Schubert-Liszt "Auf dem Wasser zu singen", "Die Forelle"

https://www.youtube.com/watch?v=FSZEEiJ0SPc
Daniil Trifonov - Schubert-Liszt "Auf dem Wasser zu singen", "Die Forelle"

.. našla jsem si dnes ráno pro radost krásný a milý hudební skvost... myslím, že by se mohl líbit každému, velmi melodický a zasněný první kousek, a drobné až taneční skotačení ve druhé části!
lala la :-))


Krásný den s příjemnou náladou!
:-)

Schumann - Gesänge der Frühe, Op. 133

 

https://www.youtube.com/watch?v=XMLXrcbTQMU
Schumann - Gesänge der Frühe, Op. 133 (Mitsuko Uchida)

.. krásná hudba, i když smutná až depresivní, moc se mi líbí první a obzvláště čtvrtá část (8:51), je tolik tajemná, křehká a cituplná...

 Přeji všem návštěvníkům blogu dobrý večer.

Vincent van Gogh, Dopisy (151)

   Milý Theo!

   V těchto dnech jsem obdržel dopis od Rapparda, s nímž si koresponduji o litografických pokusech a který také sám něco takového dělal.

   Náhodou jsem mu napsal: "Už se zase vyskytla překážka, ztratil se dopis s penězi, které jsem větším dílem určil pro tyto pokusy."  Na to mi píše:

   "Tím se nevyrušuj a spoléhej na mne, nemůžeš-li pokračovat anebo potřebuješ-li něco."  Nenapsal jsem mu to proto, aby něco takového vyslovil, nýbrž jenom proto, že jsem chtěl, aby sám udělal několik nových pokusů. Ale potěšilo mě to, poněvadž takových důkazů zájmu je pořídku. Odpověděl jsem mu: "Prozatím Ti za to děkuji, ale kdyby se mi skutečně přihodilo, že bych už vůbec nemohl pokračovat, pak se o tom blíže domluvíme."  A řekl jsem mu, jak velice si toho vážím. Hleď, to je tedy jeden z případů, o nichž jsem Ti psal v posledním dopise. S kreslením, kamenem, papírem a tiskem jsou ovšem spojeny výlohy. Jsou však poměrně nepatrné. Takové listy, jako na př. ten poslední, který jsem Ti poslal, rovněž jeden nový, který jsem včera dokončil, byly by asi na př. vhodné pro lidové vydání, jakého je tolik třeba, a ještě víc u nás v Holandsku nežli kde jinde.

   Nuže, takový podnik, jako je nakreslit a vytisknout serii asi třiceti listů dělnických typů - smí či nesmí se toho nyní člověk odvážit? Ba věru, člověk se musí ptát - tak podstatné jsou ty věci - : Mám právo a povinnost to dělat, nebo na to právo nemám? Krásné látky je nadbytek - : Rozsevači, kopáči, drvoštěpové, oráči, pradleny, muži z chudobince, i dětskou kolébku lze někdy nakreslit; enfin, člověku se tu otvírá nepřehledně široké pole. Kdybych byl boháčem, neváhal bych s rozhodnutím, řekl bych: Kupředu, a rychleji než takto.

   Je tu však cosi jiného - smí, má, může člověk strhnout jiné lidi, jež potřebuje a bez nichž to nelze uskutečnit, a vtáhnout do podniku, o němž lze pochybovat, zdali něco vynese? Sám  sebe bych nešetřil. A tím, žes mi pomohl, jsi dal najevo, že se nešetříš.

   Avšak ostatní shledávají, že je zvrácené a pošetilé, že se se mnou zahazuješ, a každé moje hnutí považují za ještě pošetilejší; a mnozí, kteří byli z počátku nadšeni, smýšlejí brzy rovněž tak a jsou jako hořící věchet, jen na chviličku mají odvahu a planou.

   Domnívám se, že skutečně naprosto neprávem, neboť si v tomto případě ani Ty, ani já, nepočínáme pošetile. Tato záležitost, jež byla ještě před nedávnem nejprve jen Tvým nápadem, totiž: "Mluvil jsem s Buhotem; ví o určitém způsobu litografování - později víc o tom - pokus se o něco na papíru, který Ti pošle,"  nabyla pro mne v krátké době po tomto poměrně bezvýznamném začátku rozsahu nesmírně významného podniku. Jsem přesvědčen, že kdyby člověk vytrval a uskutečnil jej, mohlo by z toho něco vzejít, co by vůbec nebylo zbytečné, nýbrž určitě dobré a k užitku.

