Milý bratře!
Opět je neděle a zas jednou Ti píši. Někdy se mi zdá, jako bych Ti ještě neřekl dost vřele a upřímně, jak mě dojalo, s čím ses mi v poslední době svěřil.
I upřímně míněná láska se může ovšem stát illusion perdue* (*ztracená iluse) - nepochybuji, že se to občas děje, ale velmi bych se divil, kdyby se to přihodilo v Tvém případě, a jsem přesvědčen, že ani mně by se to nemohlo stát.
Zcela zvláštně říká Michelet, že láska je zprvu pavučina, pak ale dorůstá síly lana. - Ovšem rozuměj - jde-li přitom o věrnost.
V těchto dnech jsem se hodně potuloval po Geestu a po ulicích a uličkách, kde jsem loňského roku často chodil se ženou. Bylo vlhké počasí - všechno se mi tam líbí - a když jsem se vrátil domů, řekl jsem ženě, že je tam všechno ještě zrovna takové jako loni. Píši to vzhledem k désenchantement* (*rozčarování) - ne, ne, láska ovšem uvadá a znovu klíčí zrovna jako celá příroda, avšak úplně neodumírá. Existuje ovšem příliv a odliv, moře však zůstává mořem, a v lásce, ať k ženě či k umění, existují období vyčerpanosti a vysílení, nikoli však trvalé désenchantement.
Nedívám se na lásku - právě tak jako na přátelství - jenom jako na cit. nýbrž především jako na skutek, a právě je-li činem a námahou, musí s sebou nést únavu a vysílení. Má-li někdo lásku upřímnou a bezelstnou, věřím, že bude požehnána, ačkoli se ani on neuvaruje těžkých období.
Jsem rád, že s mým okem není hůře, nýbrž že se to značně lepší, ještě to však zcela nepominulo a musím být opatrný. Přiznám se, že jsem měl z toho malou radost.
Tuze rád bych si s Tebou někdy pohovořil - neboť se nebojím práce, nejsem mrzutý a také ne vysílený, ale někdy jsem na suchu, a to snad tím, že bych měl někdy navázat styky s lidmi, s nimiž lze o těchto věcech hovořit; a s kým bych mohl zde za těchto okolností o tom hovořit? Teď tu není jediný člověk, s nímž bych se přátelil.
Ne, že bych věřil, že nikomu nelze důvěřovat, toho jsem dalek, ale na neštěstí se příliš málo stýkám s takovými lidmi. Čas od času si vzpomínám, že před mnoha lety, když jsem přišel po prvé do Haagu ke G. & Co., dvě ze tří let, která jsem u nich strávil, byla dost bezútěšná, zatím co poslední rok vypadal mnohem družnější - tedy kdoví, zdali se i teď nepřihodí něco takového.
Myslím, že je velmi hezké přísloví: When things are at the worst, they are sure to mend" * (*Nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře.) - ale nyní se přece občas táži: nejsme teď konečně u "the worst", neboť "the mending" by bylo vítáno. Enfin.
V těchto dnech jsem četl "Le Peuple" od Micheleta, nebo správněji, četl jsem to před časem, už letos v zimě, ale právě v těchto dnech si na to opět velmi živě vzpomínám.
Kniha je rychle, a jak se zdá, nakvap napsaná, a kdo by četl od Micheleta jen toto, moc by se mu, myslím, nelíbila, nebo méně by na něho působila. Poněvadž znám lépe propracované knihy, jako La femme, L´amour, La mer a Histoire de la Révolution, chápal jsem ji jako hrubou skizzu od malíře, o němž mám dobré mínění, a s tohoto hlediska měla pro mne zvláštní půvab.
Pro svou osobu shledávám Micheletův způsob záviděníhodný. A ani na okamžik nepochybuji, že mnozí ze spisovatelů odsuzují Micheletovu techniku, jako se domnívá mnoho malířů, že mají právo posměšně kritisovat techniku Israelsovu.
Michelet má silný cit a co prociťuje, to hned načmárá, a nijak se nestará, jak to dělá, a ani dost málo nemyslí na "techniku" nebo na obecně obvyklé formy, takže je to srozumitelné těm, kdo tomu chtějí rozumět. Avšak "Le Peuple" není asi natolik první myšlenka nebo dojem, jako spíše nepropracovaný, ale přece napřed promyšlený a zamýšlený nápad. Jak se zdá, jsou mnohé kusy udělány ve spěchu a podle skutečnosti a pak jiné propracovanější a umělečtější části byly k tomu připojeny.
