Je obyčejný den.
Z pryskyřice tiše
odkapává medový čas.
Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.
Mezi stébly
odpočívá dech větru.
Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.
Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.
Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.
A noc?
Přichází.
V korunách borovic a smrků
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím
spravovat samotu.
Vracíš se
provoněný jehličím.
Nevím,
jestli ses dotýkal stromů,
nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.
