré křeslo mlčelo.
To mě trochu znepokojilo,
protože obvykle vědělo nejvíc
o věcech, které jsem nikdy neřekl.
Na parapetu leželo peříčko,
které tam večer nebylo.
Vedle něj malý lístek:
„Přišla jsem si pro vzpomínku,
kterou jste zapomněl odložit.“
Podepsán nebyl nikdo.
V tom se ozvalo zaklepání
ze skříně,
ačkoli skříň neměla dveře
už několik let.
Otevřel jsem ji opatrně.
Uvnitř seděla žena
v kabátě ušitém z map neznámých krajin.
„Nebojte se,“ řekla.
„Nejsem ztracená.
Jen hledám cestu,
která ještě nebyla vymyšlena.“
Zeptal jsem se jí,
co dělá v mé skříni.
Pokrčila rameny.
„Někdy se nejkratší cesty
schovávají na nejméně vhodných místech.“
Přijal jsem to bez většího překvapení.
Pozval jsem ji tedy na čaj
a ona se omluvila,
že nemůže zůstat dlouho.
„Musím navštívit jeden mrak.
Už několik dní předstírá,
že je hora.“
Když odešla,
pokoj vypadal stejně jako dřív.
Jen křeslo mělo na opěradle
drobnou nit.
Nikam nevedla.
A hodiny na stěně
se konečně rozběhly.
Ukazovaly okamžik,
který právě přicházel.