De Bock si asi žije v neobyčejně blahobytných poměrech, soudě podle jeho kožichu - měsíce jsem ho neviděl, avšak před několika dny jsem ho potkal, jak jsem řekl, v kožichu ze všech nejkrásnějším atd. Avšak nemyslím, že by vypadal nádherně. Jistě jsi někdy cítil vnitřní sympatii k nějakému člověku, na němž jsi poznal, že je nešťastný, který však vystupoval jako šťastlivec a za takového byl též pokládán, a měl též tento vnitřní pocit: kdybych se pokusil spřátelit se s ním, pak by si buď myslel, že si z něho dělám, blázny, a tu by bylo skoro nemožné získat jeho důvěru nebo dokonce jeho náklonnost, anebo by pak řekl, i kdybych se dostal tak daleko: "Jaká pomoc, pluji už svou vodou", atd., a tak bychom nemohli mít na sebe navzájem žádný vliv.
Vzpomenu-li si na de Bocka, je mi tak, že si to nedovedu pomyslit, že jsme vespolek mohli něco znamenat - neboť i když k němu cítím náklonnost a líbí se mi mnohé, co dělá, nakonec máme přece protichůdné názory - především o životě, ale právě tak i o umění.
Těžko se sice zříkám přátelství - ale když člověk přichází k někomu do atelieru a přitom si musí v duchu připomínat: hovoř jen o všedních věcech, nedotýkej se žádné důležitější otázky a nevykládej nikomu nic o svých citech v umění - pak jsem z toho melancholičtější, než kdybych vůbec nebyl přišel. Právě proto, že bych chtěl nalézt upřímné přátelství a udržet, je mi trapné nalézt přátelství konvenční.
Jestliže si obě strany přejí být navzájem přáteli, potom se tak snadno mezi sebou nepohněvají, i když se někdy neshodují, nebo přihodí-li se to přece, pak se opět udobří. Ale kde je konvence, tu skoro nevyhnutelně vznikají trpkosti; právě proto, že se člověk nemůže cítit volný, a když pak nedává najevo ani své opravdové city, jeden na druhého dělá ustavičně nepříjemný dojem už proto, že ty pocity skutečně má, a pak už nesmí doufat, že by mezi nimi mohlo být cosi společného. Kde je konvence, je nedůvěra a z nedůvěry vznikají všelijaké intriky. A s poněkud větší upřímností by si mohli navzájem udělat život pohodlnější.
Člověk si pořád zvyká na nynější poměry, ale normální to není, a kdyby bylo možné vrátit se o 30, 40 nebo 50 let nazpět, věřím, že bychom se v tehdejší době cítili víc doma nežli v době přítomné - věřím totiž, že bychom se Ty nebo já cítili v té době jako ryba ve vodě. Jsme přesvědčen, že za padesát let nebude si člověk přát, aby se vrátila nynější doba. Neboť stane-li se z ní "copařská doba", pak člověk příliš otupí, než aby o tom vůbec přemýšlel, a zlepší-li s to - tant mieux.
Není, myslím, absurdní, považuje-li někdo za možné, že budoucnost ještě někdy může zplodit jakési copařství, neboť to, čemu se v holandských dějinách říká copařské období, mělo přece svůj počátek také v odklonu od určitých zásad a v potlačování původnosti konvenčností.
Kdyby Holanďané chtěli, mohli by být mistry nad mistry, budou-li však jejich projevy neslané nemastné, nastane copařská doba. Najednou se to nestává, dějiny však dokazují, že může k tomu dojít.
Někdy mě ovšem tíží pomyšlení, že doba na př. jenom 50 let je s to vyvolat dokonalou proměnu, takže je pak všechno změněno. Zamyslíme-li se nad dějinami, tu se nám jeví nezadržitelné a poměrně velmi rychlé střídání. Právě proto přicházím k závěru, že každý člověk může také přiložit třeba jen malé polínko a že není lhostejné, jak myslí a jedná. Boj je jen krátký, a stojí za to být upřímný. Jsou-li mnozí upřímní a důslední, celý věk bude dobrý nebo aspoň energický.
