Toho rána hvězdy spaly,
oblékli jsme zvědavost, na nohy kecky,
ujít vzdálenost mezi já a ty.
Cestou stromovím slova proháněl vítr,
v korunách jiskřily žluté šípy,
nebe šumělo: hviíííst!
hlubší ticho potok proudem hnal.
Došli jsme téměř k zapomenuté jeskyni,
chybělo jen kroků pár...
Až v rybníce za vsí žába nešplouchne
a mřenka pod kámen neschová si vousy
lípa co v květu bzučela utichne
nepřiletí po větru divoké husy
zatlučený východ slunce okno nepropustí
a pekáč z hlíny kváskem nevykyne
vyřezávané srdce prach zadusí
sny přestanou být pokrmem duše
tehdy
vůz s polámanými loukotěmi
přeplněný světlem nocí
náklad převrhne...
Nezrození z digitálních sfér
posbírají hvězdy
uskladní mezi nezbytné věci
plující oblaka
můry nektar hledající
a jako když vítr pohrává si s vlasy
nebo potok přeskakuje kameny
v labyrintu zrcadel zurčení nul a jedniček
vzkřísí jiné časy
-
voní fraktální květiny?
Hélène Grimaud – Silvestrov: The Messenger
Ptáš se mě, co hledám?
Únik. Odsud. Z různých míst.
Před strachem, samotou, prázdnem.
Před tím, že nedělám,
z čeho bych měla radost,
že prodávám své dny... smích.
Hledám dech v úžlabí strání,
ve smrkovém kolébání,
mezi stromy chomáče trávy,
bublavý potok, Vlčí propast,
zvlněnou dálku Mléčné dráhy,
protilehlý čas,
vítr
když hraje si
že tu
že tam
do končin a mnohem dál
Půlnoční vítr kolébá travou
a třepot křídel nad zemí,
vysoké nebe, zažloutlý měsíc.
V proměnách času, v daleku dní
s oblaky příslibů svět plyne v cizozem,
a s ním můj pradávný prastarý sen__
jakási tíseň mě souží
znám slovo... i mlčení,
jako když vhodí kámen do studny,
neslyším šplouchnutí
... a někde v mé hlavě, za tou oprýskanou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli, mihotají hvězdy,
a celý boží svět...
ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...
Neumím složit obraz světa bez hranic, omezení mezí.
Vím, o čem se mluví, není.
Nedohlédnu za horizont událostí,
ztrácí se v jakési vybledlé nekonečnosti.
A rozum u mě svádí bitvu s city.
Jsem krémový indián na marcipánovém koni.
A plachý vítr, když pláče bolestí,
zraňován o zubatá skaliska hory hoří.
Stavím vzdušné zámky,
pevnější než z cihel a kamení,
i sny mám živější než co nežijí__
vzpomínky schované v dlani...
Kdysi chtěla jsem být ne hledačem nejzazší pravdy,
jen letět s bílými oblaky za obzor dnů,
snad na jiné planety, kde láska a touhy nebolí...
postavit z lučního kvítí dům,
vykřesat z pazourku plamen,
aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
poutníku osamělý,
našel jsi teplo, klid,
otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
sluneční svit,
věřil, že šťastným lze být,
pak spolu rozletět se s bílými oblaky...
