Vydat se na cestu, co nemá jméno,
smazat slovo vzdálený,
jen jít... tiše, hvězdy planou
Naslouchat šumění
větvoví stromů,
průzračným bystřinám, potokům raků,
přejít horu
modravou,
vnořit se ve skalách pod vodopád kapradin,
zapálit oheň, setkat se s vlkem,
a s úsvitem za zpěvu ptáků,
než vysoko vyjde slunce nad obzorem,
teď a možná nikdy
jindy
najít
duši ztracenou
O-hé!... O-hé!...
neděle 18. dubna 2021
Ly O Lay Ale Loya
středa 3. března 2021
Kde jsi, živote?
Dny ztrácejí své zářivé barvy,
jejich zbylý třpyt už nikomu nepatří_
Chybí mi
setkání mimo vymezení,
kdy znenadání vše rozpuká,
dobré i zlé,
živorodé.
Lidská touha.
Foi en la vie.
Pohlédni. Sáhni. Mám
strach...
(The Cinematic Orchestra)
neděle 3. ledna 2021
Kdo jsme? Kam jdeme?
.............. Dzin!
a? - Á! Já!
y?...... ty? Ó, hahaha! Pff!!... E?...
Ťup-ťup, ťup.
Ňuf... (doteky)
No né, ech, heh!
.
.
Auuu... Jdižiž!
Ťap šun, ťap šun, ťap... šun.... ťa a...p__
Ups! Tssssssssssssssss.................
zůstal jen stín
pod hvězdami
__
neděle 20. prosince 2020
Bytí v prostoru
Hluboko ve mně,
tak nějak lidsky,
malý vesmír...
Cosi kolem tančí,
tajemství, samý slib,
vidina země, k níž
nelze dorazit, svatá,
svrchovaná,
světlo v temnotách...
nahá tma...
https://www.youtube.com/watch?v=PfJnCOHEAgo
Helen Jane Long: Eclipse
neděle 29. listopadu 2020
Stmívá se v rákosí
údery křídel.
Pak šplouch a cák,
z rybníka za návsí
křik divokých kachen:
Reb kvak kvak!
Stmívá se v rákosí.
Padá podzimní chlad.
~
Jsem panožka stélky,
zlomek světa,
způsob, jak také žít...
Helen Jane Long, Outside
pátek 3. července 2020
Zaslíbená země (2)
v jeskyních,
_
Věděl, že legendy
lžou,
ale proč by měl ničit jediný pevný bod v podobě nikdy
neumírající naděje?
Přistoupil blíž,
vášnivě vzal její sny do svých rukou,
s oblakem údajů vpustil je k ikoně:
zaslíbená Země
kvantová pěna zašuměla, vybublal nový vesmír
_
https://www.youtube.com/watch?v=QqkO95TdaH4
Mari Samuelsen - Glass: Metamorphosis 1
čtvrtek 25. června 2020
K nebi čelem
slunce bíle žhnulo, a cosi
dotýkalo se pichlavé trávy,
ne větší než lidská dlaň, tančící roj včel,
prašný vír
když běží
plání od neohraničena, až kam šlo dohlédnout...
Ta věc si hrála - mihotala se samotou,
prchavý stín nekonečné skutečnosti,
bušící srdce nesmírně jemného něčeho, čeho si nelze
nevšimnout...
Žhavý dech prolomil závoru očí,
zaplavil úzké srdce,
obnovil ochablé údy,
až zmizel pocit únavných abstrakcí,
proudy zředěných slov uvadlého bytí...
Zůstat jen sám sobě záhadou.
Člověka zmocnilo se opojení, a zároveň úzkost,
nejasný pocit,
spojená tresť všeho zla i dobrého,
chtěl změřit své síly s úplnou a divokou Existencí.
Volal jsi mne?