Malý kámen

Slunce svítilo přesně tak,
jak má svítit slunce v krásný den.

A přesto jsem měla pocit,
že ho někdo v noci přenesl přes místnost,
otřel z něj prach
a položil zpátky na oblohu.

„Může se i světlo unavit?“ zeptala jsem se.

Chvíli mlčel.

„Možná se neunaví světlo,“ řekl.
„Možná jen někdy zapomeneme,
jak se na něj dívat.“

Seděli jsme na lavičce u cesty,
po které nikdo nešel,
kolem nás bylo ticho.

Měla jsem ráda jeho mlčení.

Nebyla to prázdnota.
Bylo to místo,
kam si slova chodila odpočinout.

„Myslím,“ řekl po chvíli,
„že lidé někdy hledají pravdu jen proto,
aby ji mohli zavřít do krabice
a napsat na ni své jméno.“

Usmála jsem se.

„A co s ní potom dělají?“

„Chlubí se, že ji našli.“

„A přitom?“

Podíval se na stromy nad námi.

„Přitom pravda možná celou dobu hledala je.“

Nevím,
proč mě ta věta zasáhla.

Možná proto,
že v jeho hlase nebyla jistota.

Jen zkušenost někoho,
kdo už několikrát ztratil cestu
a zjistil,
že ani bloudění není bez směru.

„Myslíš, že se člověk může poznat úplně?“ zeptala jsem se.

Zasmál se tiše.

„To by byla velká nuda.“

„Proč?“

„Protože bychom se přestali překvapovat.“

Zvedl ze země malý kámen
a položil si ho do dlaně.

„Podívej.“

„Co vidíš?“

„Kámen.“

„A já vidím něco,
co tu bylo dávno před námi
a možná tu bude ještě dlouho potom.“

„Takže nesmrtelnost?“

Pokrčil rameny.

„Nevím.“

Přejel prstem po jeho hladkém povrchu.

„Ale možná není v tom,
že něco zůstane navždy.“

Odmlčel se.

„Možná je v tom,
že se na chvíli opravdu setkáme
s něčím, co tu bylo vždycky.“

Vítr pohnul větvemi.

Nad námi se pomalu rozpadaly mraky.

A já jsem si najednou pomyslela,
že některá setkání nejsou od toho,
aby nám dala odpovědi.

Některá přijdou jen proto,
aby v nás rozsvítila místnost,
do které jsme dlouho nevstoupili.