Ke slunci

Bylo pozdní odpoledne
a vzduch se skoro nehýbal.

Šel jsem tam bez zvláštního důvodu.

Seděla opodál
a mezi prsty obracela
stéblo trávy.

Uplynul nějaký čas, než se zeptala:

„Co myslíte, že drží člověka při životě?“

„Nevím.

Snad je to proud.“

„Proudění?“

„Tichá síla,
která nikam nespěchá,
a přesto všechno
uvádí do pohybu.“

„Máte na mysli tu,
co probouzí semeno
pod zemí,

protéká stromem
až do koruny,

vrací vodu
do mraků

a nese ptáka
při jeho letu?“

„Ano.

A v člověku
se jednoho dne ztiší
a začne se ptát,
kam vlastně teče.“

Natočila se ke mně.

„Takže příroda myslí?“

„Možná.“

„A my?“

Neodpověděl jsem hned.

„Jsme jen její způsob,
jak se podívat sama na sebe.“

Slunce mezitím
kleslo níž
a stín stromu
se nepatrně prodloužil.

„Ale proč jste přišel
právě sem?“

„Nevím.

Hledal jsem vás.“

„A našel?“

„Přímo naproti.“

Lehce se usmála.

„Tak to jsme měli
oba štěstí.“

„Proč?“

„Mohli jsme se minout.“

Pak se ve větvích
pohnul vzduch

a stéblo trávy
mezi jejími prsty
se na okamžik
naklonilo ke slunci.