   Vždycky se tvrdí, že v Holandsku nelze vytvořit lidové časopisy, nikdy jsem tomu nemohl věřit, a teď vidím, že to je opravdu možné. Společnost van´t hut podpořila Elzeviera v Rotterdamu tisícovkami pro vydávání listu de Zwaluw.
   Zlepšil se de Zwaluw? Nikoli - neboť v něm sice bylo několik pěkných listů, ale celek byl příliš hubený, nebyl důkladný, vážný, silný, nebyl dost původní; nápodoba anglických. Jsou dva systémy: How not to do it, a How to do it.* (* Jak se to nemá dělat a jak se to má dělat.)  Obávám se, že How not to do it  bylo postranní myšlenkou Elzeviera, jinak by dělal, i kdyby přitom doplácel. How not to do it počítá takto: Tolik a tolik mám za to od ´t hut, tolik a tolik mám z prodeje, tolik a tolik musím na tom především vydělat, musím to dělat přesně tak jako moji kolegové, jinak by mne nazvali mauvais coucheur nebo prašivým psem atd.
   Tak dochází k tomu, že Elzevier a tisíce jemu podobných, místo aby řekli, co bylo napsáno pod jedním Millaisovým obrazem: "It might be done, and if so, we should do it,"*  (Mělo by se to udělat, a je-li tomu tak, měli bychom to udělat.) říkají:  it can´t be done,** (nelze to udělat), anebo to dělají jen chabou rukou a bez dostatečné energie.
   Neznám dost ředitelství de Zwaluwu, abych mohl přesně říci, kdo má vinu, znám však dost jejich listů, abych byl odpovědný za své tvrzení:  "Neudělali jste z toho, co jste mohli z toho udělat, mohlo a muselo by to být lepší."  Přesto přese všechno tu však tvrdím: Ať je tomu jakkoli, vždycky byli též řádní, upřímní, stateční a čestní Holanďané, a v dobách, kdy jsme byli naprosto zesláblí, vysílení a ve špatných poměrech, našel se ještě tu a tam v zastrčených koutech plamen nadšení; to tedy tím spíše v obdobích, kdy se Holanďané mohli počítat mezi první a nejlepší.
   Pokud tedy jde o nadšení, sebeobětavost a odvahu, že člověk dělá něco, ne aby přitom vydělal, nýbrž  že je to užitečné a dobré, pak musí všeobecně důvěřovat svým bližním a krajanům. Ale především bych rád řekl toto: Já osobně se chci podílet na záležitosti listů pro lid - v případě, že by se vůbec něco takového podnikalo - jen pokud jde o jejich tvoření. Musí to být záležitost lásky nikoli záležitost knihkupecká.
   Poněvadž však je přece jen nezbytné navázat styk s librairie, ať už jen kvůli tisku nebo podobným věcem, nehovořím o tom s Tebou, abych se Tě zeptal: "Myslíš, že by to šlo?" - totiž s knihkupeckého hlediska - nýbrž abych Ti položil otázku: How to do it?
   Domnívám se, že by se mělo ujednat toto:
   Poněvadž je užitečné a nutné, aby se kreslily, tiskly a rozšiřovaly holandské kresby, určené pro dělnická obydlí a selská stavení, jedním slovem pro každého dělníka, zavazuje se několik lidí, že se pro ten účel vynasnaží napnout své nejlepší síly.
   Toto společenství se nesmí rozejít, dokud se plán neuskuteční, a musí se snažit provést jej co možná prakticky a dobře. Cena listů nesmí přesahovat 10, nanejvýš 15 centů.
   S vydáváním se začne, jakmile bude nakreslena a vytištěna serie 30 listů a jakmile budou vyrovnány s tím spojené výlohy za kámen, poplatky za tisk a papír.
