Mouka z komety

 

Možná jsem byl jen unavený
z neustálého hledání smyslu.

Možná jsem si spletl směr.

A možná jsem měl víc odpovědí,
než svět potřeboval.

Říkali,
že části ze mě
už nejsou původní.

Měli pravdu.

Něco obrousily cesty.

Něco lidé.

Něco čas.

Jednou jsem hořel.

Ne tak,
jak hoří dřevo.

Hořel jsem

něčím,

co jsem neuměl pojmenovat.

Nešlo to uhasit.

Jindy jsem si myslel,
že potřebuji déšť.

Některé žízně
nejsou po vodě.

Byly noci,
kdy jsem se díval na hvězdy
a připadalo mi,
že vesmír je příliš veliký,
aby si mě všiml.

A pak přišla ona.

Nevím, odkud.

Možná z druhé strany času.

Možná jen z vedlejší ulice,
což by bylo podivnější.

Měla ve vlasech něco,
co vypadalo jako prach z komety.

Ale tvrdila,
že je to jen mouka.

Pekla koláč.

Ve vesmíru plném záhad
mě překvapilo,
že někdo schovává
tajemství do těsta.

Podívala se na mě
a řekla:

„Ty jsi ten,
kdo se pořád snaží přijít na to,
proč tu je.“

Přikývl jsem.

„A ty?“

„Já jsem se rozhodla,
že dnes nechci nic řešit.“

„A co budeš dělat místo toho?“

Usmála se.

„Sedět vedle tebe.“

Chvíli jsem nevěděl,
co říct.

„To je podle mě
dobrý začátek.“

Připadala mi jako někdo,
kdo věděl něco,
co jsem v knihách nikdy nenašel.

„Najdeme si místo.

Nemusí být dokonalé.

Stačí kus prostoru,
kde nás nikdo nebude měnit.“

„A co tam bude?“

„Možná strom.

Možná hvězdy.

Nebo jen stará lavička.“

Usmál jsem se.

„A kde budeme spát?“

„Kdekoliv,
kde nás zastihne noc.

To je přece dost.“

Pak mě vzala za ruku.

A v tu chvíli jsem věděl,
že některé cesty nejsou o místech.

Vedou k někomu.