Návrat

 

Stál jsem na místě,
kde starý strom vyvrátil kořeny k nebi
a mezi jejich prsty
si našla cestu tráva.

Slunce se sklánělo tak pomalu,
jako když se po letech vrací
zapomenutá vzpomínka
a ještě neví,
jestli má zaklepat.

Pak jsem ji uviděl.

Nejdřív jen pohyb v šeru.

Potom oči,
které mě poznaly dřív,
než jsem stačil vyslovit její jméno.

Přišla blíž
a my jsme se políbili
s tou zvláštní naléhavostí lidí,
kteří vědí,
že některá setkání
nemají druhou jistotu.

Kolikrát se mohou cesty minout,
než pochopí,
že se vlastně stále hledají?

Dotkla se mého ramene
a řekla:

„Vy pořád někam odcházíte, viďte?“

Nevěděl jsem,
jestli se ptá na moje putování,
nebo na celý můj život.

A tak jsem mlčel.

„Slyšela jsem,
že radost musí mít důvod,
aby jí člověk uvěřil.

Ale možná existují chvíle,
které jsou šťastné právě proto,
že se nedají vysvětlit.“

„Neznamená to ale samotu?“
namítl jsem.

Zadívala se někam do sebe
a řekla:

„Nejopuštěnější není ten,
kdo zůstává sám.

Nejopuštěnější je ten,
kdo zapomene,
že celý vesmír
se kolem něj stále pohybuje.“

A než jsem stačil odpovědět,
zmizela v podvečerním světle.

Zůstal jsem ještě chvíli.

S její přítomností ve vzduchu,
s tichem mezi dvěma nádechy
a s myšlenkou,
že možná nejsem nic víc
než poutník,

který na okamžik
zastihl vlastní stopu.

Vítr mi stáhl klobouk z hlavy
a rozesmál se někde nade mnou.

Zvedl jsem ho ze země
a vykročil dál.

Tam, kde se za obzorem
otevírají dveře
k návratu.