Podvečer

 

Potkal jsem ji v podvečer
u řeky.

Měla na sobě modré šaty
a v nich tolik ticha,
že jsem na chvíli zapomněl,
co jsem jí chtěl říct.

„Vy mě pozorujete.“

„Jen trochu.“

„To se nesluší.“

„Tak se budu dívat jinam.“

„To by byla škoda.“

Podívala se na mě.
Usmála se a přistoupila blíž.

Vítr jí odhrnul vlasy z ramene
a mně připadalo,
že to udělal schválně.

„Pojďte,“ řekla.

„Kam?“

„To se dozvíte.“

„A když se mi tam nebude líbit?“

„Vrátíte se.“

„A když nebudu chtít?“

„Tak vás tu nechám.“

Šli jsme podél vody,
zatímco večer pomalu tmavnul.

Po chvíli se zastavila.

„Obejměte mě.“

„Smím?“

„Teď už ano.“

Položil jsem jí ruce kolem pasu
a na chvíli jsem měl pocit,
že řeka přestala téct.

Pak natáhla ruku.

„Umíte tančit?“

„To nevím.“

„Tak to zkuste.“

Vzal jsem ji za ruku
a udělal první krok.

Pak druhý.

A při třetím už tam nebyla.

Zůstal jsem stát u řeky
s její vůní na prstech.

Jenže její vůně zůstala.