   Těchto 30 listů vyjde najednou, však bude možno je koupit i jednotlivě, v plátěném obalu vytvoří dohromady celek, budou mít krátký text nikoli k obrazům - ty musí mluvit samy za sebe - nýbrž aby stručně a jadrně vysvětlil, jak a proč jsou dělány atd.
   Pravý důvod tohoto společenství je tento. Když si kreslíři vezmou ten podnik sami na sebe, pak musí nést jak práci, tak výlohy, a podnik v půli cestě zanikne; proto se musí závazky rozdělit, takže každý dostane svůj díl, který může unést, a podnik se tak může uskutečnit.
   Co se utrží prodejem, musí nejdříve sloužit k splacení těm, kteří do toho půjčili peníze, za druhé pak ke stejné, přesně stanovené odměně každému kreslíři, který dodal kresbu.
   Po vyrovnání obojího zůstává zbytek na nové výdaje pro další vydávání. Ti, kdož vyvolávají k životu tento podnik, považují práci na něm za svou povinnost. Poněvadž tu není účelem zisk, nesmějí ani věřitelé, ani kreslíři, ani ti, kdož nějak spolupracují, požadovat své vklady nazpět, když se snad podnik nevyplácí a vklad se spotřeboval, jinak v případě, že by se edice nad očekávání setkala s úspěchem, nesmějí žádat nazpět víc, nežli do toho vložili. V tomto případě slouží přebytek k pokračování edice, v onom případě zůstávají podnikatelům alespoň kameny, avšak prvých 700 nátisků z každého kamene za žádných okolností nepatří společnosti, nýbrž lidu, a jakmile společenství zanikne, listy se zdarma rozdělí. Ihned po vydání první serie třiceti kusů musí se dobře promyslet a dohodnout, bude-li se pokračovat ve vydávání či nebude, a teprve potom, ne však dříve, smí ze společenství vystoupit, kdo chce.
   Tato myšlenka mi šla hlavou, a tu Ti říkám: How to do it? Účastníš se toho?
   S jinými jsem o tom ještě nehovořil, mně samému se myšlenka vyjasnila teprve během práce. Dlouho si už o těch listech pro lid dopisuji s Rappardem, poněvadž má o to stejný zájem jako já; ba z vlastního popudu tvrdí, že by mi rád pomohl.
   Avšak Rappard ještě neuvažuje o věci tak, jak bych si přál, ještě se mnou totiž nesouhlasí v technických otázkách.
   Pokud jde o jeho nabídku peněžní půjčky, rozhodl jsem se takto: pro sebe ji osobně odmítám, protože neuskuteční-li se společnství, o němž se Ti zmiňuji, pokusím se o tu věc sám. Budeme-li tak daleko, vždycky se ještě uvidí, co bych mohl dále dělat.
   Především mu sděluji své nápady o edici a táži se ho jako Tebe, zda bychom se nemohli do něčeho takového pustit.
   Přál bych si, aby si všichni v tomto společenství byli zcela rovni, aby tu nebyly ani stanovy, ani předseda, ani cokoli takového, aby tu nebylo nic než krátké ustanovení, které pevně stanoví účel; v tomto definitivně vypracovaném ustanovení smělo by se jen tehdy něco změnit, kdyby s tím souhlasili všichni účastníci podniku, kteří je podepsali. Konečně lze vyhotovit seznam těch, kteří se k edici zavázali, a zaznamenat, co pro ni konají. Tento seznam by se však nesměl uveřejnit, poněvadž podnik má být záležitost umělecká a soukromá - tedy na př.: A se zavazuje k tomu či onomu, B dodá k tomu účelu to a ono, atd.; nic jiného. -
   Zatím je 1. prosince. Jestliže jsi ještě nepsal, pak to udělej co možná brzy, už nemám nic. Sbohem, s upřímným stiskem ruky
                                                         zcela Tvůj Vincent.
 
