Na kopci

 

 

Napadlo mě vyjít si na kopec.

Chtěla jsem se podívat,
jestli odtud budou hvězdy
vypadat blíž.

Nevypadaly.

Byly stejně vzdálené,
jen jich bylo najednou víc.

Krajina pode mnou
pomalu tmavla
v modravém šeru.

V údolí ležely
poslední světlé pruhy
a obzor se měnil
v černou čáru.

Cesta už nebyla skoro vidět.
Ještě chvíli jsem ji rozeznávala,
a pak zmizela i ta.

Vzhlédla jsem k obloze
a vzpomněla si,
že jsem kdysi věřila,
že tam někdo je.

Přála jsem si mezi těmi světly
najít někoho,
s kým bych si rozuměla.

Někoho,
kdo by se díval
na podobné nebe.

Tehdy mi připadalo,
že může být
kdekoli.

Hvězd bylo přece tolik.

Znovu jsem stála na kopci
a dívala se nahoru.

Jen jsem už nevěděla,
jestli ještě někoho hledám.