N. Amsterodam.
Milý Theo!
Procestoval jsem zdejší kout za několik dnů, a tak Ti píši znovu. Všechno je tu úplně takové, jak to mám rád. Je tu totiž klid a mír.
Stejně krásné je pro mne ještě něco jiného - drama - ale to je všude a tak ani tady nejsou výhradně efekty goyenovské.
Včera jsem kreslil ztrouchnivělé dubové kořeny, kterým se říká zuhelnatělé kmeny (jsou to duby pohřbené snad celá století v rašelině, takže samy vytvářejí novou vrstvu rašeliny; při dobývání rašeliny se tyto zuhelnatělé kmeny objeví).
Kořeny ležely v kaluži v černém blátě.
Některé z nich, úplně černé, ležely ve vodě, v níž se zrcadlily, jiné, vybledlé, na černé půdě. Kolem nich probíhala bílá cestička a za nimi se rozkládalo nové rašeliniště, černé jako saze. A nad tím vším bouřlivé nebe. Ta kaluž vody v bahně se shnilými kmeny byla smutná a dramatická jako Ruysdael nebo jako Jules Dupré. Přikládám náčrtek rašeliniště.
Jsou tu často pozoruhodné kontrasty "black-and-white", na př. průplav s bílými písčitým břehy na rovině černé jako uhel. Na skizze se to jeví podobně : černé figurky proti bílému nebi a v popředí na písčině nové variace black-and-white. Viděl jsem náladovou krajinu, podobala se úplně overveenskému bělidlu od Ruysdaela, v popředí s úvozem, žíhaným stíny mraků, s plochou holou loučkou, sluncem ozářenou, s dvěma domy v pozadí (jeden se střechou břidlicově šedou, druhý s červenou střechou). Vzadu průplav a hromady rašeliny, jejichž velikost se měnila podle plánu, ve kterém byly, a úplně vzadu v siluetách řada chalup a kostelní věž, černé figurky rozestírající prádlo na bělidlo a osamělý lodní stěžeň, trčící mezi hromadami rašeliny.
Nad tím chvějivé šedé nebe.
Toho mlžného rána mi stále tanul na mysli van Goyen: ty domky se úplně podobaly jeho domkům a bylo to vpravdě poklidné a nelíčené.
Myslím, že jsem našel svůj kraj. Coming events cast their shadows, praví anglické přísloví.
Rozhodně si nesmíš ani ve chvílích nejhlubšího smutku myslet, že jsi bez přátel; to chci znovu zdůraznit. Domnívám se, že Tě mohu ujistit o své věrnosti.
Proč Ti to říkám? Protože jsem znovu přemýšlel o tom, cos psal o Americe a protože Tvůj plán přesto nepokládám za dobrý, ani pro případ, že bys tam navázal nejvýhodnější spojení, s Knoedlerem jen tenkrát, když Tě přepadá melancholie, a třebaže svůj plán jistě nebereš vážně, přece jen to dokazuje, že prožíváš trudné okamžiky, což dobře chápu, ačkoli neznám bližší okolnosti a vím jen tak zhruba, že Ti v obchodě není právě dobře. Wisselingh mi vyprávěl historii s londýnskou firmou, což uvádím jako doklad toho, že mezi někdejší firmou Goupil & Co. (pokud tam ještě byl strýc Vincent, nikoli však už v poslední době) a mezi firmou dnešní je jistě velký rozdíl.
Pro lidi Tvého druhu to musí být velmi nepříjemné, mnohem nepříjemnější než na počátku.
Chuť k práci, osobní energii - tu má Tersteeg, tu máš i Ty a mimo ni máš ještě postavení, ale buď si jist, že Ti nebude nic platná, dojde-li k nějakým změnám, a že všude narazíš na "triumf prostřednosti, ubohosti a nesmyslu."
Máš-li energii, pak ji nepoutej, nenech ji u sebe; nebudeš-li to moci vydržet a nebudeš-li mít už žádnou naději, pak to zkus s něčím prostším.