   Muselo by to být společenství, které jedná a nemluví; jedná krátce a jadrně, bez meškání a pohlíží na podnik jako na záležitost "de charité" a nikoli jako na takovou "de librairie".
   Teď ještě něco jiného; člověk musí předem uvažovat, čeho je třeba - 30 kamenů, výlohy za tisk, papír, kolik to stojí - přesně to nevím, ale zdá se mi, že by se člověk s 300 zlatými dostal dost daleko.
   Kresby by byly vkladem těch členů společenství, kteří by nemohli přispět penězi. Milerád bych je převzal všechny, nenajde-li se někdo jiný, milejší by mi však bylo, kdyby se toho ujali lepší než jsem já. Myslím, že by nesporně bylo žádoucí, abychom především vydali těch 30 litografií; to bych rád prosadil, i kdyby se prozatím nikdo nenašel, kdo by měl chuť nakreslit kresby, vždyť potom by se snad dali pohnout ke spolupráci jiní umělci, kteří pracují lépe než já, kdybychom jim mohli ukázat tuto serii. Mnozí jsou zpravidla teprve tehdy ochotni začít, když jsou přesvědčeni, že je něco vážně míněno, a zdráhají se tím zabývat, dokud nebyly učiněny první kroky.  

Franz Schubert - Mitsuko Uchida

https://www.youtube.com/watch?v=EJJgBJf50kk
Franz Schubert - Mitsuko Uchida - Klavierstücke Impromptu D. 946 No. 1 in E Flat minor

 

 

.. poslouchala jsem tento nádherný a skvostný hudební kousek pozdního Schuberta i od jiných pianistů (Brendel, Pollini, Arrau, Lewis, Avdeeva aj.), až jsem objevila Mitsuko Uchidu, její interpretace mě doslova nadchla... již jsem o ní jednou zmiňovala, hraje jakoby z jiného světa, kde zní jen a pouze hudba v té nejčistší podobě...  provedení je plné nekonečné  inteligence, nevtíravě se prolínající  s křehkostí citů,  skotačivě veselých, ale i těch, jež jsou mi velmi blízké...  ve skladbě je nenápadná, skoro až nadpozemsky krásná, tichounce znějící  část, provedla mě bránou k jinému světu, je  průzračně otevřený a je tam krásně...  přestože neexistuje, není, ten svět je jen v představách... 

přeji příjemný poslech...

Zrcadlo víl a Kocourek

Život se šíří sdílením informací. Může být za informaci považována fantazie, pohádka? Jeví se mi, je-li výpověď - v jakékoliv formě, tedy i uměleckého prostředku -  v souladu s vlastním porozuměním, emocemi, představami, přesvědčením, a není-li v rozporu s konáním, potom je více realitou než jak žijeme na povrchu  mimo svá těla, ve světě, jemuž se přizpůsobujeme, abychom přežili... Klíč pro spokojený život bych hledala v rovnováze mezi realitou vnější a životem uvnitř sebe, v myšlenkách, v duši... 

 . . .

Zrcadlo víl 

Den začíná tiše, majestát nebes ještě odpočívá
vycházím z domku do snů pohrouženém

hned za vrátky - nikdy se dost nevynadívám:

zrcadlo víl mezi bílými oblaky...

pár kroků v odlehlém zákoutí

růže z alabastru se rdí

dychtivě čeká 
zda měsíc si k ní přivoní...

kousek dál hřbitovní ulice

v šeru církevní schody strmí se 

kam živý nemůže...

za kostelem pozvolně - ve zbytku noci
blízký les mlhavé tajiny vydechuje...

až k ptačím křídlům bělá se nebe

jakoby ze šňůry rozsypaly se

slzy...

tu z cípu mlhy 
   neslyšně přicházejí 
      černého kocoura tlapky!

nad obzorem slunce se přikuluje

do trávy skanula krůpěj rosy 

v ní ustupující měsíc se zrcadlí

v polibku alabastrové růži

usmívám se

schody vedoucí k venkovskému kostelu se hřbitovem

Den
         z chladu šera svítá
v majestát nebe   procitá
v zrcadle azuru s pěnou bílou
pokaždé zastaví   čas

za brankou spícího stavení
pár kroků v odlehlém zákoutí
zavřená růže trne   čeká
než kapka rosy jí rozvoní

ulicí kousek dál kostel střeží
stupně vítězů   hřbitovní
+epitaf náhrobní ryjeme svižně
ceny bez dph­   nedostižné+

za věží chrámu zbytkem noci
blízký les mlhavě taje   dýchá
k perutím ptáků oblohu bělavou
řetízky sražených slz

obláček houští
    s prskáním pouští
      i černý ocas kocouří

smířená s křiklavou písní kosí
srdeční frekvence stoupá   musí
nad obzor slunko se koulí
(autobus dohání s úsměvem)

+ placená reklama známé firmy Petr Kocourek+
          

černý kocourek  :-)

Vincent van Gogh, Dopisy (149, 150)

Ve středu ráno.

   Milý Theo!

   Zároveň s tímto dopisem dostaneš první zkušební listy litografií "Kopáče"  a  "Pijáka kávy".

   Bylo by mi milé, kdybych co nejdříve uslyšel, jaký dojem na Tebe dělají. Mám v úmyslu ještě je retušovat na kameni a přál bych si o tom slyšet Tvůj názor. Kresby byly pěknější, zvlášť u kopáče jsem se velmi snažil, ale přenosem a tiskem zmizely různé podrobnosti.

   Nicméně shledávám, že v těch tiscích je cosi kostrbatého a nenuceného, a to mě poněkud smiřuje se ztrátou určitých věcí, jež byly na kresbě.

