Jednoho večera

Jednoho večera
jsem ji potkal.
Tvrdila,
že zná konec světa.

„A jaký je?“

„Docela obyčejný.“

„To je všechno?“

„Co jste čekal?“

Šli jsme podél řeky.

Na hladině se odrážela světla
a každé z nich
vedlo někam jinam.

„Myslíte,“ zeptala se,
„že věci mají smysl,
i když o něm nevíme?“

„Asi ano.“

„A láska?“

Chvíli jsem mlčel.

„Nevím.“

„Tak proč někdy bolí
tak moc?“

Nevěděl jsem,
co jí na to říct.

Došli jsme k mostu
a když jsem se otočil,
nebyla tam.

Zůstal jsem sám
a díval se na světla
rozptýlená po vodě.

Najednou jsem si vzpomněl
na její první větu.

Možná konec světa
není místo,
kde všechno končí,
ale okamžik,

kdy se něco zavře
navždy.