Ptáš se mě, co hledám?
Únik. Odsud. Z různých míst.
Před strachem, samotou, prázdnem.
Před tím, že nedělám,
z čeho bych měla radost,
že prodávám své dny... smích.
Hledám dech v úžlabí strání,
ve smrkovém kolébání,
mezi stromy chomáče trávy,
bublavý potok, Vlčí propast,
zvlněnou dálku Mléčné dráhy,
protilehlý čas,
vítr
když hraje si
že tu
že tam
do končin a mnohem dál
Půlnoční vítr kolébá travou
a třepot křídel nad zemí,
vysoké nebe, zažloutlý měsíc.
V proměnách času, v daleku dní
s oblaky příslibů svět plyne v cizozem,
a s ním můj pradávný prastarý sen__
jakási tíseň mě souží
znám slovo... i mlčení,
jako když vhodí kámen do studny,
neslyším šplouchnutí
... a někde v mé hlavě, za tou oprýskanou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli, mihotají hvězdy,
a celý boží svět...
ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...
Neumím složit obraz světa bez hranic, omezení mezí.
Vím, o čem se mluví, není.
Nedohlédnu za horizont událostí,
ztrácí se v jakési vybledlé nekonečnosti.
A rozum u mě svádí bitvu s city.
Jsem krémový indián na marcipánovém koni.
A plachý vítr, když pláče bolestí,
zraňován o zubatá skaliska hory hoří.
Stavím vzdušné zámky,
pevnější než z cihel a kamení,
i sny mám živější než co nežijí__
vzpomínky schované v dlani...
Kdysi chtěla jsem být ne hledačem nejzazší pravdy,
jen letět s bílými oblaky za obzor dnů,
snad na jiné planety, kde láska a touhy nebolí...
postavit z lučního kvítí dům,
vykřesat z pazourku plamen,
aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
poutníku osamělý,
našel jsi teplo, klid,
otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
sluneční svit,
věřil, že šťastným lze být,
pak spolu rozletět se s bílými oblaky...
... podél starých rozpadlých zdí,
zkřehlá, sklíčená, mlčící,
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí...
v hlavě hlasy, vyprávění
o životě, marném snění,
jsem nic, předzvěst smrti a zapomnění...
ach! již půlnoc, hvězdy zaseknuté na kopí,
pomerančové lampy stínohry,
šumění deště barvy rozpíjí...
svět je mokrý,
placatý,
tak málo hloubavý,
tak málo laskavý,
viny,
viny,
viny...
Tu zaslechnu: „Ušáčku, snad se nebojíš?"
Jako v pohádce, stát se tak vílou,
šaty z chmýří pampelišek, bílých
jak lidská duše být nemůže,
na nožkách střevíce,
a po oblacích, s úsvitem širým
vydat se do zahrad laskavosti, naděje,
popatřit rozkvetlou louku s rosou,
zrcadlí nebe...
Mezi zmoklinami
propast podivných tvarů a nestvůr
bez soucitu,
hřích, zloba, zrada...
osamění.
Hlubina ještě potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
Tu na druhé straně příkopu zahlédnu tebe, usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Překonat propast beznaděje a smutku,
přestože vílou nejsem...
