Telátka od napajedla

 

Na návrší kamenná zídka a za ní pastvina

Září si pomalu rozepíná poslední knoflíky dne
a tráva voní tak samozřejmě
až člověka napadne
že všechna moudrost možná začíná u věcí bez vysvětlení

sbírej a schovávej mě

tu stéblo
strážce krátkého závanu
jenž přebývá mezi dvěma poryvy větru

a šípky rozvěšují po křovinách červené lampiony
a stráň si protahuje záda po horkém odpoledni
a havrani přelévají oblohu
z pole do pole

nad lesem se převalují oblaka
kulatá jako myšlenky
které nikam nespěchají

přitahuje si noc okraje krajin

... mlčeli jsme o cestách
které jsme nešli
pak o těch
které šly samy skrze nás...

jistoty se rozcházejí po jedné

jako telátka od napajedla

má soumrak dlaně?

když přichází
dotýká se všeho stejně
starých pařezů
kopřiv
i kamenů vyoraných z hlíny

krajina nezná zdvořilé chování

roste
uschne
vrací se
a nikomu se neomlouvá

i když již se mnou nejsi

nosíš mi v kapsách semena bodláků

já tobě ticho
co zůstává na rukou
po dotyku mechu.