Otevřené okno

 

Vyndala jsem z kapsy včerejší pondělí
a položila je na parapet
vedle sbírky nepoužitých ozvěn.

Na dnešním seznamu stálo:

přesadit sever
do většího květináče,

narovnat stín,
který se cestou domů
někde pomačkal,

schovat vítr,
aby se večer
neztratil.

Mimochodem,

ticho je velmi společenské.
Jen nemluví s každým.

Když si vás oblíbí,
chodí za vámi
i tam,
kde je příliš mnoho lidí.

Zrovna když jsem o tom přemýšlela,
potkala jsem jednoho přítele.

Kráčel pomalu
a v náručí nesl sklenici.

Byla prázdná.

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„Zítřejší ráno,“ odpověděl.
„Je ještě křehké.“

„A proč je ve sklenici?“

„Aby se cestou nerozlilo.“

„To je rozumné,“ řekla jsem,

a oběma nám to připadalo
trochu podezřelé.

„Víš,“ řekl po chvíli,
„možná se mýlíme,
když si myslíme,
že svět drží pohromadě zákony.“

„A čím tedy?“ zeptala jsem se.

„Drobnými ohledy.“

Podzim se do krajiny
nevlévá naráz,
ale pomalu prosakuje.

Chvíli jsme stáli.

Pak jsem otevřela sklenici.

Zítřejší ráno
tiše vyletělo ven

a sedlo si
na nejbližší větev.

Od té doby
nechávám
okno otevřené.

Kdyby ses vrátil dříve.