Na co čekáte?

Šel jsem po pěšině,
která vedla
snad někam.

Uprostřed seděla žena
a loupala z ticha
tenké šupiny odpoledne.

Posadil jsem se opodál.

Chvíli mezi námi nic nebylo.

„Na co čekáte?“

Neodpověděla.

Jen nastavila dlaň,
jako by zkoušela,
co unese vzduch.

Nad loukou pluly
mraky.

Stíny
se zachytávaly
o vrcholky trávy.

O kus dál stála hrušeň
s rozpukanou kůrou.

Pár plodů leželo v trávě.

Nikdo pro ně nepřišel.

Z okraje louky
se ozval strnad.

Několik tónů.
Pak zase nic.

Usmála se.

„To byl on.“

Čekali jsme,
jestli zazní znovu.

Slunce se zatím posunulo níž.

Žena vstala
a rukou si uhladila sukni.

Mezi klasy
kus cesty jsme šli spolu.