Smysl života...

Smysl života? :-)

je hledáním dávného, snad ztraceného snu

je touhou zahlédnout místa vystavěná
z nejkřehčích nadějí, tužeb a úsměvů
když myšlenky byly ještě průzračné a čisté
nikoho nezraňující

je tajemstvím radosti i  bolu

je hlubší podstatou, jež prochází se po hvězdách
i maličkým broučkem ve svědomí

nač pátrat dál? proč lovit snové ptáky za oknem či na nebi?
vždyť smysl života je tolik blízko, blizounko - je v každém z nás

jen jsme slepí a hluší když na nás promlouvá
z dávno zapomenutých dětských snů

Obrázky, kresby..

Dovolte mi, prosím, pozvat vás k prohlédnutí několika mých neumělých obrázků..

 

 

Dopisy, Vincent van Gogh (89,90)

Etten, 3.IX.1881

Milý Theo!

   Rád bych se Ti svěřil s něčím, co mám na srdci. Možná, že už cosi o tom víš a že Ti nevypravuji nic nového.

   Chtěl jsem Ti říci, že jsem se letos v létě vážně zamiloval do K.....*.  Když jsem jí to však řekl, odpověděla mi, že pro ni jsou její minulost a budoucnost jedno a že proto nemůže opětovat mé city. Tehdy jsem se octl ve strašném rozporu, co mám dělat, zdali se mám vzdát po slovech "nikdy, ne, jakživa ne," nebo mám-li považovat tu věc za ještě ne zcela rozhodnutou a skončenou a ještě neztrácet hlavu a ještě se nevzdávat. Zvolil jsem poslední a až dodnes jsem ještě nelitoval svého rozhodnutí, ačkoli pořád stojím před tím "nikdy, ne, jakživa ne".

   Od té doby jsem ovšem zakusil mnoho drobných trampot lidského života, jež by možná, píše-li se o nich v knize, mnohému mohly sloužit pro vyražení, jež však ten, kdo je sám prožil, nikterak nemůže pokládat za zkušenosti příjemné.

   Přesto jsem dodnes rád, že jsem přenechal resignaci či "jak se to nemá dělat" těm, kteří k tomu mají chuť, a že mám ještě trochu odvahy.

   Zatím usilovně pracuji a od té doby, co jsem se s ní setkal, práce se mi daří mnohem lépe.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

   Rappard byl tady, přinesl akvarely, jež byly dobré. Doufám, že brzy přijede Mauve, jinak pojedu za ním. Mnoho kreslím a domnívám se, že se mi to daří. Pracuji mnohem více štětcem než dříve. Teď je už taková zima, že téměř výlučně kreslím figury, šičku, košikáře atd.

   V duchu stisk ruky, brzy piš a buď ujištěn,

                                                                             zcela Tvůj Vincent.

Budeš-li někdy zamilován a uslyšíš-li "nikdy, ne, jakživa ne," pak v žádném případě neresignuj! Ty jsi však dítě štěstěny, takže se Ti, jak doufám, nic takového nepřihodí.

*Jeho sestřenice K....., mladá vdova se synáčkem, jež byla tehdy v létě návštěvou na faře v Ettenu. Po manželově smrti se znovu neprovdala.

Etten, 7. I. 1891

Old boy!

   Tento dopis je jen pro Tebe, zajisté si ho ponecháš pro sebe, že ano. Nedivil bych se, kdyby byl můj předešlý dopis udělal na Tebe více méně podivný dojem. Stejně však doufám, že Ti dovolil správně přehlédnout celou situaci. Snažil jsem se vyjádřit proporce a plochy hodně velkými tahy uhlem. Jsou-li nalezeny nezbytné základní čáry, pak oprášíme kapesníkem či peroutkou uhel a znovu se dáme do intimnějšího hledání kontur.

