Obyčejný den

 

Je obyčejný den.
Z pryskyřice tiše
odkapává medový čas.

Na stráni
tráva se učí šeptat pozpátku,
aby jí rozuměly kořeny.

Mezi stébly
odpočívá dech větru.

Výš už jen nebe
obléká modř po dešti
a mraky
se opírají o lesy.

Kdo dal tichu jméno,
byl plný něhy.

Od té doby
všechno živé
roste pomaleji než touha.

A noc?

Přichází.

V korunách borovic a smrků
rozvěšuje hvězdy,
aby bylo čím
spravovat samotu.

Vracíš se
provoněný jehličím.

Nevím,

jestli ses dotýkal stromů,

nebo ony
na chvíli
uvěřily člověku.