   Kresba nebyla dělána pouze litografickou křídou, hloubky byly mimo to zesíleny autografickým inkoustem.

   Kámen tedy jen částečně přijal autografický inkoust a my nevíme přesně, co je toho příčinou, pravděpodobně voda, kterou jsem ho ředil. Rozhodně na tom vidím, že tam, kde se inkoust přichytil, vznikla krásná hluboká čerň, se kterou budu mít snad později víc štěstí.

   Neboť jakmile bude mít tiskař kdy, pokusíme se při tisku dostat do toho tón. Kromě toho vyzkoušíme různé druhy papíru a rozmanité barvy.

   Doufám, že se oba tyto kameny ještě zlepší retuší podle obou studií, které ještě mám a které jsou dělány přímo podle modelu.

   Teď jsem se konečně též jednou dožil, že mě navštívil jeden malíř, totiž v.d. Weele, který mě oslovil na ulici a u kterého jsem byl též už jednou na návštěvě.

   Doufám, že se také on pokusí o tuto litografickou methodu, přál jsem si, aby tím způsobem udělal dva pluhy, studie, které namaloval (ranní a večerní nálada), a vůz ve vřesovišti tažený voly.

   Mladík má v atelieru různé pěkné věci.

   Chtěl mě přimět, abych něco zkomponoval podle nesčetných studií mužů z chudobince, ale k tomu se ještě necítím dost zralý.

   Víš, že jsem Ti psal o serii kopáčů, teď tedy aspoň vidíš také z nich jeden list.

   O dopise jsem se ještě nic nedozvěděl, na zdejší poště nic o něm nevědí a svádějí to na Paříž.

   Když přišel od Tebe poslední dopis, ihned jsem z peněz tolik poplatil, protože jsem na ně tak dlouho čekal, že mi zbylo málo. Nicméně znovu jsem se pokusil o tyto obě litografie, i když s tím byly spojeny výlohy, poněvadž spatřuji v této práci největší spásu především v těžkých časech; a chci bojovat, abych vynikl.

   Dnes nebo zítra utratím peníze. Můžeš-li něco udělat, udělej to, nejde-li to, pak to není ani Tvá, ani má chyba, ale byly by to pro mne krušné dny. Enfin, přesto, dokud můžeme držet hlavu vzhůru, držme, a pokud můžeme, vzdorujme melancholii a ochabnutí.

   Vychází tu lidový časopis zvaný de Zwaluw, nakladatelství Elzevier v Rotterdamu, podporovaný společností Nut v. "t" algemeen. Napadlo mi v těchto dnech, zdali by tam nemohli použít kresby takového kopáče.

   Měsíčně vychází jedno číslo.

   Avšak to by mě stálo cestu do Rotterdamu a příliš se obávám, abych se nevrátil s odpovědí: to nejde na odbyt, nic nebereme atd.  Kromě toho bych to přece raději nedělal, poněvadž bych mnohem raději ještě pokračoval v práci, až bych měl pohromadě serii jaksepatří.

   Ale lámu si hlavu, jak bych asi mohl něco vydělat, poněvadž se třeba mohu dostat do velkých nesnází.

   Napiš mi přece, milý hochu, i když nemáš peníze, vždyť potřebuji Tvou sympatii, jež je mi nemenší oporou nežli peníze. Doufám, žes dostal malý svitek s litografiemi, v němž byla "Sorrow", a k tomu dopis; zmiňuji se o tom ještě jednou, abych to zjistil, nikoli proto, že jsem už čekal na odpověď. Bylo tu velmi studené počasí; dnes je hodně tma, mlhavo a pošmourno, což dává předmětům jakési divoké vzezření, takřka non ébarbé.* (*neuhlazené)

   Sbohem, ze srdce Ti přeji to nejlepší a v duchu tisknu Ti ruku

                                                                               zcela Tvůj Vincent.

   V kresbě "Piják kávy"  byla černá barva vlivem směru šrafování mnohem víc lomená. Nyní je na neštěstí matná, ale snad se to dá ještě napravit.

V neděli.

   Milý Theo!

   Včera jsem se znova dostal k tomu, že jsem si přečetl knihu od Murgera, totiž "Les buveurs d´eau"* (* "Pijáci vody"). Nacházím v tom něco přibližně stejně půvabného jako na př. v kresbách  Nanteuilových, Baronových, Roqueplanových, Tonyových, Jonannotových - něco duchaplného a životného.