   Tento dopis bude tedy napsán v intimnějším, méně drsném a méně zarážejícím tónu než předešlý. Především se Tě musím zeptat, zdali Tě také poněkud neudivilo, že existuje láska vážná a tak horoucí, aby neochladla ani mnohonásobným "nikdy, ne, jakživa ne". Myslím, že Tobě, aniž by to vzbuzovalo Tvůj údiv, připadá to bezpochyby jako velmi přirozené a rozumné.

   Láska je však něco positivního, něco silného, něco tak skutečného, že pro každého, kdo miluje, je naprosto nemožné tento cit potlačit; cosi tak nemožného jako spáchat sebevraždu. Řekneš-li na to: "Ale jsou přece lidé, kteří si sahají na vlastní život," tedy Ti prostě odpovím: "Vlastně nevěřím, že bych byl člověk takových sklonů."

   Nabyl jsem velmi mnoho chuti k životu a jsem velmi rád že miluji. Můj život a má láska jedno jsou... Ať je kdo chce melancholický, mám už toho dost a nepřeji si nic jiného než být veselý jako skřivan z jara! Nechci zpívat jinou písničku než "stále milovat!"

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Milovala ovšem jiného a myšlenkami je pořád v minulosti, a už při pouhém pomyšlení na jinou možnou novou lásku má, jak se zdá, výčitky svědomí. Pozoroval jsem, že neustále myslí na minulost a oddaně se v ní utápí. Tu jsem si myslel: ačkoli respektuji tento cit a ačkoli mě tento její hluboký smutek dojímá a uchvacuje, přece v tom vidím cosi nezdravého. To mě však nesmí zviklat, nýbrž musím být pevný a rozhodný jako ocelová čepel. Toužím probudit "cosi nového", co to staré sice neodstraní, ale co bude mít zrovna tolik práva na život. A potom jsem začal; z počátku nejapně, neobratně, ale rozhodně, a skončilo to slovy" "K..., miluji Tě jako sebe sama," a ona pak řekla: "Nikdy, ne, jakživa ne-." Co je protějškem toho? Aimer encore! Ty mi řekneš: "Z čeho chceš žít, jestliže ji získáš?", nebo snad: "Nezískáš ji." Ale nemluv tak. Kdo miluje, žije, kdo žije, pracuje, kdo pracuje, má chléb.

   Tak jsem tedy klidný a odhodlaný a právě to má vliv na mou práci, jež mě čím dál víc přitahuje, protože jsem si vědom, že v ní něčeho dosáhnu. Ne, že bych se mohl stát něčím neobyčejným, v každém případě však něčím "obvyklým", a tu pod pojmem "obvyklý" rozumím, že má práce bude zdravá a rozumná, že bude mít právo na život a že něčemu prospěje. Věřím, že nás nic tak mocně nepřibližuje skutečnosti, jako skutečná láska. A je ten, kdo je uchvácen skutečností, na špatné cestě? Nemyslím.

   Ale s čím mám srovnat tento zvláštní cit, tento zvláštní objev "milovat"? Neboť pro člověka je doopravdy objevem nového světadílu, jestliže se v životě skutečně vážně zamiluje.

   A tak bych si přál, aby ses také zamiloval, avšak k tomu patří "Ona". Ale s "Ní" je to právě tak, jako s ostatními věcmi; kdo hledá, najde, ačkoli i nalézt je naše štěstí a nikoli naše zásluha.

   Ovšem kruté je překvapení, když jsi něco našel a - a - a ----. Pak se ukáže, že nestojíš před ano a amen, nýbrž před "nikdy, ne jakživa ne"; a to není příjemné, ale strašné.

   Avšak "čert nikdy není tak černý, jak se maluje," jak už řekl strýc Jan, a tak je to i s tím "nikdy, ne jakživa ne". Jakmile dostaneš a přečteš si tento dopis, musíš mi především okamžitě napsat; neboť teď opravdu netrpělivě očekávám od Tebe dopis, po vyznáni, jako je toto. Nevěřím, že si budeš vykládat zle, co jsem Ti řekl.

