Vlčí máky

Vlčí máky stály u cesty,

jako kapky krve,
které si léto zapomnělo setřít z dlaní.

Tráva kolem nich pomalu šedla únavou.

Den byl dlouhý.

Vzduch měl chuť prachu
a vzdálených polí.

Nad příkopem se vznášela průsvitná vlákna.

Snad z pavučin.

Snad z nějaké myšlenky,
která se nechtěla usadit.

Červené květy se lehce chvěly.

Ne větrem.

Něčím,
co se nedá pojmenovat.

A najednou jsem měla pocit,
že jsou velmi samy.

Ne opuštěné.

Jen oddělené.

Jako ostrovy,
které se každou noc
tajně přibližují k sobě pod hladinou.

Nad krajinou plula tenká záclona tepla.

V dálce se třpytily střechy.

A svět mi připadal
namalovaný na skle,
za kterým někdo tiše dýchá.

Pak jsem šla dál.

Máky zůstaly.

Malé červené plamínky
uprostřed léta...