   Nicméně je všechno příliš konvenční, aspoň tato kniha je, a jiné od něho jsem ještě nečetl; a není mezi ním a na př. Alphonesem Karrem a Souvestrem tentýž rozdíl, jako mezi Henri Monnierem a Comtem Calixem a svrchu zmíněnými umělci? Osoby, jež přirovnávám, snažím se vybírat z téže doby.

   Je v tom dech z doby bohémovy (ačkoli tehdejší skutečnost je v knize jen jakoby skrytá), a proto mě zajímá, podle mého mínění však postrádá citové bezprostřednosti a upřímnosti.

   Možná však, že ty z jeho knih, v nichž se nevyskytují žádné typy malířů, jsou lepší nežli tato - zdá se, jako by spisovatelé neměli mnoho štěstí se svými typy malířů; tak vedle ostatních Balzac - jeho malíři jsou dost nezajímaví. Nejinak se daří i Zolovi s jeho Claude Lantierem; neboť je pravda, že Claude Lantier zcela určitě existuje, přesto bychom si přece přáli vidět od Zoly vylíčené jiné typy malířů nežli takové, jako je Lantier, kterého Zola líčil, myslím, podle skutečného modelu a jako předobraz si vzal někoho z malířů, ostatně ne z nejhorších toho směru, jemuž, myslím, říkali impresionismus. A tito netvoří jádro umělecké společnosti.

  Naproti tomu znám jen málo dobře nakreslených nebo namalovaných typů spisovatelů, i malíři upadají po této stránce většinou do konvenčnosti a ze spisovatele udělají muže, který sedí za stolem s haldou papírů, dál nic; nebo nejdou ani tak daleko a vznikne z toho pán v límci a nadto s tváří bez určitého výrazu.

   Od Meissoniera existuje obraz, který se mi líbí - postava, viděná zezadu, je sehnuta dopředu, nohy stojí, myslím, na příčce štaflí, není vidět než pár napjatých kolen, hřbet, šíji a týl a ještě kousek ruky s tužkou nebo čímsi takovým. Ale chlapík to dělá dobře, je v tom napjatá pozornost, docela jako u jedné postavy u Rembrandta - : človíček, který sedí a čte, je tak schoulen, hlavu opřenu o dlaně, že z toho všeho hned vyciťuješ, jak je srostlý s knihou. Vezmi si Bonnatova Victora Huga - krásné, zcela pěkné - ale ještě hezčí je, myslím, Victor Hugo vylíčený slovy - samého Victora Huga tímto krátkým výrokem:

   "Et moi je me taisais -

   Tel que l´on voit se taire un coq sur la bruyére." ** (A já jsem mlčel - tak jak vidíte mlčet kohouta na vřesu).

   Nezdá se Ti tato malá postavička ve vřesovišti obdivuhodná? Není to plné života jako Meissonierův malý generál - velký asi jeden centimetr?

   Existuje Milletův portrét, namalovaný Milletem, který se mi líbí, jen hlava s jakousi pastýřskou čepicí, ale pohled - pohled přivřených očí, napjatý pohled malíře - právě to je na tom to pěkné i to kohoutí, smím-li to tak říci.

   Je opět neděle. Dnes ráno jsem se prošel po ryswycké silnici - louky jsou částečně zaplaveny, byla to nálada odstupňované zelené a stříbrné barvy - kostrbaté, černé, šedé a zelené kmeny a větve, větrem ohnuté staré stromy v popředí, v pozadí proti jasné obloze silueta vesničky se špičatou věžičkou, tu a tam plot nebo kupa hnoje, na níž sedělo hejno vran a klovalo. Jak bys něco takového živě prociťoval, jak bys to pěkně namaloval, kdybys chtěl.

   Dnes ráno bylo skutečně zvlášť pěkné a dlouhá procházka mi prospěla, poněvadž jsem tento týden kvůli kreslení a litografování téměř nevytáhl paty ze dveří. Co se týče litografie stařečka, doufám, že zítra dostanu zkušební nátisky.

   Chtěl bych, aby byla dobrá - dělal jsem ji druhem křídy, jež se prý zvlášť hodí pro tento způsob, obávám se však, že se jako nejlepší osvědčí obyčejná litografická křída a že budu litovat, že jsem to s ní nedělal.

   No, uvidíme, jak to dopadne.

   Zítra se asi dozvím různé podrobnosti o tisku, jež prý mi tiskař ukáže.

