Večer na mezi

Na mezi stál starý kbelík.
Promáčknutý.
Nakřivo.

Už dávno nesloužil tomu,
k čemu byl vyroben.

Rostly kolem něj kopretiny,
jako by si ho krajina
pomalu přivlastňovala.

Seděla jsem opodál v trávě.
Den ještě neskončil,
ale už o tom uvažoval.

Potok za olšinou
občas zachytil světlo
a poslal ho dál.
Jako zprávu,
kterou nikdo nemusí číst.

Nad polem létaly vlaštovky.
Tak nízko,
že se zdálo,
že hladí vzduch.

Od lesa přicházela vůně
nahřátého jehličí.

A někde v dálce
štěkal pes.
Ne naléhavě.
Jen aby svět věděl,
že tam je.

Dívala jsem se na starý kbelík
a napadlo mě,
že stárnutí možná není
jen ubývání.

Možná je to také
pozvolné splývání
s tím,
co člověk celý život míjel.

Kopretiny se pohupovaly ve větru.
Vlaštovky klesaly níž.
Večer se opřel o stráň.

A všechno vypadalo tak obyčejně,
až to bylo krásné.

Když jsem odcházela,
kbelík zůstal na svém místě.
Kopretiny také.

Jen jsem měla pocit,
že si odnáším něco,
co se nedá vzít do rukou.