V neděli v poledne.
Milý Theo!
Tvůj dopis s přiloženou částkou mě velmi potěšil, ostatně Ti to nemusím ani říkat, přichází mi to velmi vhod a je to pro mne velmi vydatná pomoc.
Máme tu teď podzimní počasí, deštivé a chladné, ale plné nálady, jež je znamenitě vhodné zvlášť pro postavy, které se výrazně odrážejí od rozmoklých ulic a cest, na nichž se zrcadlí obloha.
Mauve to vždycky maluje zvlášť pěkně. Občas jsem mohl ještě trochu pracovat na velkém akvarelu se skupinou lidí před loterní kanceláří a taktéž opět začít nový z pobřeží.
Tady máš jeho komposici. Je pravda, člověk má čas od času období, kdy je vůči věcem v přírodě otupělý nebo kdy se zdá, že už nám příroda nic neříká; naprosto souhlasím, co o tom píšeš. Mívám to také často, a pak mi ovšem někdy pomáhá, chopím-li se něčeho nového. Jsem-li otupělý vůči krajině a světelným efektům, pustím se do figur, a naopak. Někdy nelze proti tomu nic dělat, nežli vyčkávat, až to pomine, ale leckdy se mi poštěstí překonat lhostejnost změnou v motivech, na něž jsem upřel pozornost. Zatím mě čím dál tím víc poutají figury. Vzpomínám si, že dříve jsem míval období, kdy jsem měl velmi silný cit pro krajinu a kdy jsem byl mnohem víc zaujat malbou a kresbou, v níž byl dobře vyjádřen světelný efekt nebo krajinná nálada, nežli postavami. Figuralisté mi dokonce všeobecně vlévali jakousi chladnou úctu, nepocítil jsem k nim však vřelou sympatii.
Pamatuji si velmi dobře, že jsem byl tehdy mocně uchvácen Daumierovou kresbou, představující starce pod kaštany na Champs Elysées (ilustrace k Balzacovi), ačkoli to nebyla zvlášť významná kresba; ale vím dobře, že tehdy mě zvlášť zaujala jakási síla a mužnost v Daumierově pojetí, takže jsem si myslel: přece musí být dobré takto cítit a myslet, a mnoho věcí přehlížet nebo minout, aby ses nakonec soustředil na něco, co je hodno zamyšlení a co se v člověku hlouběji dotýká lidských stránek nežli louky a oblaka. A proto mě ještě pořád vábí postavy anglických kreslířů právě tak jako anglických spisovatelů, a to pro svou střízlivost jako zrána o modrém pondělku a pro úmyslnou prostotu, pro jejich prózu a analysu, pro ty solidní a důkladné věci, které jsou člověku oporou ve dnech, kdy se cítí zemdlen.
Něco podobného je s francouzskými spisovateli, s Balzacem a rovněž se Zolou. Ještě neznám knížky od Murgera, o němž se zmiňuješ, ale doufám, že je poznám.
Psal jsem Ti už, že jsem četl Daudetovy "Le rois en exil"?* (*Králové ve vyhnanství.) To je opravdu pěkné. Velmi mne lákají tituly těch knih, m.j. "La bohéme". Kde jsou ty časy bohémy z dob Gavarniho! Zdá se mi, že v té době bylo přece cosi srdečnějšího, radostnějšího a živějšího nežli nyní. Ale nevím to - a v přítomné době je jistě též mnoho dobrého, mohlo by však být víc než tomu je, kdyby bylo více družnosti.
V tomto okamžiku vidím z okna atelieru nádhernou náladu. Město s věžemi, střechami a kouřícími komíny se rýsuje proti zářícímu obzoru jako tmavá ponurá silueta. Tato záře je však jen široký pruh, nad nímž visí těžké bouřkové mraky, vespod hustší, nahoře podzimním větrem roztrhané ve velké honící se chumáče a kupy. Pruh světla však dovoluje, že se místy v ponuré mase města zatřpytí mokré střechy (na kresbě bych je zdůraznil tahem krycí barvy) a způsobuje, že ačkoli masa má jednotný tón, přece lze vidět rozdíl mezi červenými prejzy a břidlicí.
Schenkweg běží mokrem popředí jako lesklý pruh, topoly mají žluté listí, okraje příkopů a louky jsou hluboce zelené, postavičky jsou černé.
Kreslil bych to, nebo lépe, pokusil bych se to nakreslit, kdybych se nebyl celé dopoledne mořil s postavami nosičů rašeliny, kteří mi přece ještě příliš vězí v hlavě, než aby už tu bylo místo pro něco nového, a kteří tam též musí zůstat.