   Nesmírně rád bych se naučil sám tisknout. Myslím, že snad vůbec tento nový způsob vnese do litografie více života. I když nelze s určitostí říci, že se to stane, přece jsem přesvědčen, že se zkusí spojit starý a nový způsob - kdoví - snad to zase bude popud k založení nových časopisů.

V pondělí.

   Až sem jsem dopsal včera večer - dnes ráno jsem musel se svým stařečkem k tiskaři a tu jsem konečně všechno uviděl, přenášení na kámen, přípravu kamene, i tisk. Mohu si udělat lepší pojem, co ještě mohu retuší změnit. Připojuji první nátisk, nepočítám-li jeden vadný tisk.

   Časem to snad udělám lépe, tento mě ještě zdaleka neuspokojuje; nu, zlepšení se dostaví cvikem a pokusy.

   Zdá se mi, že je povinností malíře snažit se vložit myšlenku do své práce. Na tomto listě jsem se chtěl pokusit o vyjádření (ale nedovedu to říci tak pěkně a trefně jako skutečnost, jejímž jakýmsi chabým odrazem v tmavém zrcadle je toto zde), že nejsilnějším důkazem jsoucnosti "... něčeho tam nahoře", v niž věřil Millet, existence Boha a věčnosti, zdá se mi nevyslovitelná jímavost, která může být ve výrazu takového stařečka - aniž si toho je snad sám vědom - když si tak klidně sedí v koutečku u krbu. Z toho vyzařuje cosi ušlechtilého, cosi vznešeného, cosi, co nemůže být určeno červům.

   Neobyčejně krásně to zobrazuje Israels.

   Nejkrásnější místo v "Chaloupce strýčka Toma" je asi to, kde si ubohý otrok, který ví, že musí zemřít, sedě naposled se svou ženou, připomíná slova:

      "Ať neštěstí mě  zatopí přívalem,

      Ať bouře neštěstí

      Se na mne přivalí - mou útěchou,

      Mým mírem a vším - jsi Ty, ó Pane."

   Co se mne týče, nedovedu pochopit, že každý to nevidí a necítí, příroda či Bůh to přece nabízí každému, kdo má oči a uši a srdce, aby tomu porozuměl. Myslím, že malíř je šťastné stvoření, poněvadž jakmile chce poněkud zobrazit, co vidí, je v souzvuku s přírodou.

   A to je mnoho - člověk ví, co dělat, látky je nadbytek, a Carlyle právem říká: Blažený ten, kdo našel svou práci.

   Jestliže účelem této práce je přinášet mír - jako u Milleta, Dupréa, Israelse atd. - říkat totiž sursum corda, "povzneste svá srdce", pak je dvojnásob povznášející - člověk se potom cítí méně osamocený, poněvadž si myslí, teď tu sice sedím opuštěn, ale zatím co tu sedím a mlčím, moje dílo možná promlouvá k mému příteli, a kdo se na ně dívá, nevyčte mi nelásku.

   Myslím si, že nespokojenost s nedokonalou prací, nezdar, technické potíže mohou způsobit strašnou melancholii. Ujišťuji Tě, že když si vzpomínám na Milleta, Israelse, Bretona, de Grouxe a tolik ostatních, Herkomera a j., mohl bych být strašně zoufalý - neboť co ti chlapíci znamenají, pozná člověk teprve když sám pracuje. Tu člověk musí v sobě potlačit zoufalost a melancholii, musí mít sám se sebou trpělivost; nikoli aby složil ruce v klín, nýbrž aby se přes tisícero nedostatků a chyb a přes nejistotu, že je zdolá, dále trápil - a to je příčinou, proč je malíř v jistém smyslu nešťastný.

   Boj se sebou samým - sebezdokonalování, nezbytnost stálého povzbuzování energie - to všechno  ještě ztěžují materiální obtíže.

   Daumierův obraz musel být krásný.

   Je záhadné, že něco, co tak jasně mluví, jako na př. toto, není pochopeno a že by, jak říkáš, skutečně nebylo jisté, zda by se dal pro to nalézt zájemce, i kdyby to bylo nabízeno za nepatrnou cenu.