   I kdyby, brzy mi napiš a věř mi.

                                                                                           Zcela Tvůj Vincent

Dopisy, Vincent van Gogh (87,88)

(Září)

Milý Theo!

   Poněvadž Ti opět posílají dopis, připojuji pár řádků. Upřímně doufám, že se Ti dobře daří a že si zase najdeš půlhodinku, abys mi napsal. Chci Ti totiž říci, co jsem udělal od té doby, co jsem Ti naposled psal.

   Nejprve dvě velké kresby vrbových kmenů, křídou a trochu sepií, přibližně takové, jako je dolejší skizza.

   Dále totéž, od silnice do Leursche, ve formátu na výšku. Pak jsem měl opět několikrát model, kopáče a košikáře.

   A potom jsem minulý týden dostal od strýce z Prinsenhage skřínku s barvami, jež je dost dobrá, v každém případě dost dobrá pro začátek; barvy jsou Paillardovy a měl jsem z nich radost.

   Pokusil jsem se proto ihned o jakýsi druh akvarelu na zmíněný motiv. Jsem velmi šťasten, že mohu dostat model, a kreslím též koně a osla. Právě ke kreslení vodovými barvami je známý silný papír Ingres velmi dobrý a mnohem levnější než jiný. Ale zrovna s tím nespěchám; neboť z Haagu jsem si přivezl jakousi zásobu, avšak bohužel bílého. Zkrátka vidíš, horlivě se činím.

   Strýc odjíždí zítra do Haagu a snad ještě promluví s Mauvem, kdy bych měl k němu opět přijít.

   A teď sbohem, dnes jsem se hodně naběhal a jsem nesmírně unaven, nechtěl jsem však, aby byl dopis odeslán bez mého přídavku.

   Měj se dobře a v duchu přijmi stisk ruky.      

                                                                                              Zcela Tvůj Vincent. 

Milý Theo!

   Opravdu mě potěšilo, že jsem dostal od Tebe dopis, a poněvadž jsem se už připravoval v těchto dnech Ti napsat, odpovídám na Tvůj dopis ihned.

   Je znamenité, žes poslal papír Ingres; mám ho sice ještě trochu, ale žádný té určité barvy.

   Co řekl o mých kresbách pan Tersteeg, mě potěšilo, ale dojista neméně to, že sám ze zaslaných skizz pozoruješ patrný pokrok; jestliže se  začíná projevovat, slibuji, že tím více budu skutečně tak pracovat, abyste ani Ty, ani pan Tersteeg nemuseli odvolávat své přiznivé mínění; učiním, seč jsem, abych Tě po této stránce nezklamal. Příroda začíná vždycky s tím, že se staví kreslíři na odpor, jakmile se však on opravdu vážně chopí práce, nedá se tím odporem zmást; je mu to naopak větším popudem k vítězství, a v podstatě je příroda s opravdovým umělcem vždycky zajedno. Příroda zajisté není nedotknutelná, musíš ji však uchopit, a to pevnou rukou. A když ses tak s ní nějaký čas rval a potýkal, začíná být poddajnější a povolnější; netvrdím, že bych byl už tak daleko, nikdo není tak vzdálen toho mínění jako já, ale začíná mi to jít lépe od ruky.

   Zápas s přírodou má někdy něco z toho, co Shakespeare nazývá  "Taming of the shrew" (t.j. krocení zlé ženy, chtě nechtě vytrvale). Domnívám se, že v mnoha věcech, zvlášť v kreslení, "lepší je víc přitáhnout než povolit".

   Čím dál víc cítím, že kreslení figur je určitě dobré a že to má nepřímo příznivý vliv i na kreslení krajiny. Když kreslím kmen vrby, jako by to byla živoucí bytost, a to přece vlastně je, pak mi její okolí vyplyne nějak samo sebou; ale musíš soustředit pozornost na ten strom a nepopustit, až vpravíš do něho něco ze života.