Stojím dnes stranou do té míry, nejsem ani přímo zpraven - těch několik Wisselinghových slov o Londýně je asi tak všechno, co jsem se za půldruhého roku o firmě dozvěděl - takže se možná důkladně mýlím.
Ale leccos se mi zdá tak podivné, že si všechno představuji jako "out of point", ačkoli nevím přesně, v čem je největší závada.
Ty mi na to asi řekneš, že situace malířů je ještě bídnější a nejistější, že osobní energie a chuť k práci sama nestačí, nebo vůbec nestačí k tomu, aby člověku z počátku zajistila chleba. Dobrá, to je jistě pravda, ale předpokládejme, že jde o nejzákladnější potřeby; tím se situace nestává kritičtější, ačkoli do jisté míry kritickou zůstává. Člověk se jen musí snažit, aby místo v drahém městě žil tam, kde je lacinější živobytí. Dejme tomu, že bych jednou dosáhl jakéhosi úspěchu, že bych pro svou práci získal několik přátel - pak, pak bych jistě mluvil jinak.
Právě proto, že jsem Ti zavázán za všechno, co jsem až dosud dokázal, chtěl bych Ti říci, že ani na chvíli nepochybuji o tom, že by se Ti malířské řemeslo úžasně líbilo, i kdyby Tvoje situace byla z počátku co nejsvízelnější a nejobtížnější, pokud jde o Tvé postavení. Ale ve vztahu k životu vůbec by sis mohl říci "qu´est-ce
ça me fait?", protože bys měl vyhlídky do budoucnosti. A třebaže ani v řemesle budoucnost nezávisí zcela na osobním úsilí, přece je s ním těsněji spojena než obchod, který řemeslem není.
Z počátku bys nemusel pracovat sám, což úžasně zkracuje dobu naprosté neobratnosti, o čemž Tě mohu ujistit. Někdy člověk musí hledat něco po celý rok, co mu jiný člověk, který je pokročilejší, může objasnit během čtrnácti dnů. Základem je vlastní úsilí, ale cesta je schůdnější nebo obtížnější podle toho, pracuje-li člověk sám či nikoli. A nejhorší je, obrátí-li se k Tobě zády člověk, kterého ses ptal na něco nejvýš důležitého.
To je hovadské, ale i to je možné a snad i to patří k bontónu. Člověk zůstane jako přibitý a zakouší velké utrpení, protože předem ví, že se nutně dopustí spousty omylů, jimiž ztratí čas i peníze - což by si všechno mohl ušetřit - než sám objeví, co hledal.
A nakonec si svatosvatě umíní, že už se nikoho nezeptá a že se spolehne jen na sebe; mělo by to být jinak zařízeno. Enfin, je tolik věcí, které by se "slušely". Dost o tom; radím Ti, abys byl malířem, jestliže vůbec budeš chtít přesedlat, o čemž teď není řeč.
A pro první čas pracuj se mnou, třebaže já toho nevím tolik jako mnohý jiný a v lecčems tápu. Budu o tom všem mluvit mnohem, mnohem jistěji, až sám v tomto roce dosáhnu větší jistoty ve svém počínání. Přijde-li C.M., pak si s ním o tom všem pohovoř; přál bych si totiž, aby sis stykem s ním situaci trošku usnadnil. Velmi by Ti pomohlo, že přicházíš rovnou z uměleckého života, z něhož jsem já byl vyhoštěn dávno předtím, než jsem začal.
Člověk totiž musí dokonale chápat vztah mezi skutečností a malbou.
Musel jsem si to v sobě obnovit. Doufám, že z té skizzy s ženou na rašelině, kterou jsem Ti nakreslil, něco udělám, a proto tam znovu zajdu.
Sbohem, milý chlapče, ale myslím, že na Ameriku nesmíš přese všechno myslet.
Srdečně Tě zdraví
zcela Tvůj Vincent.
Nikdy neříkej: "Nejsem umělec"; buď si jist, že cit, energii i schopnosti, které musí takový člověk mít, máš Ty také.
12. října půjdu do Hoogveenu, jak jsem Ti napsal, ale potom se sem zase vrátím.
