Několik moří

Když se poslední světlo dne
zachytilo o okraj hor,
nebe ještě chvíli váhalo,
jestli má zmizet,
nebo se proměnit v něco jiného.

Vyšel jsem z dlouhého spánku hornin,
z vrstev, kde se nezapisují roky,
ale pohyby kontinentů,
deště dávno ztracených moří
a tichého rozhodnutí kamene
zůstat.

Doputoval jsem k domu
postavenému mezi cedry
a hvězdným prachem.

Na prahu stála žena.

„Tak jste přece přišel,“
řekla
a usmála se způsobem,
který mohl znamenat cokoli.

„Trvalo mi to,“ řekl jsem.

„Několik moří
a jedno vrásnění hor.“

„To není tak mnoho.“

„Pro vás možná.“

„Pro mě také,“
řekla po chvíli.
„Jen jsem vás chtěla trochu uklidnit.“

„A podařilo se vám to?“

„Asi ne.“

Nad cedry se rozsvítily hvězdy.

Jedna po druhé
vstupovaly do tmy,
jako by se vracely
na místa,
která jim kdysi někdo ukázal.

Žena se zadívala vzhůru.

„Přejete si něco?“

„Po tak dlouhé cestě
jsem si netroufal.“

„Tak si přeji za vás,“ řekla.

Zavřela oči.

V tu chvíli
se někde hluboko pod námi
pohnulo dávné moře.

Možná jen kořeny cedrů.

Nevím.

Pak ustoupila ode dveří.

„Pojďte dál.“

„A co tam je?“

„Nic, co byste už neznal.“