   Připojuji několik malých skizz. Maluji teď dost často na silnici do Leursche; tu a tam pracuji též vodovou barvou a sepií, ale rázem se mi to přece jen nedaří.

   Mauve je v Drenthe, smluvil jsem s ním, že za ním přijedu, jakmile mi napíše, ale snad přijde ještě některý den do Prinsenhage. Na poslední cestě jsem se podíval v Rotterdamu ještě na Fabritia a jsem rád, žes viděl na vlastní oči Mesdagovu kresbu. Jestliže představuje kresba, o níž se zmiňuješ, paní Mesdagovou se žlutými růžemi na mechově zeleném pozdadí, pak jsem ji viděl na výstavě, a skutečně je to velmi pěkná a umělecká věc. Tvoje mínění o de Bockovi považuji veskrze za správné, i já mám takový názor. Ještě se mi však nepoštěstilo odít to takovými slovy, jako Tobě v dopise. Kdyby se mohl a chtěl soustředit, byl by věru lepším umělcem než nyní. Řekl jsem mu bez obalu: "De Bocku, kdybychom se, vy i já, věnovali po celý rok figurálnímu kreslení, pak by z nás obou po uplynutí této doby byli docela jiní lidé, nežli jsme v této chvíli; jestliže se však nesnažíme a jen hospodaříme z hotového, aniž se něčemu novému přiučujeme, pak nezůstáváme ani tím, co jsem, nýbrž stojíce na místě  zaostáváme. Když nekreslíme figury a když tyto nebo cokoli jiného, na př. stromy, nekreslíme, jako by to byly figury, pak jsme lidé bezpáteřní nebo s příliš slabou páteří. Uměli Millet a Corot, jichž si oba tolik vážíme, nakreslit figuru? Ano či ne?"

   Také v tom mi dal částečně nebo docela za pravdu. Ostatně věřím, že sám skutečně vážně pracoval na panoramatu a že to bude mít na něj příznivý vliv, i když to nechce uznat. O tom panoramatu se nadmíru pěkně vyjádřil, což zavdalo příčinu, že jsem k němu pocítil mnoho sympatií. - Zajisté, znáš malíře Destréea?

   Ten navštívil do Bocka, tváře se velmi domýšlivě, a řekl povýšeně, avšak přece sladce a protivně puntičkářsky: "De Bocku, ode mne také chtěl, abych namaloval panorama, avšak vzhledem k tomu, že to nemá co dělat s uměním, domníval jsem se, že to musím odmítnout". Načež do Bock mu řekl: "Co je snadnější, pane Destrée, namalovat panorama či to odmítnout, co je umělečtější, dělat je či nedělat?" Nevím, zda to řekl přesně těmito slovy, určitě však odpověděl v tomto smyslu a já jsem to uznal za velmi správné. Stejně si vážím Tvého jednání vůči starým a váhavým členům v Tvém podniku, jež necháváš žít v jejich stáří a vlastní moudrosti, zatím co sám, o tolik mladší a energičtější, konáš svou věc. To je opravdová filosofie, jež nás vede k tomu počínat si při různých příležitostech tak, jako de Bock a Ty. O takové filosofii lze říci, že je také praxí, tak jak to říká Mauve: "Barva je také kreslení."

   S papírem jsem u konce, a tak končím; příležitostně se podle toho zařídím.

   Přijmi můj dík za účinnou spolupráci a v duchu stisk ruky.

                                                                                                      Zcela tvůj Vincent.

Dopisy, Vincent van Gogh (84,85,86)

(Etten)

Milý Theo!

   Připojuji několik řádek, poněvadž Ti naši píší, neboť jsem myslel, že bys též jistě rád ode mne slyšel, co vlastně dělám.

