Moře

 

Víte, že když se díváte dlouho do tmy,
začnete některé věci vymýšlet?

Je to docela praktické.

Nemusíte nikam cestovat,
abyste viděli něco,
co tam není.

Stačí zhasnout.

Nejdřív byla jen tma.

A po chvíli jsem uviděla moře.

Bylo modré až k obzoru,
u břehu průzračné a zelenavé.
Slunce se na hladině
rozpadalo do tisíců drobných světel
a každá vlna si je na chvíli odnesla.

Písek byl světlý a teplý.
Voda ho hladila
a zase ustupovala,
jako by po něm přejížděla rukou.

Na břehu zůstávaly mušle.
Bílé, růžové, medové,
některé hladké a lesklé,
jiné zatočené do malých spirál.

Zvedla jsem jednu z nich
a přiložila si ji k uchu.

Bylo slyšet moře.

Pak se přiblížila vlna
a pod průzračnou vodou
jsem zahlédla několik ryb.

Chvíli se držely u břehu,
pak zmizely v modři.

Napadlo mě,
jestli mají ryby sny.

A pokud ano,
jestli v nich někdy plavou.

Možná se jim zdá o něčem,
co nikdy neuvidí.

Třeba o dešti.

V tu chvíli začalo za oknem pršet.

Piha

„Proč se na mě tak díváte?“

„Snažím se zjistit, jestli jste skutečná.“

„A?“

„Zatím to vypadá nadějně.“

„To je zvláštní způsob seznamování.“

„Je bezpečnější než otázky.“

„Jaké otázky?“

„Například jestli někoho máte.“

„To bych vám stejně neřekla.“

„Vidíte. Proto se raději dívám.“

„A co jste zjistil?“

Podíval jsem se znovu.

„Že máte na nose hvězdičku.“

„To je piha.“

„Škoda.“

„Proč?“

„Hvězda by byla zajímavější.“

Usmála se.

„Tak si ji nechte.“

„Co?“

„Tu hvězdu.“

A dál už jsme oba pro jistotu mlčeli,
aby nespadla.

Cedule u mostu

Šla jsem podél řeky.

Nikam zvlášť jsem nepotřebovala dojít,
jen jsem měla pocit,
že když půjdu dost dlouho,
něco se ve mně změní.

U starého mostu
visela na zábradlí cedule.

„Tudy se vracejí ti,
kteří ještě nevědí,
kam jdou.“ 

Okamžik jsem před ní stála.

Ale hned jsem se vydala dál
a most nechala za sebou.

Po nějaké době vysoká tráva
zakrývala skoro celou cestu.
Zbyl z ní jen úzký pruh mezi stébly.

Všimla jsem si,
že dál už není kudy.

Zastavila jsem u jedné břízky
a posadila se do trávy.

Krajina přede mnou
se rozpínala až k obzoru.

Přemítala jsem,
co je za ním.

Možná tam není nic.

A možná něco je.

Večer sestupoval
a zemi přikryla tma.

První hvězda se objevila
o něco dřív než ostatní.

Napadlo mě,
že také nevěděla,
kam patří.

Jen byla.

Pokukovaly jsme po sobě.