znám slovo... i mlčení,
jako když vhodí kámen do studny,
neslyším šplouchnutí
... a někde v mé hlavě, za tou oprýskanou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli, mihotají hvězdy,
a celý boží svět...
ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...
Neumím složit obraz světa bez hranic, omezení mezí.
Vím, o čem se mluví, není.
Nedohlédnu za horizont událostí,
ztrácí se v jakési vybledlé nekonečnosti.
A rozum u mě svádí bitvu s city.
Jsem krémový indián na marcipánovém koni.
A plachý vítr, když pláče bolestí,
zraňován o zubatá skaliska hory hoří.
Stavím vzdušné zámky,
pevnější než z cihel a kamení,
i sny mám živější než co nežijí__
vzpomínky schované v dlani...
Kdysi chtěla jsem být ne hledačem nejzazší pravdy,
jen letět s bílými oblaky za obzor dnů,
snad na jiné planety, kde láska a touhy nebolí...
postavit z lučního kvítí dům,
vykřesat z pazourku plamen,
aby až z hájů a vrcholků hor budeš se vracet,
poutníku osamělý,
našel jsi teplo, klid,
otevřel okno duše, vpustil dovnitř hvězdy,
sluneční svit,
věřil, že šťastným lze být,
pak spolu rozletět se s bílými oblaky...
... podél starých rozpadlých zdí,
zkřehlá, sklíčená, mlčící,
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí...
v hlavě hlasy, vyprávění
o životě, marném snění,
jsem nic, předzvěst smrti a zapomnění...
ach! již půlnoc, hvězdy zaseknuté na kopí,
pomerančové lampy stínohry,
šumění deště barvy rozpíjí...
svět je mokrý,
placatý,
tak málo hloubavý,
tak málo laskavý,
viny,
viny,
viny...
Tu zaslechnu: „Ušáčku, snad se nebojíš?"
Jako v pohádce, stát se tak vílou,
šaty z chmýří pampelišek, bílých
jak lidská duše být nemůže,
na nožkách střevíce,
a po oblacích, s úsvitem širým
vydat se do zahrad laskavosti, naděje,
popatřit rozkvetlou louku s rosou,
zrcadlí nebe...
Mezi zmoklinami
propast podivných tvarů a nestvůr
bez soucitu,
hřích, zloba, zrada...
osamění.
Hlubina ještě potemněla,
je plná černých andělů,
stahují život v Nicotu...
Ne!
bezděky vykřikla jsem.
Tu na druhé straně příkopu zahlédnu tebe, usmíváš se.
Podáš mi ruku?
Překonat propast beznaděje a smutku,
přestože vílou nejsem...
Až svým pohledem rozhýbáš bezvětří,
slunce a měsíc
narazí na ostří zemské osy,
jen hvězdy rozbrázdí tmu...
ve spěchu převléknu si šaty,
sklopím oči... potom ti snad
řeknu
co pro mě znamenáš
La Petite Fille De La Mer ( Vangelis )
Víš, kolik štěstí vejde se do dlaní
když za ruku mě bereš?
pod široširým nebem víc než
světla slunce
a v odlesku mléčné dráhy hvězdy v něm!
zahrady provoněné jasmínem,
tlesk modrého deště,
bílá srst oveček,
a všechno, co lze si jen představit.
Naučil jsi mne v lásku nevěřit... to bolí...
i tak skrz tvoje dlaně vidím
tajuplné nahé srdce,
něžné, smělé,
setkání odvahy a víry...
jsme jen, že jsme se shledali...
šeptám
milý
_