   Neprší-li, chodím každý den do přírody, většinou do vřesoviště. Studie kreslím dost velké, jak jsi už některé viděl při své poslední návštěvě. Tak jsem mezi jiným udělal chalupu v het Heike a též stodolu s mechovou střechou na Roozendaalské cestě. Nazývají ji tu protestantská stodola.

   Snad si vzpomínáš, co tím míním. Potom mlýny přímo tam naproti pastvě a jilmy na hřbitově.

   A také kresbu drvoštěpů, kteří jsou zaměstnáni na rozsáhlé rovině, kde byl vykácen velký jedlový les. A dále se pokouším kreslit předměty, jako káru, pluh, brány, grakaře atd., atd.

   Kresba s drvoštěpy se mi poměrně nejlépe podařila a myslím, že by se ti líbila. Ještě toto léto přijede sem snad na nějaký čas Rappard, mám od něho dopis.

   V duchu stisk ruky.   

                                                                                  Zcela Tvůj Vincent.

Milý Theo!

   Už je čas, abych Ti opět napsal pár slov.

   Představ si, byl tu Rappard, asi 12 dní, a teď opět odcestoval. to víš, že Tě pozdravuje.

   Hodně jsme spolu chodili na vycházky, mezi jiným několikrát do vřesoviště u Seppe k tak zvanému Passievaartu, velkému močálu. Rappard tam namaloval velkou studii (1 m x 0,50), jež byla velmi pěkná. Jinak udělal asi 10 malých sépiových studií, také v Liesboschu. Zatím co maloval, udělal jsem perokresbu jiného místa močálu, kde rostlo mnoho kosatců (u Roozendaalské cesty).

   Byli jsme spolu také v Prinsenhage, ale strýc ležel v posteli a opět mu není dobře. Rappard přece jen dělá, myslím, v práci pokroky; podle toho, co jsem se od něho dověděl, získal doma pěkně zařízený atelier. Tento týden odchází do Loosdrechtu, kde se hodlá zdržet měsíc. Také pracuje pravidelně a hodně. Dostal jsem Casagnovo "Pojednání o akvarelu" a teď je studuji; i když nebudu dělat akvarely, přece tam najdu mnoho na př. pro sépii a inkoust. Neboť jsem až dodnes pořád kreslil výhradně tužkou, perem vytahoval a opravoval, v případě potřeby rákosovým perem, s nímž se lépe pracuje.

   Co jsem nakreslil v poslední době, vyžadovalo tento způsob práce, poněvadž to byly takové náměty, kde bylo třeba hodně kreslit a přitom také perspektivně, bylo to totiž několik řemeslnických dílen ve zdejší vesnici, kovárna, truhlářská dílna a výrobce dřeváků.

   W. teď odcestovala a to mě mrzí, velmi dobře seděla modelem; mám její kresbu a ještě jedné dívky, jež tu byla na návštěvě. Nakreslil jsem tam šicí stroj. Dnes už neexistují kolovraty, a opravdu je to škoda pro malíře a kreslíře; jejich místo však zabralo něco jiného, co není méně malebné, a to je šicí stroj.

   Jak je to vlastně letos v létě s Tvým příjezdem, není na něj naděje? Doufám, že něco z toho bude.

   Rappard má asi v Loosdrechtu vlastní malý člun; to je moc pěkné.

   Z Loosdrechtu chce jet do Gelderlandu. Tuže rád by se s Tebou jednou setkal,  slíbil jsem mu, že mu oznámím, přijedeš-li a kdy, dozvím-li se to předem, poněvadž by se pokusil zařídit si to tak, aby Tě uviděl.

   Nevím, vrátí-li se opět do Paříže. Vůbec se o tom nezmiňuje. Nevím, znamená-li to, že na to už nepomýšlí, nebo zdali naopak tajně osnuje svůj plán. Uvážím-li okolnost, mimo jiné stejně významnou, že je mu teprve třiadvacet let, neudivilo by mě, kdyby tomu tak bylo. Doufám, že mi určitě napíšeš, budeš-li mít chvilku kdy. Byl bych Ti velmi povděčen, kdybys mi příležitostně obstaral katalog Salonu.

