Večer u řeky

 

Večer se pomalu usadil na zábradlí mostu.

Nejdřív jen tak nenápadně.

Jako pták.

Pak se rozlil po střechách.
Dotkl se komínů,
které ještě chvíli držely nebe.
Usedl do korun stromů.

A pozvolna se blížil k řece.

Řeka byla tmavší než před hodinou,
ale pořád ještě ne dost,
aby si přestala pamatovat oblohu.

Po proudu plula větev.

Dlouho.

Tiše.

Nikam nepospíchala.

Měla jsem chuť jí závidět.

V oknech na druhém břehu
se postupně rozsvěcela světla.

Některá žlutá.

Některá bílá.

A jedno modré,
které vypadalo,
že tam svítí omylem.

Zajímalo by mě,
kolik životů se právě odehrává za těmi okny.

Kolik rozhovorů.

Samot.

Kolik lidí si vaří čaj
a dívá se přitom ven,
aniž by věděli proč.

Od nádraží se ozval vlak.
Neviděla jsem ho.
Jen ten zvuk,
který se chvíli nesl nad řekou,
než se rozpadl o večer.

Připomněl mi fotografii,
kterou člověk náhodou najde v zásuvce,
a chvíli si není jistý,
zda vzpomíná,
nebo si jen něco domýšlí.

Nad řekou se objevil první netopýr.

Kroužil sem a tam.

Bez ustání.

Ještě chvíli jsem tam stála.

Večer už sestoupil až k vodě.

A na druhém břehu
někdo rozsvítil další světlo.