Přemýšlím mnoho o tom, cos mi psal v posledním dopise. Myslím, že je velký rozdíl mezi ženou, s níž jsi se setkal, a tou, s níž teď už celý rok žiji, v každém případě je však oběma společné neštěstí a že jsou ženy. Takové setkání je, celkem vzato, cosi jako zjevení. Četls Madame Thérese od Erckmanna-Chatriana? Vypráví se tu o rekonvalescentce a to líčení je velmi jímavé a krásně procítěné, je to prostá, ale přitom hluboká kníha.
Neznáš-li Madame Thérese, někdy si ji přečti, a jsem přesvědčen, že i jí by se zalíbila a uchvátila by ji.
Někdy mě ovšem trápí, že moje družka rozumí málo jak knihám, tak umění. Ale že já (ačkoli to určitě nedovede) přece na ní visím, není to důkazem, že je mezi námi nějaká upřímnost? Kdoví, nenaučí-li se tomu později rozumět a nebude-li potom mezi námi silnější pouto, ale víš, teď už má plnou hlavu dětí. A dětmi přichází do blízkého styku se skutečností a tím se sama učí.
Knihy, skutečnost a umění je pro mne jedno a totéž, Nudil by mě, kdo by stál stranou skutečného života - ale kdo v něm úplně vězí, ten něco ví a cítí.
Kdybych nehledal umění ve skutečnosti, tu bych je bezpochyby považoval za hloupé nebo za něco podobného; teď bych je měl rád sice jiné, ale přece jsem spokojen s tím, co je. Doufám, že budu moci tento týden opět pravidelně pracovat - mocně pociťuji, že musím dvojnásob pracovat, abych dohonil, s čím jsem začal příliš pozdě, a nedopřává mi klidu pocit, že jsem vzhledem k svému věku pozadu za ostatními.
Montmartre bude nyní mít zvláštní nálady, které maloval na př. Michel - písek a uschlá tráva proti šedivé obloze.
Ve vrbách se aspoň v této chvíli najdou barvy, že si člověk vzpomíná na Michela - úplně hnědá půda, uschlá tráva a rozmoklá cesta s kalužemi, černé kmeny stromů, šedivá a bílá obloha, domy v dálce ve stejném tónu a přece ještě barevné, na př. v červeni střech. Akordy jsou dost věrné a tajemství Michelovo (jakož i Weissenbruchovo) tkví v tom, že správně odměřuje, správně vidí proporce mezi popředím a pozadím a správně vyciťuje směr perspektivně ubíhajících linií.
V těchto věcech není nic náhodně nalezeno - Michelovy práce jsou nesmírně bohaté a jasně vidím, že byl skutečně na takové výši, že všechno dělal hravě - nýbrž jde tu o vědění, a jsem přesvědčen, že Michel dojista, dříve než mu to šlo lehce od ruky, dost často žasl a byl zklamán nad tím, že se to nechtělo dařit. Možná také, že se to všechno zdá tak jednoduché, za tím však vězí velmi rozsáhlé všeobecné vědomosti - jakož i za mnoha jinými, prostě vypadajícími pracemi, na př. od Daumiera.
Nuže, končím; napiš opět brzy, jestliže jsi už nenapsal. Tuze rád bych se dozvěděl, zda se u Tvé pacientky neobjevily nějaké kromobyčejné následky operace. Je velmi pěkné, že Rappard ve svém prvním dopise, který jsem obdržel teď po jeho nemoci, píše s neobyčejně živým zájmem zrovna o dřevorytech, které našel, mezi jiným od Lançona. Teď je rozzuřen, že ho vůbec nepovzbuzuji, ačkoli z počátku dbal toho zrovna tak málo jako ostatní. Jeho sbírka se lepší a jsem přesvědčen, že v tom, co dělá a chce, lze spatřovat obzvlášť vliv Angličanů, ačkoli je ovšem tuze dalek něco napodobovat. Že však dělal na př. studie v útulku pro slepce, je znamenitý praktický následek jeho záliby v kreslířích, jako je Herkomer nebo Frank Holl.
Sbohem, milý brachu, piš brzy, tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