   Rappard si opatří, jak říkal, všechny knihy od Cassagna. Ještě se hmoždí s perspektivou a já nevím o lepším léku na tyto bolest; já aspoň, kdybych se tím sám vyléčil, děkoval bych za to těmto knihám, totiž praktickému užití jejich theorie. Ale praktické použití si člověk koupit nemůže, kdyby tomu tak bylo, měly by ty knihy asi větší odbyt.

   Nuže sbohem, se stiskem ruky

                                                                      Zcela Tvůj Vincent.

http://vangoghletters.org/vg/letters/let168/letter.html

   Milý Theo!

   Ačkoli jsem Ti psal teprve před nedávnem, chci Ti tentokrát říci přece něco více.

   V mém kreslení nastala totiž změna jak ve způsobu práce, tak v jejím výsledku. Podnícen také lecčíms, co mi Mauve říkal, začal jsem znovu pracovat podle živého modelu. Mohl jsem pro to získat různé osoby, mezi jiným na štěstí též dělníka Pieta Kaufmanna.

   Pečlivé studium, vytrvale opakované kreslení podle Barguova "Exercices au fusain", poskytlo mi lepší názor na kreslení figur. Naučil jsem se odměřovat a vidět a hledat velké linie, takže co se mi dříve zdálo zoufale těžké, nyní se ponenáhlu, díky Bohu, stalo možným.

   Pětkrát jsem kreslil v různých posicích sedláka s rýčem,  dvakrát rozsevače, dvakrát dívku s koštětem. Kromě toho ženu v bílém čepci loupající brambory, pastýře, opřeného o hůl a konečně starého nemocného sedláka, sedícího na židli u krbu, s hlavou v dlaních a s lokty opřenými o kolena.

   Při tom ovšem nezůstane, poněvadž když už se pár ovcí dostane přes lávku, následuje pak celé stádo - kopáče, rozsevače, oráče, muže a ženy musím nyní kreslit bez ustání, právě tak, jak to dělali a dělají mnozí jiní. Teď už nestojím před přírodou tak bezmocně jako dříve.

   Z Haagu jsem si přivezl křídy ve dřevě, rovněž tužky; pracuji s tím hodně. Začínám se vpravovat do malování štětcem a těrkou, sepií a tuší a tu a tam trochu barvou. Kresby, jež jsem udělal v poslední době, jistě se velmi málo podobají předešlým.

   Jsou velké asi jako list z Exercices au fusain. Co se týče krajiny, domnívám se, že tím nikterak neutrpěla, naopak získala.

   Připojuji několik malých skizz, aby sis udělal o tom představu. Lidem, kteří mi sedí modelem, musím ovšem zaplatit, sice nikoli moc, ale ježto se to denně opakuje, je o jedno vydání víc, pokud se nedostanu k prodeji kreseb. Poněvadž se mi však málokdy figura úplně nepodaří, už se mi, jak se zdá, poměrně venkoncem výdaje za modely vyplatí; neboť teď si může jistě každý, kdo se naučil figuru uchopit a udržet, aby na papíře pevně stála, něco vydělat. Netřeba Ti ovšem říkat, že Ti posílám tyto skizzy jen proto, abych Ti naznačil myšlenku postoje figur; načmáral jsem je dnes docela narychlo a pozoruji, že by se tu dalo mnoho vytknout proporcím, nesporně víc, než u skutečných kreseb. Dostal jsem pěkný dopis od Rapparda, jenž asi pilně pracuje; poslal mi velmi pěkné skizzy krajin.

   Přál bych si, aby sem ještě přijel na několik dní.

   Toto je oranisko či strnisko, na němž lidé ořou a sejí; udělal jsem podle toho dost velkou skizzu s přicházející bouřkou.