Velmi často se mi přece po Tobě stýská a mnoho na Tebe myslím. Považuji za správný názor, co mi píšeš o charakteru několika pařížských umělců, kteří žijí pohromadě s ženami, jsou méně malicherní nežli ostatní a zoufale se asi namáhají zachovat si trochu mladické svěžesti. Takoví jsou jak tam, tak tady. Tam je snad ještě těžší než zde udržet si jako člověk v domácím životě trochu svěžesti, poněvadž tam se musí ještě víc plout proti proudu. Kolik jich v Paříži pozbylo naděje - klidně, uváženě, logicky a právem si zoufali. Zrovna jsem četl něco podobného o Tassaiertovi, jehož si velmi vážím a jehož mi bylo líto, že to s ním tak bylo. Tím spíš si myslím, že každý pokus po této stránce zasluhuje respektu. Věřím též, že se to snad přece musí člověku podařit a že si nesmí začít zoufat, i když si tu a tam utáhne opasek a občas pocítí, že to s ním jde s kopce; vždyť je nutné přesto opět obživnout a vzmužit se, i když to dopadne jinak, než se člověk z počátku domníval. Nemysli si také, že se dívám s opovržením na lidi, jak je líčíš, protože jejich život není založen na vážných a dobře uvážených zásadách. Takový je můj názor o tom: výsledkem musí být čin, žádná abstraktní myšlenka. Jen tehdy pokládám zásady za dobré a hodnotné, jestliže se uskutečňují, a myslím, že stojí za to zamyslet se nad tím a pokusit se být svědomitý, poněvadž to značnou měrou podněcuje pracovní sílu člověka a sjednocuje jeho rozptýlené činy. O takových, jak je líčíš, bych chtěl říci, že by nabyli větší pevnosti, kdyby si počínali rozmyslněji; ostatně jim dávám daleko větší přednost před takovými lidmi, kteří hauzírují se zásadami, aniž by se nejmíň namáhali nebo by jen pomyslili jich použít. Neboť tito poslední nevydělají nic na nejkrásnějších zásadách, ti a první jsou celkem lidé stvoření k tomu, aby vykonali cosi velkého, jakmile se mohou probíjet životem silou vůle a s rozmyslem.
Vždyť něco velkého nevzniká jen impulsivním jednáním, nýbrž součinností mnoha drobných složek, které člověk spojuje v jeden celek.
Co je kreslení? Jak se člověk dostane k cíli? Znamená to propracovat se neviditelnou železnou mříží, jež se zdánlivě zvedá mezi tím, co člověk cítí a co dovede. Jak musí člověk zkoušet prorazit tuto mříž - když nepomůže útočit proti ní? Člověk musí tuto mříž podle mého názoru podrývat a propilovat, pomalu a trpělivě, aniž by se nechal od toho odvrátit a odvést, kdyby o tom nepřemýšlel a neupravil si život podle zásad. A jako s uměním, tak je to i s jinými věcmi. A to veliké není nic náhodného, nýbrž musí být doopravdy chtěno. Problém, co je v člověku prvotnější - zdali činy vedou k zásadám nebo zásady k činům, nelze asi právě tak určit a rovněž nestojí za to, aby byl určen, jako otázka, co bylo nejdříve, slepice či vejce.
Myslím však, že je positivní a velmi důležité, že se člověk snaží rozvíjet sílu svého myšlení a vůle.
Jsem velmi zvědav, zdali shledáš něco ve figurách, jež jsem v těchto dnech namaloval, až je dříve či později uvidíš. S těmi je to zrovna tak jako s tou slepicí a vejcem; má člověk dělat figury pro předem vymyšlenou komposici anebo kombinovat jednotlivě nakreslené figury, takže z nich vznikne komposice?
Končím podobně, jako Ty - oba máme vlastnost, že se koukáme se zvláštní oblibou za kulisy, nebo jinými slovy, máme sklon analysovat věci. Vždyť to je, myslím, právě vlastnost, kterou musí člověk mít, chce-li malovat. Při malování nebo kreslení je třeba tuto sílu napnout, a i kdybychom měli přirozené nadání (oba je máme a děkujeme za ně asi svému mládí, strávenému v Brabantsku a v jeho prostředí, jež víc než se obvykle stává, k tomu přispělo a naučilo nás myslet), přece umělecké cítění se v podstatě projevuje teprve později a uzrává prací. Nevím, jak lze zjistit, zda bys byl velmi dobrým malířem, jsem však zcela určitě přesvědčen, že v Tobě vězí a že se jím můžeš stát.
Sbohem, milý brachu, děkuji Ti za příběh a srdečně tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
Kamínka už mám postavena - přál bych si, můj milý chlapče, abychom si mohli někdy večer prohlížet kresby a skizzy - a dřevoryty; zase mám jeden nádherný. Doufám, že snad tento týden získám za model jednoho sirotka, potom bych snad mohl ještě zachránit kresbu dětí ze sirotčince.
