Cedule u mostu

Šla jsem podél řeky.

Nikam zvlášť jsem nepotřebovala dojít,
jen jsem měla pocit,
že když půjdu dost dlouho,
něco se ve mně změní.

U starého mostu
visela na zábradlí cedule.

„Tudy se vracejí ti,
kteří ještě nevědí,
kam jdou.“ 

Okamžik jsem před ní stála.

Ale hned jsem se vydala dál
a most nechala za sebou.

Po nějaké době vysoká tráva
zakrývala skoro celou cestu.
Zbyl z ní jen úzký pruh mezi stébly.

Všimla jsem si,
že dál už není kudy.

Zastavila jsem u jedné břízky
a posadila se do trávy.

Krajina přede mnou
se rozpínala až k obzoru.

Přemítala jsem,
co je za ním.

Možná tam není nic.

A možná něco je.

Večer sestupoval
a zemi přikryla tma.

První hvězda se objevila
o něco dřív než ostatní.

Napadlo mě,
že také nevěděla,
kam patří.

Jen byla.

Pokukovaly jsme po sobě.