Prázdná židle

 

Šla jsem si vypůjčit klid

Paní v knihovně
se na mě dlouze podívala
a zeptala se:

„Na jak dlouho?“

„To záleží,“
odpověděla jsem,
„jak rychle se vrací.“

Přinesla malou krabičku.

Uvnitř
leželo ticho
stočené do klubíčka.

„Opatrně s ním,“
řekla.
„Ze začátku bývá plaché.“

Cestou domů
jsem potkala přítele.

„Co neseš?“
zeptal se.

Ukázala jsem mu krabičku.

Naklonil se
a dlouho se díval dovnitř.

„Ještě spí,“
řekl tiše.

„Ano,“
odpověděla jsem.
„Prý si musí nejdřív zvyknout na můj hlas.“

„To je rozumné,“
řekl.

„Některá ticha
potřebují člověka dřív,
než člověk potřebuje je.“

Doma jsem krabičku otevřela.

Ticho nikam neuteklo.

Jen se pomalu
rozhlédlo po pokoji

a sedlo si
na prázdnou židli.

Nevím,
kdo z nás dvou
koho přišel navštívit.