   Obě další jsou malé skizzy posic kopáčů, doufám, že jich ještě nadělám mnoho a různých.

   Jiný rozsevač má koš.

   Úžasně rád bych měl modelem ženu s košem na satbu, abych vystihl posici postavičky, kterou jsem Ti z jara ukázal a kterou vidíš v popředí první skizzy. Konečně podle slov Mauva "továrna jde naplno".

   Můžeš-li a chceš-li, pak nezapomeň na papír Ingres, barvy nebíleného plátna.

   Brzy mi napiš a v duchu přijmi stisk ruky.

                                                                           Zcela Tvůj Vincent.

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2344.jpg

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2345.jpg

http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2347.jpg

 

Pamatuješ?

Pamatuješ, prosím?
Tenkrát... když tlukot srdcí zněl,
z výšin nebe snášel se
třpyt sněhobílých tanečnic.

Ty maličké zázraky vesele vzduchem poletovaly!

Chytali jsme je do dlaní, smáli se,
a pak...
pak daroval's mi závoj z nich utkaný.

Od té chvíle - za nocích bílého ticha,

jsem snila bdělé sny,

plula nekonečně blízkým prostorem,

utvářela křišťálová slunce,
mlhoviny,
zrcadlo víl ze svitu měsíce.

Přišlo jaro,
sny, hvězdy,
i ty veliké sněhové vločky
roztály...

Tajemství srdce změnilo se v pramen,
a nám nezbylo než vstoupit v skutečnou řeku Života.

Dopisy, Vincent van Gogh (83)

(Etten, srpen.)

Milý Theo!

   Právě jsem se vrátil domů z vyjížďky do Haagu; dnes večer jsem sám doma, poněvadž otec s matkou jsou ještě v Prinsenhage; tak je tedy vhodná příležitost o lecčems Ti povědět. Odejel jsem minulé úterý, teď je pátek večer. V Haagu jsem navštívil pana Tersteega, Mauva a de Bocka. Pan Tersteeg byl velmi přívětivý a říkal, že si všiml, jaké jsem udělal pokroky. Poněvadž jsem znovu udělal celou serii "Exercices au fusain" 1- 60, vzal jsem ji s sebou, a hlavně vzhledem k tomu mluvil o těch pokrocích, neboť ještě stále připisuje určitou cenu tomu, že je kreslím a že tu a tam kopíruji figury podle Milleta, Boughtona nebo jiných malířů, kdežto ostatní to většinou podceňují. Tak jsem měl jakési zadostiučinění za tuto práci. U Mauva jsem byl jednou v poledne a jednou večer a uviděl jsem v jeho atelieru mnoho pěkného. Mauva velmi zajímaly mé kresby. Dal mi mnoho pokynů, což mě těší, a smluvil jsem s ním, že za ním v poměrně krátké době znovu přijedu, jakmile bych měl opět nějaké studie.

   Dovolil mi prohlédnout si celou spoustu studií a ty mi objasnily, že to nejsou skizzy ke kresbám či návrhy k obrazům, nýbrž skutečné studie, zdánlivě bezvýznamné. Chce mě získat pro malování.  Příjemně jsem se seznámil s de Bockem; byl jsem u něho v atelieru. Ale ten chlapík musí, podle mého mínění, kreslit figury, aby dokázal ještě docela jiné věci. Věřím, že má pravý malířský temperament a že ještě nevyřkl poslední slovo. Horuje pro Milleta a Corota. Ale nevěnovali tito dva hodně píle figurám? Ano či ne? Corotovy postavy nejsou ovšem tak známé jako jeho krajiny, to však přece nevylučuje,  že je dělal.

   Ostatně je u Corota každý kmen stromu kreslen a modelován pozorně a s láskou, jako by měl stejný význam jako postava. A kmen stromu u Corota je cosi zcela jiného nežli u de Bocka. Za nejhezčí z de Bockových prací jsem uznal kopii podle Corota. Jako pravý Corot sice tak lehce neobstojí, ale byla udělána velmi svědomitě, svědomitěji nežli mnohý falešný Corot, jeho rozdíl od pravého nebije tak do očí.