   Něco takového je pro mnohé umělce nesnesitelné, nebo při nejmenším skoro nesnesitelné - člověk se snaží být čestný a je čestný - pracuje zrovna tak těžce jako nosič zavazadel - přesto špatně pochodí - musí se vzdát práce - nemůže ji uskutečnit, když na ni nevynaloží víc, nežli za ni dostane; má pocit, že je vinen tím, že porušil povinnost, že nedostál slibu; není tak čestný, jako by byl, kdyby byla práce zaplacena přiměřenou a rozumnou cenou. Člověk se ostýchá uzavírat přátelství, má strach se pohnout, nejraději by už z dálky volal na lidi, jako kdysi malomocný: příliš se ke mně nepřibližujte, neboť styk se mnou způsobí vám jen trampoty a škodu - a s touto lavinou starostí na srdci se musí pouštět do práce, musí s klidnou všední tváří, aniž hne brvou, trávit všední život, handrkovat se s modely, s mužem, který vybírá činži, a s Petrem či Pavlem. Člověk musí chladnokrevně držet jednu ruku na kormidle, aby neustal v práci, a druhou musí dbát, aby jiným neškodil.

   A mimo to přicházejí bouřky; okolnosti, které nelze předvídat; člověk neví, co počít, a má pocit, že každou chvíli může narazit na skalní útes.

   Člověk nemůže vystupovat jako někdo, kdo může být jiným užitečný nebo má v hlavě záměr, který mluví sám za sebe, nikoli; naopak je nutno tušit předem, že všechno skončí neúspěchem; a přece, přece - člověk cítí, jak v něm kypí síla, má vytvořit dílo, a to se musí uskutečnit. -

   Člověk by nejraději hovořil jako lidé z "93" * (* Román Victora Huga): to a to musíme udělat, nejprve musí padnout tito, potom tamti a potom poslední, je to naše povinnost, rozumí se to tedy samo sebou - a nic dál.

  Je však vhodná doba sjednotit se a promluvit? Nebo nemá snad člověk spíše hledět omezovat se na věci, které dovede sám překonat, za něž sám ručí a odpovídá, ježto přece mnozí usnuli a raději si nepřejí být buzeni, tak aby ti spáči mohli dále spát a odpočívat?

   Nuže, vidíš, že tentokrát pronáším také jednou intimnější myšlenky než obvykle a sám jsi toho vinen, protože i Tys to dělal.

  Pokud jde o Tebe, myslím si, že jsi přece jeden z bdících, nikoli ze spáčů - nuže, nebděl bys raději při malování obrazů než při jejich prodeji? Říkám to zcela prostě v důvěře v Tvůj vlastní názor na věci; nepřipojuji, že lecčemus se musí podle mého názoru dát přednost. Že se člověk snadno octne v nebezpečí, že ztroskotá, že být malířem, je jako být ztracená varta, tohle všechno to se rozumí samo sebou. Nesmíš si o mně myslet, že jsem tuze bojácný - na př. malovat v Borinagi by bylo něco tak obtížného, ba i poměrně nebezpečného, že bych přitom vedl život, jemuž by byly klid a potěšení na hony vzdáleny. Nicméně bych se do toho pustil, kdybych to mohl udělat, kdybych totiž s jistotou nepředvídal, že výlohy převýší ještě na čas mé prostředky. Jestliže bych našel lidi, kteří by se zajímali o tento nebo podobný podnik, potom bych se toho odvážil.

   Poněvadž se v této chvíli Ty jediný staráš o to, co dělám, prozatím to je a zůstává neuskutečnitelné; zatím si najdu něco jiného na práci.

   Avšak nezanechávám to snad, abych se šetřil. Doufám, že mi opět budeš moci něco poslat, ne později než k 1. prosinci. Nuže, milý brachu, opravdu upřímně Ti děkuji za dopis a v duchu Ti vřele tisknu ruku.

                                        Zcela Tvůj Vincent.            

Závoj neurčitosti... J.S. Bach: "Herr, unser Herrscher"

  Za skrytým závojem neurčitosti

byl první Bit?

  fyzikální princip

  energie myšlení

  termodynamika lásky

až potom stvořil svět Bůh

  podivný chaos
  z řetězce jedniček a nul
země, voda, oheň i vzduch
  jediná prapůvodní energie
  rozrůzněná informací
z jednoduchosti vzniká složitost
  jež připomíná výpočty

Má vesmír hodnotu?
  měřítkem hodnoty je logická hloubka
  spočívá v rozumu 
  oslovuje duši
nebo
  když přes okno v ložnici
  vyžíná měsíc smích
  ty, můj milý, držíš mne za ruku
  a mezi vlasy něžně šeptáš mi:
  ...1010111   

https://www.youtube.com/watch?v=D1fvTbQ2X1M

J.S. Bach, Johannes-Passion BWV 245 "Herr, unser Herrscher"