   Potom jsem s ním prohlížel Mesdagovo panorama. To je práce před níž každý musí mít respekt. Přitom jsem si vzpomněl na výrok měšťana Thoréa, myslím, že to bylo o Rembrandtově Anatomii: "Jedinou chybou tohoto obrazu je, že je bez chyby."

   Tři Mesdagovy kresby na výstavě měly snad více chyb, okamžitě však vzbuzovaly sympatii,; aspoň u mne tomu tak bylo. Abych se zmínil o výstavě - je tu nádherná kresba Isaraelsova "Škola šití v Katwyku"; Mauve tu měl stádo překrásných ovcí v dunách a pak ještě jednu jednotlivou figuru; dělníka sedícího večer na zemi, aby si odpočinul.

   Artz měl tři kresby, vzpomínám-li si správně, scénu z útulku, kde starci se stařenami sedí při jídle, velmi pečlivou, velmi dobrou a vážnou; potom dvě studie hlav, plné charakteru, muže a ženy ze Scheveningen.

   Weissenbruch  vystavoval mezi jiným kresbu, kosatce, tak jednoduché, tak dokonale stylové, tak plné umění a lásky, že mnohé kresby z ostatních nemohly vedle nich obstát. Na této výstavě bylo možno rovněž vidět, že mezi mladými je mnoho zdatných krajinářů. Mezi jinými Duchatel a Neuhuys.

   Alb. Neuhuys měl tu velkou figurální kresbu, jež byla nádherná; dívka se dvěma dětmi. Novým zjevem byly práce Clary Montalbové. Je to velmi zvláštní talent a v mnohých věcech mi připomíná Rochussena.

   Také u pana Tersteega jsem viděl ještě mnoho pěkného od Valkenburga, Neuhuyse atd., atd.

   J. Maris měl na výstavě nádherné věci, mezi jiným dvě dívky v bílém u klavíru a mlýn ve sněhu. Willem Marise jsem zahlédl ještě u de Bocka. Ten měl od něho pěknou skizzu, cestu v zimě s postavičkou pod deštníkem.

   Bosboom viděl náhodou mé studie, něco mi ještě k nim poznamenal; přál jsem si, aby se mi aspoň jednou naskytla  příležitost, aby mi ukázal, jak si mám počínat. Bosboom je jeden z lidí, jež jsou obdařeni nadáním také ostatní něčemu naučit a učinit jim to srozumitelným. Na výstavě měl tři nebo čtyři dobré kresby.

   Potom jsem šel ještě do Dordtu, protože jsem tam na jednom místě uviděl z vlaku řadu mlýnů, jež bych si rád nakreslil. Ačkoli pršelo, přece jsem je dodělal, a tak jsem si ještě přinesl z výletu upomínku.

   U Stama jsem našel papír Ingres, ještě jednou tak silný než obyčejný, na tom se lépe pracuje. Bohužel je však bílý; mohl bys mi příležitostně obstarat nějaký toho druhu, který má přibližně barvu nebíleného kopřivového nebo lněného plátna, jako byly některé archy předešlé partie, kterou jsem měl od Tebe, a jako je ten, na němž jsou tištěny Exercices au fusain. Jestliže člověk kreslí na bílém, bezpodmínečně musí, dříve než začne, celý papír podložit tónem.

   Tak jsem byl tedy v Haagu, snad to může být začátkem vážnější známosti s Mauvem a s ostatními. To bych si ovšem přál.

   V duchu Ti tisknu ruku. Přijmi dík za to, že mi tak věrně přitom pomáháš. Snad bych to byl kvůli výdajům nechal nebo aspoň odsunul.

                                                                                   Zcela Tvůj Vincent.